Vojen Koreis


Jak šel čas...

1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)
Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není







Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru


Myš


Mimozemská krajina
se zříceninami



Dobře vyvážené vejce


Blakeova spirální galaxie


Gorily na Měsíci




Věčný poutník



Jak šel čas:




  
  
DEN SV. VALENTÝNA (1943)

   

    Narodil jsem se 14. února 1943 v Londýně. Kdybych byl v Anglii zůstal, jistě bych se byl velice brzy dozvěděl, že jsem „Saint Valentine's baby“, protože tam se svatý Valentýn už tehdy slavil. V Československu, kam jsem se s rodiči hned po válce vrátil, tehdy ještě ne. Následkem toho jsem žil dlouhá léta v nevědomosti o tom, že jsem jedním z takto privilegovaných lidí. V důsledku toho jsem se romanticky nevyžíval tolik, jak bych byl asi měl, protože o tom, že je něco výjimečného na tom když se jeden narodí na svatého Valentýna, jsem se dozvěděl až když mi bylo kolem třicítky. Trochu pozdě na mladistvé romance. I když… Ne! Tohle si raději nechám na později.

    Pokud jde o místo mého narození, londýnských poměrů znalý Angličan by docela jistě obdivně prohlásil, že je to "good address", dobrá adresa. Dům číslo 12 Pitt Street Kensington, London W8 totiž stojí jen něco přes 200 metrů (ten stejný pomyslný Angličan by jistě řekl "only a furlong away") od okraje toho nejslavnějšího a nejangličtějšího městského parku ze všech — Hyde Parku. Co víc, stejná vzdálenost jej dělí od Kensingtonského Paláce, který byl dokonce místem narození oné kvint-esenciální britské panovnice, samotné královny Viktorie! Tím se to ale zdaleka nekončí — na tomto místě se to totiž historií, tou dávnou i tou poměrně nedávnou, jenom hemží; kromě té Viktorie a před ní i jiných korunovaných hlav, zde také bydleli princ Charles s princeznou Dianou. Nejen to, nyní zde už mají svou rezidenci také vévodové z Cambridge princ William, který zde dokonce vyrůstal, a jeho čerstvá choť Kate. Ani tím to nekončí. Jejich první potomek a budoucí král (po Charlesovi a Williamovi) George, o jehož narození asi nešlo se nedozvědět, by zde podle všeho měl také vyrůstat. Cesta do Buckinghamského paláce, v němž sídlí britští monarchové poté kdy je jim na hlavu nasazena koruna, vede zřejmě právě přes toto místo. A představte si, že tohle všechno se nacházelo hned kousek za naší zahradní zdí. Kamenem by se tam dalo dohodit! No, to snad trochu přeháním, středověký lučištník by tam ale docela určitě dostřelil. Pokud trváte na tom, že se do tohoto slzavého údolí opravdu docela určitě musíte narodit, mohli byste si k tomu vybrat místo horší než číslo 12 v Pitt Street Kensington.


 
Vidíte! Tohle je čemu se říká anglicky “a typical British understatement”. Understatement je výraz, který se dost těžko překládá, protože čeština takovéto slovo nemá, spolu s řadou jiných jazyků. Něco jako „umírněné vyjádření“. Nicméně už jen to, že understatement užívám, ze mne činí Brita a to ne jen Brita ledajakého. V mé vlastní mysli, musím rychle dodat. Kdybych totiž něco takového měl prohlásit před pravým Britem, rodilým Angličanem, nejspíš by to odbyl, podobně jako královna Viktorie, se svým proslulým “we are not amused”, nepovažujeme to za zábavné. V dnešní době by se ale nejspíš vyjádřil poněkud silnějším výrazem:

“Shit! With this sort of accent?!" ****! S takovýmto akcentem?!
“And with this sort of name?!“ A s takovýmto jménem?!




Dům v němž jsem se narodil v ulici Pitt Street ve čtvrti Kensington.

    Rozpolcená osobnost?

    Takovéto věci mívají často nevyhnutelné psychologické následky. Přesto bych neřekl, že nějak zvlášť trpím syndromem rozpolcené osobnosti — naopak, snažím se o to užívat si jej, dokud jej ještě mám. Začal se u mne projevovat zhruba v sedmadvacátém roce života, poté kdy jsem se natrvalo, po téměř celém čtvrtstoletí prožitém v Československu, rozhodl vrátit do svého rodiště a přemístit se z Prahy do Londýna. Netrvalo příliš dlouho a přišel jsem na to, že těm lidem kolem mne se nyní nacházejícím, z velké části přináležejícím k oné části lidstva jíž se běžně říká Anglosasové, činí nemalé potíže vyslovovat moje jméno — Vojen Korejs. Když jsem to jméno před nimi sám vyslovil, neměli přitom žádné větší problémy se správnou výslovností. Dokonce to moje křestní jméno vyslovovali správněji než mnozí z Čechů. Ti mi často říkali „Vojan“ místo „Vojen“ Zejména ti náležející k té starší generaci. Asi s tím mělo něco co dělat jméno jednoho slavného herce-tragéda, jehož příjmení stále ještě žilo v jejich myslích a to bezmála i půl století poté kdy tento svět opustil v roce 1920. V Anglii ale Vojana nikdo neznal, takže když jsem jim řekl, že jsem Vojen, Vojenem jsem pro ně byl. Pouze ale do té chvíle kdy toto jméno uviděli napsané. To „j“, které se v tomto jazyce běžně vyslovuje jako „dž“ je mátlo nemalým způsobem. Pro anglicky hovořícího člověka se z Vojena nevyhnutelně stal Voudžn. Tohle na mne bylo trochu moc! Pro ucho Čecha zní Voudžn příšerně, nemyslíte? Miroslav Horníček si kdysi stěžoval na to, jak hrozná mu připadá anglická výslovnost slova "oceán ─ oušn". V tom s ním naprosto souhlasím. Když se to dlouhé "á" v češtině ještě trošinku víc protáhne, tak nám z toho oceánu zazní ta nekonečná vodní pláň, ty modravé dálavy, to šumění vln, ty písečné pláže, to lákání cizích krajů, ta veškerá ve snách nasbíraná touha! Takovému lákání se potom těžko odolává ─ sám jsem mu podlehl! Kdyby ale takovému Kolumbovi měl někdo navrhnout aby přeplul oušn, potom hádám, že by Amerika dodnes zůstala neobjevená! No, a vidíte, oušn-neoušn, Brity to nezastavilo. Nejenže tu louži, ten svůj oušn, překročili, dokonce i výslovnost toho slova sebou do Ameriky dovezli!
    Mně ten "Voudžn" vadil snad ještě víc než vadil oušn Horníčkovi. Říkal jsem si, chudák čtvrtý kníže z rodu Přemyslovců, po němž to jméno hrdě nosím, si přece nezaslouží je mít takhle zprzněné! Není tomu skoro jakoby našeho chrabrého vojevůdce vykastrovali? Jakmile jsem to své jméno ze rtů Angličanů poprvé zaslechl, bylo mi jasné, že s tímhle Voudžnem bych tu žít nedokázal. Že s tím budu muset něco hodně rychle udělat. Nakonec se to ukázalo být docela jednoduché. Přišel jsem na to, že prostě stačí změnit ono potíže způsobující „j“ uprostřed jména na neproblematický ypsilon a že potíže s lámajícími se jazyky u ubohých Britů rázem pominou. Od té doby žiji dvojím životem. Pro anglicky hovořící lidi jsem Voyen, pro Čechy jsem Vojen. Tak se tomu má, aspoň v teorii. Nicméně, zanedlouho jsem si všiml, že mnozí z Čechů, když mi píší, užívají spíš té anglické verze. Z nějakého důvodu se jim líbí víc než ta originální. Nechávám je při tom, i když cítím, že se tím poněkud zrazuje český jazyk, česká historie. Za celý svůj život jsem osobně poznal jen jediného Vojena, o pár dalších jsem slyšel. Mnoho nás jistě není. Je snad toto krásné jméno odsouzeno k zániku?



