Vojen Koreis


Jak šel čas...




Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není







Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2



Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru





Válka se skončila…

 


... a naši, už se mnou, se vraceli do vlasti. Jako mnozí z repatriovaných vojáků s rodinami, letěli do Prahy letadlem, vojenskou Dakotou upravenou k přepravě lidí. Do Anglie připluli lodí s fenkou Lenkou, domů se vraceli letadlem, se mnou a s kočkou Kaj-Kaj. Kočka byla během letu problém, jak často vzpomínala máma. Měla ji v proutěném košíku, jaké se běžně užívaly pro piknik, s víkem které měla pevně přivázané. V okamžiku kdy se spustily letecké motory, kočka se ale strašně vyděsila a snažila se zoufale dostat z košíku ven. Podařilo se jí trochu nadzdvihnout víko a protáhnout ven hlavu. Máma ji nacpala dovnitř a rukou, kterou v košíku nechala, se ji snažila uklidnit hlazením. Tak to prý šlo skoro po celý let. Nakonec se ale podařilo přepravit Kaj-Kaj do Prahy. Měla potom poměrně dlouhý a plodný život — matka odhadovala, že celkem porodila kolem 120 koťat. Kaj-Kaj byla s námi až do roku 1953, kdy jí bylo asi 12 let. Protože byla poměrně vzácným druhem kočky, tuším že ruská modrá, skončila potom vycpaná ve sbírkách Národního muzea. Nevím, jestli tam ještě je, když jsem ale odjížděl do Anglie v 69 roce, šel jsem se s ní tam ještě rozloučit k vitríně, o níž se dělila s několika jinými aristokraticky vyhlížejícími kočkami. 



Matka s kočkou Kaj-kaj



    To poslední kotě které Kaj-Kaj měla poměrně nedlouho před smrtí, bylo už jediné. Předtím jich mívala i víc než deset v jediném vrhu. Kocourka jsme si nechali, dostal jméno Tačik a byl mým věrným společníkem až do té doby kdy jsem šel na vojnu. Když jsem potom jednou přijel domů, dozvěděl jsem se ale, že Tačik zahynul pod autem.


   Po skončení války jsme žili nějaký čas v Praze, kde otec opět pracoval pro ministerstvo zahraničí. V létech 1947-48 jsem se ale s ním ocitl v Bělehradu, kde byl jmenován obchodním atašé. Teprve když skoro o půl století později prezident Bill Clinton jmenoval americkou ministryni zahraničí a já si mohl přečíst její životopis, došlo mi po všech těch letech kdo vlastně byla ta tehdy asi devítiletá dívka, která suverénně vládla skupině nás dětí při našich hrách pořádaných na zahradě bělehradské ambasády. K tomu ji sice opravňovalo už to, že její tatínek tam byl čs. velvyslancem, nějaké ty vrozené vůdcovské a diplomatické schopnosti už se u ní asi i tehdy projevovaly. Ty se později ještě víc rozvinuly v osobnosti Madelaine Albrightové, když se v letech 90-tých stala tou nejmocnější ženou na této planetě. Mimochodem, jak jsem také později zjistil, v době mého narození v Londýně bydlela malá Marie Korbelová, jak se tehdy ještě jmenovala, s rodiči také v Londýně, jen o pár ulic od nás.  Asi se za tím vším bude schovávat nějaká ta synchronicita...

 


Dvojice jmenovacích dekretů ministerstva zahraničí (kliknutím můžete zvětšit). První z nich nese podpis ministra Jana Masaryka, který jej vystavil pět dní před komunistickým převratem a necelé tři týdny před svou smrtí. Druhý z dekretů podepsal Masarykův nástupce Vlado Clementis, jehož budoucí osud byl rovněž neblahý.


Po návratu do země české jsme po krátký čas bydleli na Zbraslavi u tety Jiřiny, než se otci podařilo najít vhodné ubytování. Z té doby mám svou druhou lucidní vzpomínku. Sedím na předních schodech vedoucích ke vchodu do domu, který se neužíval, protože dovnitř se chodilo zadem okolo domu. Sedím a mám pokaděné kalhoty. Bojím se jít domů...

 

 


Dům na Hanspaulce (současná podoba)

 

 Dům na Hanspaulce

    Táta najal dům č. 55 v Šárecké ulici na Hanspaulce. Asi ten dům dostal za výhodných podmínek, z důvodů které jsem objevil jen velice nedávno. Vyšel mi článek v příloze Lidovek Neviditelném Psu, kam pravidelně píši, kde jsem se zmínil o tomto našem tehdejším bydlišti v souvislosti s nynějším působištěm bývalého prezidenta Václava Klause v zámečku na Hanspaulce, který se od něho nachází jen o několik domů dál a kolem něhož jsem chodil denně do školy. Po čase mi přišel email od kohosi, kdo se zajímal o historii tohoto domu. Zde je zásadní část:

    (...) zajímám se o historii domu Šárecká 55/923 v Praze 6, kde jste žil. Mám zájem o informace o panu továrníkovi, který se v domě oběsil. Pokud můžete poskytnout nějaké informace, předem Vám děkuji  (...)

    O této tragedii jsem naprosto nic nevěděl a nevím, jestli o tom něco věděli otec či matka, rozhodně mi nikdy nikdo z nich o tom neřekl. Což by bylo dosti pochopitelné. Řekl bych, že otec asi o tom věděl (a proto možná mohl najmout dům levněji) a matka nejspíš také, konečně nemohla ta událost být časově tak příliš vzdálená; dům byl nejspíš postaven někdy v 20-tých či 30-tých letech a někdo ze sousedství by jim jistě byl něco o tom řekl! V každém případě jsem tazatelovi obratem poslal tak trochu ironicky laděný dopis, v němž jsem mu poděkoval za to jak mi zkalil až doposud hezké vzpomínky na dům, v němž jsem jako dítě vyrůstal. Jinak, že mu pomoci nemohu, protože o věci nic nevím. Odpověděl mi:

    (…) O panu továrníkovi jsem se dozvěděl, když jsem dům kupoval pro svého zaměstnavatele. K nešťastné události došlo na půdičce pod proskleným světlíkem. Jinak dům je velice pozitivní, bez negativních zón a energie pana továrníka již tam dávno není. V domě se vystřídala řada nájemníků a to i pod OPBH. Můj šéf dům zrekonstruoval, byty sjednotil a již tam několik let spokojeně bydlí. S pozdravem  (...)

    Napsal jsem mu:

    (...) začátkem 50-tých let tam ještě ta negativní zóna byla a hodně silná. Na tu půdu jsme vlezli se sousedovic klukem Vaškem Vojtěchem a Vašek (na můj popud) si vlezl na ten zasklený světlík. Sklo jeho váhu neudrželo a Vašek se propadl částečně dolů. Zůstal naštěstí viset za dřevěný rám, ale dost zle si přitom pořezal nohu. Mně to bylo potom dáváno za vinu, protože jsem ho tam poslal když mi tam spadla čepice. Ve světle toho, co jsem se od vás dozvěděl, si nyní spíš myslím, že tím ponoukajícím byl spíš pan továrník. Třeba mi shodil i tu čepici.
Zajímavé je také to, že poté kdy jste mi napsal ten první dopis, okamžitě se mi vybavil onen světlík, tentokrát s visícím tělem. Prostě jsem nějak věděl, že jedině tam k tomu mohlo dojít.  (...)

  Po malém výletu do okultní zóny, když si mne po více než šedesáti letech vyhledal duch nešťastného pana továrníka až zde v Austrálii, se chci vrátit ve vzpomínkách ničím ještě nezkalených na to, jak jsem v tomto domě vyrůstal. Dům stál tehdy samotný — dnes jsou k němu nalepené další dva po jedné ze stran, kde bývala prázdná parcela. Byl tehdy celý porostlý psím vínem a hlavně: byl pořád plný lidí. Táta byl jistě zvyklý od malička se pohybovat v početnější společnosti, obklopen sestrami a bratry. Z nich sice nikdo s námi nebydlel, všechny pokoje ale byly vždycky obsazené. Jestli táta pobíral nějaké nájemné nevím, dost ale o tom pochybuji. Dům byl zjevně postavený pro zámožnou rodinu, možná pro onoho ubohého pana továrníka, dokud ten se ještě nacházel v solventním stavu. V suterénu byla poměrně veliká kuchyně, z níž vedlo nízké okno na úroveň trávníku na přední zahrádce, vedle ní, myslím, byla ještě komůrka pro kuchařku. Vedle se nacházela garáž. Také tam byl sklep a bojler který, podobně jako většina takovýchto zařízení, byl silně problematický a fungoval jen když měl dobrou náladu. V zimě jsme si tak většinou museli přitápět elektrickými kamínky. Vstup do domu byl na zadní straně, jak tomu v takovýchto vilách tehdy dost často bývalo. Několik schodů vedlo k dosti masivním dveřím jimiž se vcházelo do předsíně, která byla oddělena od rozsáhlé haly dvoudílnými dveřmi s tabulkami z barevného skla.