     Odkud přišli Koreisové?

    Či snad Korejsové? Pokud vím, dědeček, který býval rengentschorim na Zbraslavi, se psal s "i" Stejně tak i jeho dědeček, můj pradědeček, který býval správcem královských vodních děl v Praze. O tom mám písemné důkazy. Můj dědeček se zřejmě musel považovat za velikého českého vlastence. To lze uhodnout z toho, že dával svým dětem, jichž zplodil dvanáct přeživších, jména jako Dalibor (můj otec), Přemysl, Lumír, Rostislav, Záboj, Milada, atp. Otec s tím Vojenem už jen v téhle tradici pokračoval, když mě nechal pojmenovat po čtvrtém panovníkovi dynastie Přemyslovců. Jako střední jméno mám na svém rodném listě Slobodan. Otec prý podle matky uvažoval takto: je válka, tedy Vojen, přijde ale svoboda, tedy Slobodan. Aby v tom byla rovnováha. Pokud jde o to příjmení, zhruba v ten stejný čas se musel rozhodnout pro verzi, která mu asi připadala více česká, tu s “j”.

    O původu příjmení Korejs či Koreis, existuje hned několik teorií. Poměrně nejpřijatelnější mi připadá ta, podle níž by jméno mohlo být keltského původu, jsou zde ale i četné jiné možnosti. Mohlo by být jak původu latinského, řeckého, tak možná i hebrejského. Moji předkové mohli docela dobře přijít do Čech z Holandska někdy během třicetileté války, což tvrdila moje matka, jak se to dozvěděla, to ale nevím. Mohli právě tak přijít z Litvy, případně z Lotyšska, protože zde všude se vyskytují jména podobná. Vyskytují se ostatně i v Německu. Jakýsi Koreis, žijící v Kanadě, si mě kdysi našel na internetu a poslal mi výstřižek z německých novin, na němž byl obrázek ze sjezdu, který svolali němečtí Koreisové. Ti si podle něho mysleli, že nějaký náš společný předek, jakýsi Prakoreis nebo Protokoreis, pocházel z Řecka. Možné by to sice bylo, možné je ale i leccos jiného.

    Rodinné legendy

    O tom, jak se můj pradědeček dostal do Prahy, se v naší rodině vyprávěla následující legenda. Praděd Jaroslav Koreis byl původně naddůlním v Příbrami, kde byla rodina usazena po několik generací, jak se zdá. Dodnes se tam nacházejí Koreisové či Korejsové roztroušeni po okolí tohoto původně hornického města, kam nejspíš přišli kdysi za prací. Typicky, mívají či měli něco co dělat buď s dolováním nebo z nich bývají umělci, často hudebníci. Praděd s kolegou prý byli na návštěvě v Praze, kde se v hospodě probírala událost k níž došlo v polské Veličce – Bochuni, kde se nacházely solné doly. Jeden z důležitých dolů zaplavila voda. Naši dva důlní experti vyjádřili nahlas své přesvědčení, že by si jistě s takovouto maličkostí dokázali poradit pohnutím malíčku levé ruky. Museli znít sebevědomě a asi na nich nějaká ta odbornost byla znát, v každém případě si k nim přisedl jakýsi pán, který zaváněl důležitostí. Vyzval je, aby šli s ním na jakési ministerstvo, kde měl nějaké vysoké postavení. Odtud je vypravili do Věličky, kde se měli ujmout úkolu, nad nímž si lámaly hlavy různí důlní experti už po delší čas.

   Ukázalo se, že ani malíček pravé ruky jim nestačí a že nic co zkusili nefunguje. Voda prosakovala jednou ze stěn i nadále. Potom přišel ten spásný nápad! Odkudsi z Uherska si nechali přivézt několik vagónů plných pláství špeku z maďarských bagounů. Z nich postavili zeď na tom místě, kde voda nejvíc prosakovala. Tu zpevnili jinou zdí. Potom už se voda dala odpumpovat, takže důlní práce mohly pokračovat. Nohy prý měli celé solí poničené, zato dostali dobře zaplaceno a nejen to. Pradědův kolega dostal místo správce vily v Terstu, která patřila císařské rodině, zatímco praděd se stal správcem císařských vodních děl v Praze. Tak to stojí i na parte z roku 1890, které kdesi mám a kde se jeho jméno definitivně píše jako Koreis.