    Z impozantní haly, která měla stěny vykládané ozdobným dřevem, vedlo lomené dřevěné schodiště do prvního patra a byly tam také dveře do místnosti, kterou by Angličan přináležející k horním vrstvám společnosti asi označil jako „drawing room“, obývací pokoj s arkýřovými okny, vedle něhož byl o něco menší podobný pokoj, který po nějaký čas býval mojí ložnicí. Nahoře byly myslím čtyři pokoje, z nichž jeden byl veliký, podobný obývacímu pokoji dole, měl ale u sebe navíc balkón; také zde byla koupelna. Jiné lomené schodiště vedlo do podkroví. Nad ním se nacházel právě onen neblaze proslulý světlík, nad nímž byl prostor mezi střechou, kde se nacházel skleněný střešní světlík, jímž přicházelo shora zvenčí světlo. Dolů potom vedla mělká šachta končící se dřevěným rámem s tabulkami skla, které pouštělo světlo dolů na schodiště. Jednou z těchto skleněných tabulek  se tehdy propadl můj kamarád Vašek Vojtěch; dodnes ho slyším křičet a dodnes mám před očima tu jeho krvácející nohu, bezmocně zaklíněnou v jednom ze čtverců s propadlým sklem, kterou jsem měl přímo nad hlavou když jsem sbíhal dolů, abych způsobil poplach. Po tom emailu, který mi nedávno přišel, se navíc před vnitřním zrakem neodbytně objevuje silueta otáčejícího se těla visícího v šachtě pod střešním světlíkem, na provaze uvázaném k jednomu z trámů. Protože tak tomu muselo být — pro tento způsob sebevraždy tohle bylo ideální místo; navíc sebevraha nikdo nemusel pracně hledat; muselo ho být vidět hned ze schodiště. Teprve dnes si uvědomuji, že pro mne to bylo už tehdy strašidelné místo, i když jsem to přičítal jen té nehodě s Vaškem Vojtěchem a jeho krvácející noze. Po tom co dnes vím, je jím ještě o to strašidelnějším!

    Nad schodištěm se nacházela terasa se zábradlím, z níž vedly dveře do několika dalších místností, kolik jich přesně bylo si už nepamatuji, bylo tam ale jistě pár pokojů pro hosty a dvě či tři menší komory, snad původně míněné pro služebnictvo. V pokojích pro hosty bydleli po jistý čas nám již známí Sorlotovi, kteří tolik pomohli mým rodičům s tím dostat se bez úhony z okupované Albánie. Konzul Sorlot se po válce ocitl v Praze služebně a otec manželům zřejmě oplácel za provedenou službu tím, že je na čas ubytoval. Co se s nimi později stalo, nevím, po převratu se nejspíš brzy vrátili do Francie. Vzpomínám si na jejich papouška, který se jmenoval, napíši to raději foneticky, Žako. Byl to šedý pták, který po většinu času okupoval vršek zábradlí nad schodištěm, po němž se procházel sem a tam, pokud mu to povoloval řetízek který měl u nohy. Brzy se naučil vyslovovat moje jméno, takže jakmile jsem se ocitl v jeho dohledu, začal na mne pokřikovat. Blízko k němu jsem se ale neodvažoval; byl jsem totiž varován, že Žako by mě mohl tím svým velkým zahnutým zobákem pořádně štípnout.