   Jiná legenda se týká mého prastrýce Josefa, jehož otec pracoval jako správce na zámku Konopišti. Josef si jako dítě kdesi v zámeckých zahradách pěstoval králíky. Jednou dlel na zámku korunní princ Rudolf, který Josefovi jednoho z králíků zastřelil. Chlapce kompenzoval tím, že mu daroval zlatý dukát. Hoch se mu velice zamlouval, takže se s jeho otcem dohodli na tom, že až Josef doroste vezme si ho princ za komorníka. Což se stalo. Následkem toho byl prastrýc Josef při oné proslulé události známé jako Mayerlinská tragédie. Došlo k ní v roce 1889, když v loveckém zámku uprostřed Vídeňského lesa byla ráno objevena mrtvá těla jediného syna císaře France Josefa I. a následníka trůnu, spolu se sedmnáctiletou Marií baronkou von Vetsera, která byla jeho milenkou. O tom, co se opravdu stalo té noci v tomto zámečku , se dodnes vedou debaty. Jednou z mnoha teorií je ta, že se ve skutečnosti jednalo o politickou vraždu, která byla zaranžována tak, aby to vypadalo jako vražda a sebevražda. V každém případě by asi dějiny vyhlížely jinak, kdyby se byl poměrně liberální Rudolf ujal trůnu.

Korunní princ Rudolf Hapsburský a baronka von Vetsera

    Prastrýc Josef musel být v té době velmi mladý, asi tak kolem dvacítky. Je docela možné, že to byl právě on, kdo přišel na to, že něco není v pořádku a že uvědomil ostatní služebnictvo. Co o tragedii věděl, se ale od něho nikdo nikdy nedozvěděl. Císař si všechny lidi kolem svého mrtvého syna povolal do Vídně, kde mu museli přísahat, že nikdy nic nevyzradí. Ze služby je propustil a každému z nich dal jiné zaměstnání. Josef se tak dostal na pražský berní úřad, jehož se později stal ředitelem. Dalo by se asi předpokládat, že nějaký ten bretschneider se o něho občas otřel, aby se císařská tajná služba ujistila, že své slovo dané císaři pevně dodržuje. Kdyby se bylo něco podobného stalo o půlstoletí později, asi by si s těmito lidmi poradili jinak a nejspíš by se s nimi moc nepárali!

    Dědeček byl regenschorim na Zbraslavi


    Pokud jde o jmenování dětí, v tom si dědeček Jaroslav Koreis vypěstoval docela slušnou praxi, protože těch dětí zplodil a pojmenoval celkem dvanáct. A to ještě jich několik v útlém věku zemřelo! Nemusím snad ani podotýkat, že byl můj dědeček katolíkem a to ne jen katolíkem ledajakým. V kostele a okolo kostela svatého Jakuba na Zbraslavi (vpravo), kde byl někdy od poloviny devadesátých let předminulého století regenschorim, strávil větší část svého života. Mohlo se to přitom vyvíjet docela jinak, kdyby byl dědeček dokázal krotit své sexuální vášně. Vrcholila prudérní Viktoriánská doba, takže o okolnostech jeho úletu v poměrně raném věku panovalo v rodině uctivé mlčení, nicméně se v ní tradovalo, že děda měl brzy po dokončení studia na pražské konzervatoři odjet do Ruska, kde měl u carského orchestru v Petrohradě už zjednané místo jako trumpetista. Sešlo z toho ale když se ukázalo, že nějakým způsobem (s ohledem na to, že se stále ještě nacházíme v době viktoriánské, se raději nebudu rozšiřovat o tom, jakým způsobem) učinil babičku samodruhou. Buď se ukázal být náramným charakterem nebo si na něho budoucí tchán tvrdě došlápl, v každém případě si děda babičku vzal — původem byla odkudsi ze Slovenska a jmenovala se Léblová (že bych měl snad v sobě také trochu židovské krve?). Do Petrohradu děda proto neodjel, vzal raději místo regenschoriho na Zbraslavi, které se mu naskytlo. Výstřel z Aurory, k němuž došlo o nějaká dvě desetiletí později, se ho proto tudíž dotkl jen vzdáleně. Všechno ovšem mohlo být úplně jinak…

    Když právě nehrál na varhany, nedirigoval či neučil malé žáčky hrát na různé nástroje, trávil potom děda většinu času na faře, kde prý společně s panem farářem a ředitelem školy hrávali karty. Co vlastně hráli to jistě nevím, nejspíš asi mariáš. Podstatné je, že přitom vypili značné množství piva (na víkend si prý kupovali celé „štěně“ ležáku a pokud to bylo aktuální, společně vymýšleli polozapomenutá staročeská jména pro děti, které dědovi babička pravidelně rodila. Můj otec by v tom nejspíš pokračoval, kdyby byl jen měl víc šancí k tomu nechat ty poděděné geny ve svých mozkových závitech zapracovat.  Nebyl ale zdaleka tolik plodný jako jeho rodič, asi proto, že zaujal k věcem jiný přístup. Oné svaté povinnosti každého katolíka přivádět na svět četné potomky se můj táta zbavil radikálně tím způsobem, že z církve vystoupil už někdy ve dvacátých létech století. Příliš originální čin to ale nebyl — v té době se stalo vystupování z církve silně módní záležitostí!

 

Otec se svými pěti sestrami, někdy těsně po válce. Seřazené jsou podle věku, od nejstarší tety Jiřiny (vlevo, až po nejmladší Jaroslavu, vpravo)


    Nepříliš mladistvá romance (1936)

    Napsal jsem, že je po třicítce trochu pozdě na mladistvé romance? Nuže, ne tak úplně a ne pro každého. Jedna poměrně pozdní romance totiž mohla právě za to, že tu jsem a mohu psát tyto řádky.