    Lidé, kteří s námi bydleli na Šárecké, se neustále měnili. Po nějaký čas zde s námi také byla moje poloviční sestra Lada, poměrně dlouho zde pobýval můj bratranec Mirko Jandejsek, který v Praze studoval, také zde žila Naďa, sestra oné popálené Táni Pospíchalové, která byla údajně vynikající kartářkou a jasnovidkou. K tomu, abych si ji v tomto směru vyzkoušel, jsem se ale nikdy nedostal, takže to mám jen z druhé ruky. Přebývali tam s námi docela určitě i jiní lidé, příbuzní i nepříbuzní, některé z nich mám docela jasně před očima, na jména si ale už nevzpomínám. Pamatuji si také na jednoho mladého muže, myslím, že byl nějaký student, který se chystal večer na Silvestra kamsi ven. Když jsem se ho zeptal kam půjde, odpověděl, že se na něho dostal lístek na petřínskou rozhlednu, odkud bude moci s jinými šťastlivci pozorovat to, jak se bude lámat století! Takže to muselo být buď ve 49 nebo v 50 roce — vzpomínáte na to, jak se různily názory o tom, kdy se vlastně začalo 21. století, jestli s koncem roku 1999 nebo až s tím příštím? Nemyslím si, že by byl o půl století dřív panoval na věc jednotný názor.

    Nemohu vynechat zahradu. Parcela měla zadní část zkosenou, to je i dnes vidět na pohledu ze satelitu, také to, jak porostlá je i dnes stromy. Tehdy bývala také hodně zarostlá, byl tam jen takový menší palouček, který se končil jakousi velikou křovinatou jehličnatou klečí, říkali jsme tomu „lesík“. Dalo se po něm lézt, houpat se na něm, schovávat se pod ním, prostě nádhera! Bylo tam víc stromů na něž se dalo lézt, opravdový klukovský ráj. I když, jak si vzpomínám, přišla si s námi jednou hrát Lída Líkařová, spolužačka z naší třídy, taková hezká blonďatá holčička. Postavila se, rozhlédla se kolem, vybrala si jeden z těch spíš obtížnějších stromů k vylezení, vykasala si sukni, nacpala si ji do spodničky a šups! Už byla na stromě. Tomuhle se anglicky říká "tomboy", něco jako zašitý kluk.  Kousek za domem bývalo kdysi dokonce i cosi jako bazén, který v lepších časech míval jistě pan továrník pečlivě udržovaný; v době kdy jsme se tam nastěhovali byl už ale zasypaný hlínou a shrabaným listím. Na vlastní bazén jsem si tak musel počkat až do Austrálie, kde se navíc dá takováto vymoženost daleko lépe využít.

 

     Hanspaulka


    Ve 49. roce jsem začal chodit do školy v Sušické ulici, takže jsem každého dne dvakrát prošel kolem malého barokního zámečku, který se nachází v Šárecké ulici č. 29, jen o pár set metrů dál. Jak jsem později zjistil, zámeček dal původně postavit v první polovině 18. století Jan Pavel (Hans Paul) Hippmann a po něm se vlastně celé čtvrti začalo říkat Hanspaulka. Majitel si svého letoviska asi příliš neužil, protože hned o několik let později se tam do sebe pustila dvě vojska, uherské a francouzské, která zámeček přitom vyrabovala a poškodila. Nedlouho nato zde tábořili pro změnu Prušáci, kteří natropili ještě větší škody. Je odtamtud náramný výhled na Prahu, proto tam asi tábořili.

    Několikrát potom došlo ke změně vlastnictví, až před necelými sto lety koupilo zámeček město a vzniklo zde archeologické muzeum. Tak jsem zámeček i poznal. Jednou nás tam paní učitelka vzala, podívat se na exponáty. Tedy, žádná paní, byla to už soudružka učitelka — na počátku druhé třídy v roce 1951 nám totiž oznámila (přišla jistě rovnou z letního soustředění nově, socialisticky smýšlejících pedagogů), “Tak děti, ode dneška jsme všichni soudruzi…” Ona potom byla od té doby soudružka učitelka, my jsme ale byli i nadále dětmi. Připadalo mi to tak nějak nespravedlivé…

    Byly v tom zámečku vystaveny různé nástroje a artefakty z místních vykopávek, daleko nejlépe si ale pamatuji, že tam měli ve vitríně vystavenou nádhernou kostru skrčence. Ta mě přímo fascinovala. Za nějaký čas nato jsme se už odstěhovali ven z Prahy, ten skrčenec mi ale v paměti zůstal po celá dlouhá léta. Vidím jej svým vnitřním zrakem i dnes. Zámeček asi před dvaceti lety přešel do soukromého vlastnictví. Nyní se dozvídám, že je tam usazený Václav Klaus. Tak to na tomto světě chodívá, přestal být presidentem a stal se pouhým zemanem se sídlem na Hanspaulském zámku.  Přeji mu to. Pokouším se o to, představit si ho jako aristokratického majitele (či je snad pouhým nájemcem?) této nemovitosti. Moc dobře mi to nejde. Pořád vidím toho skrčence…