    Bylo léto roku 1936. Asi 32-letá Antonie Jandejsková jela tehdy vlakem do chorvatské Rjeky, odkud se měla dopravit na ostrov Krk v Jadranském moři, kde hodlala strávit dovolenou. Tu někde mezi Bratislavou a Budapeští do kupé, v němž cestovala se svojí přítelkyní, přistoupil muž kolem čtyřicítky, obrýlený, vyšší postavy a uhlazených mravů. Zeptal se česky zda si může přisednout, představil se jako Dalibor Koreis a dal se s oběma dámami do řeči. Přítelkyně se diskrétně vzdálila, když začalo být jasné, že můj budoucí otec se zajímá hlavně o moji budoucí matku. Matka, přes několik vážných známostí, které předtím již měla, byla v té době stále ještě svobodná, zatímco otec právě překonal následky dosti dramatického rozvodu, poté kdy přistihl manželku při nevěře, navíc s mužem jehož do té doby pokládal za svého nejlepšího přítele! Měl namířeno původně někam úplně jinam, jízdenku si ale nechal přepsat tak, aby mohl jet také do Rjeky. Ohromoval ji svými jazykovými schopnostmi. Když se ještě nacházeli v Maďarsku, s průvodčím, jemuž museli ukazovat lístky, rozmlouval maďarsky. S chorvatskými prodavači na nádraží hovořil chorvatsky, se Srby srbsky, s Italy italsky... Otec tehdy pracoval pro jugoslávskou cestovní kancelář a doprovázel turistické výpravy k Jadranskému moři. Měl již ale také nabídku k převzetí vedení filiálky cestovní kanceláře v Brně, jinou na místo obchodního korespondenta v Moskvě a ještě další od exportního ústavu (předchůdce ministerstva zahraničního obchodu) jako obchodního zástupce v albánské Tiraně. Mezitím se skončilo rozvodové řízení a otec se mohl znovu oženit, na čemž se moji budoucí rodiče brzy nato i dohodli. Matce dal otec na vybranou, zda si přeje zůstat v republice, žít v Moskvě či v Tiraně. Vyhrála to Albánie, která matce připadala nejromantičtější.

    Svatba v Albánii (1938)

    Nebylo ale vše jen samá romantika. O to se postarala Daliborova malárie, kterou se na Balkáně nakazil v během války a která se přihlásila těžkým záchvatem, jen krátce předtím než měla matka do Tirany dorazit. Měl na ni čekat už v přístavu Durrés; asi padesátikilometrovou cestu tam ale nebyl schopen vykonat a poslal proto pro svou nastávající nevěstu kolegu. Našla ho prý potom v dosti zuboženém stavu, poměrně rychle se ale zotavil, rozhodně včas před svatbou, která se potom dokonce konala o pár týdnů dřív než se plánovalo. Albánský král Zog se totiž ženil s jistou maďarskou hraběnkou 27. dubna 1938 a albánské úřady jim samy nabídly, že mohou uspořádat svou svatbu ve stejný den. To bylo náramné privilegium a platilo to jen pro ně, jako cizince; žádní Albánci se v ten den brát nesměli. Dopolední obřady se proto odehrávaly za hřmotu jednadvaceti dělových výstřelů, odpoledne byla na vyslanectví hostina. Za svědka měl můj otec majora čs. armády Vaculného, jemuž byl nedlouho předtím on sám svědkem, když si major bral za ženu Černohorku jménem Milica. V černohorské vesnici, odkud Milica pocházela a kam odjeli, se přitom otec stal svědkem ještě jiné události. Protože se svou budoucí ženou už před svatbou po několik měsíců žil, klečíce na kolenou, musel jeho přítel nejprve veškeré obyvatelstvo obce na návsi veřejně odprosit za tento svůj do nebe volající hřích! Teprve potom mu bylo povoleno si krásnou černohorskou černovlásku odvést k oltáři. Takový to byl svět, taková to byla doba…

          Matka v albánském kroji
    Na krátkých několik měsíců, kdy ještě v jejich světě vládl mír, vzpomínala moje matka ráda. Často si prý dělali to, čemu bychom my dnes tady v Austrálii říkali barbeque — opékali si nad ohněm jehně někde v přírodě. Občas také jezdili do hor, až k jezeru Ohrid na hranici s Makedonií. Nemohlo ale být pochyb o tom, že se schyluje k válce. Když zanedlouho došlo k Mnichovské dohodě, která předznamenala obsazení Československa Hitlerem, otcovi se brzy nato prostřednictvím německého vyslanectví dostalo nabídky ke spolupráci, kterou odmítl. To už se také schylovalo k invazi Albánie italskou armádou. V lednu 1939 byli ještě oba moji rodiče na skok v Praze, matka tak mohla navštívit svou sestru Marii, která měla tuberkulózu, na kterou několik měsíců nato také zemřela. V Praze se přitom ještě jednalo o případném uzavření vyslanectví v Albánii s tím, že by tam táta převzal konzulát. Nakonec ale vše zůstalo zatím při starém.

    V té době už otec začal pracovat proti Němcům a zejména proti Italům, kteří se zcela jasně chystali k invazi do Albánie. Pod záminkou, že nakupuje vzácné dřevo, jezdil na jih země, aby mohl pozorovat pohyby italských jednotek v Otrantském průlivu spojujícím Jónské moře s Jaderským mořem. To co zjistil předával potom svému příteli francouzskému konzulovi Sorlotovi, který to posílal dál. Mezitím došlo k invazi do Albánie. Když otec při svých výpravách zjistil, že se italská vojska stahují dále na jih směrem k řeckým hranicím, dal Francouzům o tom vědět touto cestou. Několik dní nato uslyšeli z moskevských zpráv (jiné v Tiraně nechytili), že řecká vojska obsadila svou hranici s Albánií a také že se anglické válečné lodi objevily u ostrova Korfu. Zřejmě se jednalo o reakce na otcovo špionážní úsilí. K invazi Řecka zatím nedošlo, Mussolini tuto zemi napadl až skoro o dva roky později, pro něho s naprosto zoufalými následky…

    Zde na chvíli odbočím. Nedávno se mi konečně podařilo nahlédnout do dokumentů, které se nacházely v té nejpřísněji utajené sekci archivů britské špionážní služby. Dostalo se mi k tomu zvláštního povolení na základě zákona o svobodě informací, pouze ale proto, že otci by již bylo dnes víc než sto let. Zjistil jsem takto, jak si ho různá oddělení britské špionážní služby prověřovala v roce 1940, když potřebovala od něho získat určité informace. Jednalo se právě zejména o informace týkající se Albánie, její vlády a některých z jejích činitelů, s hlediska toho jak by mohli tito být v nadcházející válce s Německem a Itálií britské straně prospěšní. Při pročítání těchto dokumentů jsem přišel na to, že zatímco některé z těchto lidí jim otec doporučoval, k jiným, které Britové chtěli kontaktovat, se stavěl zamítavě. Vyplývá z nich například, že vymlouval a zřejmě úspěšně, Britům jejich původní úmysly využít osobnosti albánského krále k propagačním účelům. Asi se domnívali, že běžní Albánci se budou vůči svému králi chovat loajálně (což je mimochodem taková britská slabůstka), zatímco otec, který měl dostatek příležitostí k tomu aby mohl povahu tohoto národa i celkovou jeho náladu dobře posoudit, měl o tomto silné pochybnosti. Události těsně po válce, kdy v této zemi zavládl komunistický režim ihned po jejím osvobození od italské okupace v roce 1944 a kdy se král Zog musel uchýlit do exilu, mu zcela jednoznačně daly za pravdu!