    Mezi Prahou a Berlínem (1949-50)



    Prvním rokem jsem toho ve školní lavici moc nenaseděl. Táta už v té době byl generálním konzulem v Berlíně, kde trávil většinu času. Aby mohl mít kolem sebe i rodinu, dohodla se matka se školou, že mě bude vyučovat doma. Po příští rok jsme potom trávili menší polovinu času v Praze, kde jsem chodil do školy a větší polovinu v Berlíně, kde mě učila matka, podle osnov které se jí dostalo. Hodně času jsem také trávil s naší služkou, Frau Keller, která mě brala ven na procházky, atp. Konzulát se nacházel ve čtvrti Pankow, nad jeho místnostmi celé jedno patro domu zabíral rozsáhlý byt, který jsme obývali. Takže naše tříčlenná rodina měla k dispozici osm či devět pokojů, už si přesně nevzpomínám, s příslušenstvím. Ve své mladistvé bujarosti, pln nevybité energie, jsem si občas otevíral všechny dveře mezi jednotlivými místnostmi, abych mohl jimi probíhat, z jednoho konce bytu na druhý. Co jiného jsem mohl dělat, když jsem si většinou nemíval s kým hrát?

     Čas od času přijímali naši návštěvy, nevím koho to hostili, obvykle jsem totiž býval svěřen Frau Keller, která mě potom co nejdřív dostala do postele. Jednou, jak si dobře vzpomínám, pořádal konsulát v našem bytě oficiální recepci. Všechny místnosti, kromě obou ložnic, mé i rodičů, měly dveře otevřené, takže se mohlo všude procházet. Toho všeho místa bylo zapotřebí, protože pozvaných hostů byly asi tři stovky! Firma, která měla na starosti jídlo pro hosty, pokryla stoly kaviárem, humry, šunkou a podobnými věcmi, víno teklo proudy. Hádám, že také vodka i whisky, aby si přišli na své ruští, angličtí či američtí hosté. Jednalo se o jakýsi státní svátek ČSR, proto také se mezi hosty nacházeli i ti nejvyšší představitelé a to jak německého státu tak i zastupitelství států které vládly nad jednotlivými zónami, na něž byl v té době Berlín ještě rozdělen (berlínská zeď měla přijít až asi o deset let později). Na následující událost, k níž přitom došlo, si pamatuji velice dobře.

     Jakožto jediné přítomné a tudíž privilegované dítě, jsem měl zpočátku volnost pohybu, takže jsem se proplétal mezi nohama hostů uprostřed společnosti, která se rozlévala do všech volných místností, snad kromě té poslední, jakéhosi salónku, který některý z otcových předchůdců dal vybavit nábytkem připomínající rokokový, s plyšovanými židlemi a křesílky, to vše v příšerné růžové barvě, která mě dodnes straší. Strašila asi i ty hosty, protože salónek byl asi jedinou místností kam nikdo prakticky nevstoupil. To mi vyhovovalo, protože jsem si zde mohl udělat základnu, odkud jsem pořádal výpady do okolí. Při jednom z nich mě náhle uchopil pár pevných rukou, vyzdvihl mne a podal mě komusi jinému. Zjistil jsem, že se ze vzdálenosti několika centimetrů dívám na škaredě rudý bambulový nos a tvář, to celé posázené odpornými malými dírkami. Připadal jsem si jako bych se byl ocitl v moci nějakého zlého čaroděje. Rozbrečel jsem se. Tím pádem se přihnala odkudsi moje matka, která mě spěšně z té náruči přebrala, zatímco se omlouvala smějícímu se černokněžníkovi. Jak jsem se později dozvěděl, ten nevzhledný pán byl prezident NDR Wilhelm Pieck. Ten bambulový nos je sice jasně patrný i na tehdejší censurou jistě silně vyretušovaném obrázku, mezinárodní incident jsem ale se svým nediplomatickým jednáním snad nezapříčinil.

      Wilhelm Pieck, president NDR
    Na to, jak si vedl otec ve svém diplomatickém povolání, pochopitelně komentovat moc nemohu, vím ale to, že  si užíval svých tímto nabytých privilegií jak se patřilo. Na víkendy se často jezdívalo ke Krakowskému jezeru, asi 200 km na severozápad od Berlína. Čs. diplomatická mise tam měla dům či spíš jakési malé rekreační středisko. Dodnes si pamatuji, že správce se jmenoval Bohl a že měl dospívající dceru Anabel. Také to, že si otec najal jeden z menších okolních rybníků, kde mohl nerušeně lovit kapry a štiky. Jednou mě vzal sebou na lov, moc jsme toho ale nechytili. Chodil dokonce i s kulovnicí na divočáky a za jedinou sezónu jich prý zastřelil třináct! Tuhle jeho stránku jsem nepoznal a dnes mi tak trochu i vadí. Chápu ale, že se to tak v té době nosilo, aspoň v těchto částech Evropy a samozřejmě, v Rusku, kde je lov medvědů mezi politiky populární dodnes. A on se sovětskými diplomaty i různými více či méně zamaskovanými agenty, musel přece jednat prakticky každý den! Jenže o tom, co se dělo za scénou, jsem nic nevěděl, ani matka toho moc nevěděla, otec jí asi řekl jen to nejnutnější.

    Také si dost živě pamatuji, jak jsme šli jednou na jakési slavnosti, které se konaly na louce nedaleko jezera. Byly tam různé závody pro mládež, v běhu, ve šplhání po tyčích, skákání v pytlích atp. Dodnes mám před očima obraz náramně špinavého kluka v otrhaných šatech, který vyhrál jednu ze soutěží. Vítězům se dostávalo takových hnědých plochých kulatých koláčů, poměrně velikých, s trochou zavařeniny uprostřed. Nijak zvlášť lákavé mi nepřipadaly. Kluk nemohl spustit oči z toho koláče a když mu jej konečně podali, zakousl se do něj s takovou vervou, že si málem vyvrátil sanici. Buď chudák musel mít opravdu veliký hlad nebo to pro dítě v poválečném Německu byla náramná vzácnost.


    Otcova náhlá smrt (7. srpna 1950)


    Párkrát se zajelo až do Warnemünde k Severnímu moři — táta měl tehdy černého bavoráka se šoférem jménem Exner, který nosil ty správné kalhoty a holínky, jak se na šoféra slušelo. Potom jednou nás tam táta s Exnerem odvezli — měli jsme tam s mámou zůstat asi týden v jednom hotýlku. Za dva dny nato se ale dostavil náhle samotný Exner s autem, aby nás odvezl zpátky do Berlína. Máma mi cestou, mezi záchvaty pláče, sdělila, že nám táta umřel. Bylo mi tehdy asi sedm a půl, moc jsem tomu nerozuměl, tátu jsem potom uviděl mrtvého ležet na posteli, už oblečeného do rakve, vypadal jako by byl z vosku. Frau Keller říkala, že mu kolem půlnoci přinesla nějaký nápoj do postele, že jí poděkoval, usmál se a náhle mu prý spadla hlava stranou. Časem se ale proslechlo, že nedlouho před smrtí ho navštívili doma dva pánové, že tam pobyli nějaký čas a zase odešli. Kdo byli tito lidé a o co šlo, se neví. Jestli si předtím než odešli ještě promluvili s Frau Keller, je těžké dnes říci...

    Když jsem po asi dvaceti letech nato přišel do Londýna, potkal jsem se s několika lidmi, kteří otce znali ještě z války, ale také z jiných časů. Jeden z nich, který mi připadal věrohodný, mi řekl, že si je jistý tím, že táta pracoval pro britskou špionážní službu. A že za to zaplatil životem. V Berlíně kolem roku 1950 se to špióny musel přímo hemžit, takže je to opravdu dosti pravděpodobné. Vzhledem k tomu, že za války byl minimálně jednou velitelem při tajné misi, což mám potvrzené, přikláním se k tomu názoru, že tomu tak bylo. To by ovšem bylo znamenalo, že jeho šance na přežití by byla minimální. Jedné ze stran, případně oběma stranám, by se byl asi stal v nějakém bodě nepohodlným tím, co věděl. V Československu v padesátých letech by mu asi bylo štěstí nekvetlo. Ať už byl otec špiónem či ne, za žádných okolností si nedovedu představit, že by byl se svojí minulostí jako důstojník zahraničních jednotek na západní frontě přežil dlouho za komunismu jako čs. diplomat. Je i docela pravděpodobné, že by se byl mohl stát jedním z obžalovaných v procesech padesátých let. Ti kteří byli v západní armádě to neměli lehké, málokterý z těch, kteří něco znamenali, unikl vězení. Případně i oprátce, která například čekala Otto Fischla, který byl právě v té době také v Berlíně, krátce i jako velvyslanec a který skončil na popravišti po procesu se Slánským. Lidé v podobných pozicích obvykle uprchli na Západ, tak jak to udělal otcův někdejší bělehradský představený Josef Korbel, otec Madelaine Albrightové, či jak učinil Bohuslav Kratochvíl, do roku 1949 velvyslanec v Británii a až do roku 1951 v Indii, s nímž jsem se seznámil v Londýně — o tom ale jinde.