    Cesta zpět do Československa byla pro moje rodiče uzavřena, když 15. března 1939 zabral Hitler jejich vlast. V Albánii ale začínala být půda také horká, když jen asi o tři týdny později do ní napochodovali Italové. Znovu se otci dostalo výzvy, tentokráte ještě důraznější, ke spolupráci s Němci. Podle matky mu Němci nabízeli 500 tisíc marek s tím, že by převzal protektorátní pas. Když se dívám na historické tabulky směnových kurzů, mělo by to v té době představovat asi 200 tisíc dolarů. To mi připadá hodně, na tu dobu docela slušné jmění a jestli tomu tak skutečně bylo, jistě by to muselo být hodně svůdné. Když to otec s díky odmítl, vyhrožovali mu Němci, že jako důstojník v záloze by to měl zlé, pokud by jejich nabídku nepřijal.

    Útěk z okupované Albánie (1939)

    Rodiče se chystali k tomu, že Albánii opustí koncem července; otec se ještě snažil likvidovat vše, co se dalo. 13. července šli ale na návštěvu k francouzskému konzulovi Sorlottovi, který byl dobrým otcovým přítelem, když je potkal úředník z radnice, který jim řekl, že je právě na cestě k nim. Vzal si je stranou. Dostal se mu prý do rukou německo-italský zatykač na ně oba, což by bylo znamenalo deportaci na Liparské ostrovy, odkud prý nebylo návratu. Řekl, že zatykač pozdrží do 12 hodin příštího dne, že ale do té doby musejí oba zmizet z Tirany. Když se ho ptali proč tohle pro ně dělá, řekl jim, že v den kdy došlo k invazi Albánie se táta přihlásil jako kapitán v záloze k obraně Albánie a matku že přitom přihlásil jako zdravotní sestru. K žádné organizované obraně země v ten den sice nedošlo, on že ale tu přihlášku tenkrát dostal a řekl, že je rád když jim teď může aspoň takto pomoci. Šli potom k Sorlottům, kde si konzul vzal jejich pasy a přinesl jim je večer už opatřené řeckým vízem. Brzy ráno nato opustili oba Tiranu pronajatým autem s fenou vlčáka Lenkou a jen s několika zavazadly, předstírajíce, že jedou na dovolenou. Večer dorazili do Korče, kde se vyspali se štěnicemi a ráno šli na vojenské velitelství, kde potřebovali získat povolení k opuštění Albánie. Matka píše ve svých pamětech, jak táta chodil nervózně kolem auta, když italský důstojník vyšel ven a vydal se směrem k městu, nejspíš telegrafovat do Tirany, protože telefon na stanici nebyl. Nevypadalo to pro ně dobře.

    Otec věděl, že musí rychle něco udělat. Jakmile se italský důstojník ztratil z obzoru, zašel znovu do strážnice, kde narazil na albánského důstojníka, který ovšem neměl žádnou pravomoc, který tam spíš měl působit jen jako tlumočník. Začal se s ním bavit v albánštině. Albánci to polichotilo, zejména když se dohodli na tom, že se otec za první války znával s jeho strýcem, když v těchto končinách byli posádkou. Řekl mu prý:

    “Vy Češi jste na tom stejně jako my, obě naše země jsou okupovány. Já vám tady to razítko dám a tomu Taliánovi už to nějak vymluvím. S trochou štěstí stejně bude pod párou až se sem vrátí, v tom už ho znám, nějak to s ním zaonačím.”

    Takže mohli oba skočit do auta a hnát se co nejrychleji k hranici. Z vojenské stanice se telefonovat nikam nedalo, takže se jim naskytlo okénko času, kterého museli využít. Na hranici je ale čekala zlá prohlídka. Byli zřejmě jediní kdo ten den do Řecka z Albánie cestoval, takže italští vojáci na albánské straně si dali na prohlídce zavazadel záležet. Máma měla v kabelce tubu na zubní pastu a v ní ukryté šeky ve francouzské měně — když se celníci s italskými vojáky blížili k ní, táta jen procedil mezi zuby:

    “Šlápni Lence na ocas!”

Lenka s otcem         

    Matka šlápla na ocas na podlaze ležícímu psovi, Lenka se vztyčila a prudce vyštěkla, italský voják se lekl, ptal se jestli je zlá. Otec pochopitelně přitakal, matka ji tedy ochotně vzala z auta ven na šňůře, aby jako mohli pokračovat v prohledávání. Toho, že si přitom sebou vzala kabelku, si celníci na štěstí nevšimli. Nakonec je pustili dál; na řecké straně byli pohraničníci udivení z toho, že Italové vůbec někoho pustili z Albánie ven. Přespali tu noc v Janině, odtud dojeli do Soluně (Thessaloniki), kde druhý den nalezli loď plující Egejským mořem do Pirea. Až doposud to byl přímo zázračný útěk, v tomto nejfrekventovanějším řeckém přístavu se ale vše jakoby zadrhlo. Když se totiž v Athénách pokoušeli o to proměnit šeky ve francouzské měně na drachmy, bylo jim to několika bankami odmítnuto. Podařilo se jim jen prodat vetešníkům pár trochu cennějších věcí a snad i několik méně potřebných svršků; za utržené peníze se mohli aspoň nějak ubytovat a živit, přičemž ale museli počítat s tím, že potřebují mít ještě na to, aby mohli sebe i psa dopravit do nejbližšího neitalského přístavu, jímž byla Marseille.

    Z Řecka do Francie

    K tomu aby se mohli bezpečně dostat do Francie, potřebovali nalézt loď, která by za prvé nebyla italská, za druhé, která by v žádném italském přístavu nestavěla a za třetí, aby si mohli plavbu na ní za nízkého stavu financí dovolit. To nebylo snadné. Uplynuly bezmála tři týdny, než k nim vlny Středozemního moře takovouto loď donesly. Byla egyptská, plula z Pirea rovnou až do Marseille a kapitán po delším smlouvání přistoupil na to, že vezme na palubu všechny tři poutníky a to za částku, která představovala veškeré jejich finanční prostředky. Kromě francouzských šeků, které jim k ničemu nebyly, dokud se nedostanou do Francie. Nalodili se a připravili se na to, že budou hladovět.

    Matka často vzpomínala na to, jak jim při té hladovce přišla na pomoc ještě v Egejském moři bouřka, při níž dostali oba mořskou nemoc, což jim pomohlo zapomenout na to, jak jim kručí v břiše. Jenže, když se na druhý den počasí uklidnilo, zase jim to připomněla psice Lenka, která se s nimi plavila také jako pasažér čtvrté třídy. Námořníci dostali k obědu jakési kotlety, které jim z nějakého důvodu příliš nechutnaly. Lenka prý ležela na palubě, kolem ní se válelo několik nádherně vypadajících kotlet, které jí tam vybíraví námořníci hodili. Několik jich zkonzumovala, dál už nemohla. Potom ale vpluli do další bouřky, takže je pohled na nesnědené kotlety zase už tolik nelákal.

    Francie (1939)

    Do Marseille dopluli moji rodiče 2. srpna v 10 hodin večer, bez peněz, se psem, dvěma kufry a s balíkem. Stáli na přístavním molu a přemýšleli, co dál. Zastavil u nich taxikář, táta mu vysvětlil situaci, řekl mu, že nemají peníze, jen nějaké šeky — v té době byla francouzština ještě hlavním diplomatickým jazykem, takže ovládal tento jazyk slušně. Muž vrhl krátký pohled na jejich kožené kufry, které i po cestě Balkánem a Středozemním mořem vyhlížely celkem působivě, asi si řekl, že to nějak dopadne a odvezl je k jednomu svému známému, majiteli menšího hotýlku. Ten jim dal pokoj, když si ponechal jejich kufry jako záruku toho, že zaplatí za nocleh i za cestu taxíkem. Spali tam potom hladoví, hned ráno šel otec do banky a když se vrátil, s rozzářenou tváří už pozval matku na jejich první francouzský oběd. Večer odjeli vlakem do Paříže, kde si hned našli pokoj k pronajmutí v Latinské čtvrti, jak jim to bylo předem doporučeno.

    Otec jako kapitán v záloze se ihned přihlásil do právě se vytvářející čs. armády v zahraničí, matka totéž jako zdravotní sestra. Od září již nosili všude sebou plynové masky — to už byla Francie spolu s Anglií ve válečném stavu, poté kdy Hitler napadl Polsko. Začátkem října velel potom táta prvnímu transportu čs. jednotek sestávajících se většinou z dobrovolníků nacházejících se toho času v Paříži, do Agde na jihu Francie, kde měli mít Čechoslováci hlavní tábor. Matka s přítelkyní Svatavou Steinerovou, manželkou jednoho z vojáků, za nimi dorazily po několika dnech. V Agde potom bydleli zmínění ještě se slovenským profesorem matematiky společně v najatém domě. Otec se stal velitelem praporu, když později přišli také důstojníci z povolání, stal se velitelem štábní roty. Francouzštinu ovládal lépe než kterýkoliv jiný člen čs. jednotek, takže ho bylo u štábu neustále potřeba, aby fungoval také jako tlumočník.

    Z Francie do Anglie (1940)

    Když v červnu 1940 padla Francie a podepsala příměří s Němci, pro Francouze za velmi zahanbujících podmínek, vypadalo to na to, že čs. jednotky budou vydány Německu. Tehdy zakročil rázně Churchill, který poslal britské válečné lodě k jižnímu francouzskému pobřeží a Angličané si tímto vynutili transport jednotek do Anglie. Konvoj několika lodí provázených torpédoborci se plavil skoro po 2 týdny — jak se později ukázalo, museli učinit dlouhý úhybný manévr hluboko podle pobřeží Afriky, aby se vyhnuli německým ponorkám (jedna je prý přesto objevila, doprovodné torpédoborce ji ale potopily), než konečně dopluli do Liverpoolu. Matka mi vylíčila, jak stísněná byla atmosféra na lodi na níž byli, nikdo nevěděl kam vlastně plují, v jeden čas to dokonce prý vypadalo na Ameriku. Jedna mladá Češka v záchvatu šílenství hodila do vody svou čtyřletou dcerku a chtěla skočit za ní, v čemž jí lidé kolem ní zabránili, holčička ale byla ztracená, na to je opravdu těžké i jen pomyslet. V Anglii byla poslána do léčení, sešla se tam s manželem, který byl letec, jejich další osudy ale matka neznala. Matka později zjistila, že všechny lodi na nichž pluli při právě popsané cestě, včetně té řecké do Pirea i egyptské do Marseille, byly za války potopeny — tu na níž pluli do Anglie, transportér Mohamed Ali el-Kebir, potopila německá ponorka jen o několik dní později u severního pobřeží Irska, přičemž zahynulo asi 120 lidí. SS Britania, na níž plula samotná Lenka (která ve Francii zanechala památku v podobě sedmi štěňat), ji na mořské dno následovala asi o půl roku později, za podobných okolností. Z celkového počtu 484 osob na palubě, asi polovina z nich civilistů, se zachránilo 235, tedy méně než polovička, přičemž někteří z přeživších byli zachráněni až po mnoha dnech strávených v záchranných člunech. Kapitán německého torpédoborce tehdy údajně nařídil, že se jeho loď má obrátit a odplout bez pokusu zachraňovat trosečníky. Taková to byla válka…


Identifikační karta britské armády, vystavená na jméno majora Dalibora Korejse

    V Liverpoolu došlo k rozdělení — vojáci šli do tábora a civilisté byli posláni do Londýna. Lenka potom musela jít do Croydonu do karantény, kde zůstala 6 měsíců. Jednou tam za ní otec byl, vypadala prý dobře, poté kdy si ji mohli vyzvednout stala se jakýmsi maskotem štábní roty a českých jednotek vůbec; jezdila s vojáky všude. Ve 42 roce ale dosti náhle pošla, dostala nějakou, podle veterináře nevyléčitelnou, nemoc. Odtud dále mi nezbývá nic jiného, než sledovat více či méně jen osudy mámy, k níž jsem se později přidal i já sám, podle vzpomínek které jsem od ní slýchával už od raného dětství i podle některých písemných záznamů, které mi přenechala. Táta se nacházel většinou někde tam, kam ho právě zavedly jeho vojenské povinnosti, což mohlo být kdekoliv mezi střední Anglií a severní Afrikou.


Otec pochoduje v čele svých vojáků při slavnostní přehlídce.