    Matka mi později tvrdila, že otce zapřísahala k tomu, aby z Berlína a z ČSR vůbec odešel, byla si jista tím, že příležitostí k tomu měl spousty. Jednou jí prý ale ve slabší chvilce řekl, „víš, já ještě nemůžu!“ Když na něj naléhala, aby jí pověděl víc, odmlčel se a už z něho nic víc nedostala. Už proto byla i ona přesvědčena, že s jeho smrtí to nebylo tak, jak jí to bylo podáno. Žádná pitva se nekonala, otec oficiálně zemřel na mozkovou mrtvici. V okamžiku jeho smrti, pokud ten se dá určit, spadl prý v pracovně tátova tehdejšího nejlepšího přítele, který byl doktorem, se stěny obraz...




Státní pohřeb v berlínském krematoriu

V Berlíně se konal státní pohřeb, na obrázku (nahoře) vypadám tak nějak jako bych tam nepatřil, vtlačený mezi matkou za tmavým závojem a Frau Keller, ve společnosti černě oděných vážně se tvářících pánů. Otcovy zpopelněné ostatky jsme si s matkou odvezli do Prahy, později byly uloženy do rodinné hrobky na Zbraslavi, kam vedle ní v roce 1992 přibyla i urna s matčiným popelem; sám jsem ji tam ukládal. Všiml jsem si přitom, že hned vedle naší hrobky byl tehdy ještě čerstvě navršený hrob Jaromíra Vejvody, skladatele písně Škoda lásky, která jako Roll Out the Barrels! (Vyvalte sudy!) doprovázela vojska ve 2. světové válce na frontu!


    Otcova kniha

 

Z toho co jsem až doposud napsal musí být jasné, že svého otce jsem bohužel neměl možnost osobně poznat příliš dobře. Při svém povolání diplomata se doma moc často nevyskytoval. Když v roce 1950 zemřel, bylo mi teprve sedm let. Mám na něho jen několik přímých vzpomínek, zbylo mi po něm dost fotografií, různé dokumenty a dekrety, některé z nichž zde otiskuji, hromádka dopisů a pohlednic, které posílal z různých koutů světa mojí matce i jiným členům rodiny a jeden kreslený portrét, který pořídil Velen Fanderlik, známý jako propagátor skautského hnutí, který dožil svůj život v Kanadě. Nejlépe dokumentováno mám pochopitelně posledních dvanáct let otcova života, od svatby s mojí matkou v roce 1938, až do jeho smrti. O tom, co bylo předtím, mi něco matka pověděla a něco i napsala.  Z dob dřív než se moji rodiče potkali toho vím poměrně nejvíc od jedné z mých tet, otcovy nejmladší sestry Jaroslavy.

Již od mládí jsem z tohoto zdroje věděl o tom, že otec napsal někdy v polovině třicátých let knihu, o níž teta věděla jen tolik, že se mělo jednat o autobiografický román, odehrávající se na severním Slovensku, kde její bratr, jak již víme, sloužil krátce po skončení první světové války jako důstojník pohraničních jednotek, které zajišťovaly hranice mezi nedávno předtím vytvořenou Československou republikou a Polskem. Podle toho, co mi teta vyprávěla, vydání knihy tehdy znemožnila německá okupace; po válce a zejména po komunistickém převratu, již neměla kniha šanci vyjít. Proč tomu tak bylo, to se dnes už skoro neví. Šlo totiž o konflikt mezi těmito dvěma státy, který na čas vyústil pohraniční válku. O tom, že dvě bratrské země by kdy byly mohly mít nějaké vážné problémy, se za minulého režimu celkem pochopitelně nepsalo a dnes, téměř po sto letech, o tom ví asi jen hrstka dějepisců.