    V Londýně bydlela matka na Tottenham Court Road, nedaleko nádraží Euston — však si táta postěžoval když za ní do Londýna přijel, že jede do (tehdy) největšího města na světě a manželku že najde hned za prvním rohem. Příliš bezpečné místo to ale nebylo, mít jedno ze tří nejhlavnějších londýnských nádraží hned za rohem znamenalo být těsně vedle jednoho z hlavních potenciálních bombardovacích terčů pro Němce. V té době také začala ona proslulá vzdušná bitva o Británii, takže jednu dobu se nacházeli častěji v krytu než ve svých bytech. Zhruba v té době došlo také k událostem, které poznamenaly několik životů. Matka porodila ve 41. roce mou sestru Živanu, ta ale brzy nato zemřela. Měla nějaké dýchací potíže, ve válečném Londýně se jí asi nedostalo té péče jakou by měla nyní, kdy by bylo skoro jistě přežila. Takto zemřela v nemocnici, hned druhého dne po narození. Manželka jednoho z otcových vojáků Táňa Pospíchalová měla krátce poté nehodu, když na ní chytil od plynového hořáku župan a ona skončila těžce popálená v nemocnici. Měla syna Lumíra, kterému bylo jen několik týdnů. Moje máma, která právě ztratila dítě, si malého Lumíra vzala k sobě a odkojila ho. Lumírova matka vždycky tvrdila, že když se o tom dozvěděla v nemocnici, kde se potácela mezi životem a smrtí, bylo to právě to, co způsobilo, že se uzdravila. Obě rodiny to pochopitelně sblížilo — později jsme se v Karlových Varech dělili o byt. Když jsem v 90-tých letech byl ve Varech a setkal jsem s opět s Lumírem, který se stal architektem, přiznal se mi, že nedlouho předtím byl na zbraslavském Havlíně navštívit hrob "om", jak mámě říkal.


Se skupinou vojáků kdesi v severní Africe.


    Seskok padákem do Jugoslávie (1944)


    Ve 44. roce prodělal táta misi, o níž máma věděla jen málo. Byla totiž přísně tajná. Jak přišel k tomu, že byl poslán jako velitel oddílu parašutistů do Jugoslávie se můžeme jen dohadovat. Buď se přihlásil jako dobrovolník nebo k tomu dostal rozkaz. Případně mohl mít ještě nějaké jiné úkoly, které mohly souviset s jeho pravděpodobnou spoluprací s Britskou špionážní službou. V každém případě o tom mluvil i s matkou málo a většinou jen až poté, kdy se po několika měsících nepřítomnosti vrátil. Předtím matka věděla, či spíš jen tušila, že se k něčemu chystá. Že to bylo něco důležitého a asi nebezpečného, věděla proto, že se s ní loučil zdlouhavěji a o dost vážněji než jindy.

    Když v Němci okupované Jugoslávii vzniklo partyzánské hnutí, které vedl budoucí president Josip Broz Tito, byla ta jeho asi nejúspěšnější ze všech podobných válečných podzemních organizací v tom, jak dokázala nacistům škodit. Ve 44. roce už byl Tito uznávaný celkem všeobecně jako budoucí vůdce této balkánské země a Britové se rozhodli mu pomáhat. Na úspěchu této mise Britům hodně záleželo, takže dozor nad ní převzal samotný Winston Churchill. Detaily příliš neznám, otec matce předem o této misi neřekl nic, potom jen málo — byla přece jen přísně tajná!

     Evelyn Waugh
    Jisté je to, že táta před touto misí musel prodělat parašutistický výcvik, protože nikdy předtím s padákem neskákal. Bylo mu tehdy už 46 let. Čím vším asi musel projít jsem si vyvodil až poměrně nedávno, když jsem četl detailní biografii Evelyna Waugha, jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Autor novely The Loved One, která vyšla česky jako Drazí zesnulí a jejíž český překlad jsem si nadšeně přečetl ještě před svým odchodem z Československa a Brideshead Revisited, Návrat na Brideshead, což je moje snad nejoblíbenější kniha z anglické literatury, se totiž musel skoro určitě znát a pravděpodobně i dobře, s mým otcem! Tohle mi došlo, když jsem četl o jeho osudech během války, kdy byl Waugh povolán ke stejné misi jako táta. Oba měli v té době stejnou hodnost majora a oba byli vysláni do Jugoslávie, aby se zde spojili s Titem. Oba proto museli prodělat parašutistický výcvik a je docela dobře možné, že i ve stejnou dobu, v první polovině 44. roku, kdy oba v té době měli hodnost kapitána a brzy nato byli povýšeni. To, že mi matka nic o této věci neříkala, nic neznamená, protože o Waughovi stěží něco věděla. V době kdy by se byli měli oba majorové potkat, nebyl Waugh ještě zdaleka tak známým, jak se stalo o nějaké ty roky později. Až do té doby, kdy po válce vyšel jeho Návrat na Brideshead, byl daleko známějším jako autor Evelynův starší bratr Alec Waugh. Parašutistický výcvik byl svým způsobem také zodpovědný za to, že Waugh tuto skvostnou knihu, podle níž v 80-tých letech vznikl také televizní seriál mnohými (včetně mne) uznávaný za nejlepší vůbec, napsal. Zlomil si totiž holenní kost při jednom ze seskoků padákem a asi tři měsíce byl mimo akci. Po větší část této zraněním vynucené dovolené se Waugh nacházel v Chagfordu v Devonu, kde psal právě Brideshead.

    Někdy v polovině roku 1944 se jak můj táta tak i již uzdravený Evelyn Waugh nacházeli na chorvatském ostrově Vas, kde měli Spojenci základnu a kam přiletěl i Churchill. Odtud zřejmě také startovala letadla, která je měla dopravit nad Jugoslávii k nočnímu seskoku. Což asi nebyla vůbec žádná legrace. Tehdejší padáky se nedaly zdaleka tak lehce ovládat jak tomu je nyní a k tomu si přičtěte noční čas, tmu a neznámý terén. Waugh, který konvertoval ke katolicismu někdy ve 30-tých letech, se nejspíš vroucně pomodlil, co ale udělal odpadlík od této církve Korejs, to nevím. Jisté je jen to, že se oba ze svých misí vrátili, takže to v obou případech zapracovalo. Pokud vím, otec se o svém setkání s Josipem Titem zmiňoval jen letmo, Waugh komunistou Titem také nijak nadšený nebyl. Nicméně je třeba si uvědomit, že Evelyn Waugh proslul kromě svého spisovatelského umění také tím, že byl ve své době hned několika lidmi označen za jednoho z nejpopudlivějších a nejjízlivějších charakterů v celé Británii.

    I když vzdušnou bitvu o Británii Němci prohráli, Londýn přesto byl v době mého narození nebezpečným a často bombardovaným místem, takže ještě dříve než odletěl do Jugoslávie, otec rozhodl, že matku přemístí do Midlands, do střední Anglie. Úplným středem, někdy zvaným “srdce Anglie”, jsou potom hrabství Warwickshire a Lestershire, kde jsme zůstali až do tátova návratu z Balkánu, nedlouho před koncem války. Několikrát jsme se přestěhovali — po nějaký čas jsme bydleli v Leamington Spa, několik měsíců také v údajném Shakespearově rodišti Stratford Upon Avon, také v Morton Morellu, odkud zřejmě pochází ta první životní vzpomínka, kterou mám.

    První vzpomínka

    Ta úplně první vzpomínka na dětství se mi vybavila až po letech. Mohlo mi být tak kolem sedmnácti let, rozhodně ne víc, spíš asi šestnáct. Chodil jsem už na gymnasium, když se ten obraz znenadání odkudsi vynořil. Jednoho rána jsem se probudil a prostě to tu bylo. Neměl jsem potuchy odkud se to mohlo vzít. Podobalo se to snu, jenže na běžný sen to bylo trochu příliš živé; spíš mi to připadalo jako nějaká vidina. Kromě toho jsem si nepamatoval, že bych byl měl té noci nějaké sny, to ale nic neznamenalo, mohl jsem je klidně zapomenout, jako zapomeneme spousty svých snů. Některé sny, daly by se snad spočítat na prstech jedné ruky, jsem ale nikdy nezapomněl — to proto, že byly trochu jiné a ... něco v nich mě nutilo k tomu, abych si je zapamatoval. To, čeho jsem měl toho rána plnou hlavu, bylo ale ještě o stupínek silnější, naléhavější, úpornější. Nedalo se to setřást, takže i po uplynutí další půlky století si tuhle vizi stále ještě pamatuji skoro do posledního detailu.

    Jsem dítětem, velmi malým dítětem, snad dokonce ještě i kojencem, to je těžké říci. Nacházím se v náručí své matky, která mě nese, zatímco kráčí po venkovské cestě lemované stromy a keři po obou stranách. Za těmi se nacházejí pastviny; na jedné z nich vidím veliké množství ovcí roztroušených jednotlivě i v menších hloučcích po louce, pasoucích se na čerstvé, přenádherně zelené trávě. Nepamatuji si, že bych kdy od té chvíle viděl tak sytě zelenou trávu jako v této krátké, několik vteřin trvající vidině. Co ji činí tolik reálnou nejsou jen zrakové dojmy. Jsou to také rytmické vibrace, které vnímám celým svým tělíčkem a o nichž si uvědomuji, že musejí zřejmě být způsobovány nárazy podpatků matčiných bot na povrch cesty. Ten je možná asfaltový, tím si ale nemohu být úplně jistý, protože tak daleko nedohlédnu. Údery podpatků, jejichž zvuk si i v této chvíli dovedu velice přesně a živě vybavit, jsou ale příliš ostré na to, aby to byla písková cesta, asi to tedy bude ten asfalt. Nebo snad hodně tvrdě ujezděná prašná cesta? Na celkovém dojmu z této vize se nemalým způsobem podílí ještě jeden z mých smyslů – hmat. Prstíčky mých ručiček se zatínají do něčeho měkkého a dlouhého. Ano! Vidím dokonce i barvu kabátu, protože to musí být kabát, je zvláštní, taková béžová, jakoby s lehkým nádechem růžové. Opravdu zvláštní barva, jaká se často nevidí.

    Obraz poklidné krajiny, který mě obklopuje a také to, že mě matka drží v náručí, přispívá k celkovému pocitu bezpečnosti, pohody, potěšení. Dnes se domnívám, že se muselo jednat o první opravdové probuzení, o vědomí toho, že jsem zde na této planetě, že jsem sem dorazil. Po nějakých patnáct, šestnáct let to potom muselo být schované někde hluboko v nevědomé části mé mysli, aby tomu právě v té chvíli, kterou něco ve mně (snad moje duše) uznalo za tu pravou, bylo povoleno vyvěrat na povrch. Zpočátku jsem si myslel, že se nejspíš musí jednat o nějaký přelud. Že by to mohl skutečně být kratičký pohled do doby mého nejútlejšího mládí mi začalo docházet až po několika dnech, když už jsem přišel na to, že tyto obrazy mi prostě nechtějí z hlavy odejít, jak tomu až doposud bylo se všemi mými sny, i s těmi nejhouževnatějšími. Logické by bylo bývalo zeptat se matky, která by mi jistě mohla potvrdit či vyvrátit jejich pravdivost, trochu jsem se ale toho kroku obával. Obrázek krajiny, docela určitě anglické, protože to bylo kde jsme se v té době nacházeli, byl natolik příjemný, že jsem o tu iluzi, že se jedná o mé dětství, nechtěl jen tak pro nic za nic přijít. Pořád jsem totiž nevěřil tomu, že by se za tím mohla skrývat pravda. Nakonec  jsem se ale přece jen odhodlal a matky jsem se zeptal. Na chvilku se zamyslela.

    „Venkovská cesta a ovce, říkáš? To by vypadalo na Morton Morrell. Tou cestou jsem s tebou chodila k autobusu do Leamingtonu. To ale přece není možné, že by sis tohle pamatoval!“
    „Proč by to nebylo možné?“
    „No, přece, vždyť tam jsme bydleli jen asi tři měsíce. A bylo to na jaře 1944. To by ti bylo nemohlo být víc než tak patnáct měsíců.“
    „Hm. Mělas v té době kabát, takový chlupatý, béžový, trošinku do růžova?
    „Tak to jsem tedy měla! Moc ráda jsem ho neměla, ta barva byla příšerná, byla ale válka, moc toho na vybranou nebylo. Když jsme se potom přestěhovali do Stratfordu, sehnala jsem si jiný a tenhle jsem někomu dala. Přece si ho ale pamatovat nemůžeš!“
    „No, už to tak vypadá, že si asi pamatuji...“


****

Pokračování