Teta nevěděla nic o tom, kde by se rukopis knihy mohl nacházet, ani zda vůbec ještě existuje. Domnívala se, že jej otec snad i zničil, což by bylo bývalo z jeho hlediska celkem pochopitelné a asi i rozumné. Po dlouhá léta jsem proto žil v tomto domnění; otcova kniha se pro mne přitom postupně stávala jen jakousi rodinnou legendou, o jejíž pravdivosti jsem začínal mít nakonec i vážné pochybnosti. Říkal jsem si, že teta třeba trochu přeháněla, otec že možná kdysi začal něco psát a jak se mnohdy a mnohým stává, nedopsal. Pro tetu byl můj otec nesmírným hrdinou, dotáhl to přece jen z celé rodiny daleko nejdál, stal se diplomatem, dokonce byl jmenován generálním konzulem! Nebylo by tedy divu, kdyby si stárnoucí teta k již beztak barvitému vyprávění o jistě nevšední osobnosti mého ploditele a o jeho pouti životem, která vedla přes řadu evropských zemí, někde něco přidala. Takto jsem na záležitost otcova zmizelého románu nahlížel, když jsem v roce 1969, jako šestadvacetiletý mladý muž, opouštěl republiku, vydávajíce se na svou vlastní dobrodružnou pouť, která mne nakonec zavedla ještě dále, až do Austrálie.

Žil jsem již asi pět let v australském Brisbane, když se koncem sedmdesátých let znenadání rukopis knihy nalezl. V Praze zemřel dávný přítel mého otce Julius Dolanský, profesor slavistiky na Karlově univerzitě. Jeho manželka Jelena Holečková-Dolanská, profesorka operního zpěvu na AMU, jejímž soukromým žákem jsem kdysi byl, se probírala písemnostmi, které její manžel zanechal a objevila přitom pohřešovaný rukopis otcovy knihy. Spojila se s mojí matkou, které se právě v té době konečně podařilo si na úřadech vymoci povolení k návštěvě syna v Austrálii a rukopis knihy jí předala. Matka potom rukopis na opačnou stranu zeměkoule propašovala na dně kufru. Zde je malá ukázka — musím podotknout, že si otec jako spisovatel příliš nefandil a že o moderní psychologii a kladném přístupu k věci toho příliš nevěděl:

 

Úvod jako doslov

 

Nejsem pěstitelem slov. Prosím čtenáře, aby mi prominuli suchopárnost. Kdybych byl od přírody plantážníkem tvarů, vypěstoval bych květná slova čiperných barev, umělecky pokroutil lodyhy a dal lístkům slov nové, roztodivné tvary.

Při popisování krajiny a lidu, který mám rád, jsem chudý v slově. Jsou dva druhy lidí. Jedni znají přitažlivost Tater a Přítatří, pro ty je můj popis chabý, tudíž zbytečný. Druzí tam ještě nebyli, těm je tím zbytečnějším, jelikož neumělejší.

Osoby uvedené na scénu žily všechny a žijí většinou dosud. Že měly jiné jméno po otci - na tom nezáleží.

Je téměř úplnou pravdou vše, co napsáno. Zmýlil-li jsem se v něčem, pak je to vinou paměti hrdiny tohoto vyprávění, který vše zažil do podrobností. Pokud vím, má paměť výbornou, proto bude vše blízko pravdy. Ovšem, mýliti se v drobnostech je všelidskou chybou.

Po létech, když nové hranice byly již ustáleny, seznámil se hrdina s jedním z vedoucích činitelů legie z tábora za hranicí, tenkráte nepřátelského. Byl překvapen, když v něm poznal jednoho z vůbec nejlepších lidí. Dedukoval z toho - a zajisté správně - že mohl-li býti člověk tak dobrý a mírný důstojníkem u legie nám Čechoslovákům tolik nepříjemné nehezkými kousky, pak se vše dělo na rozkaz shora, které on pouze dále předával anebo vyplňoval.

Že ploval v proudu, který jiní, mocnější, spustili.

 

***

„Naše postavení je dosti obtížné. Celý tento hraniční oblouk, který ukazuji, je obsazen pouze naším praporem. Stav mužstva u rot je dosti vysoký, lidský materiál dobrý. Samí frontoví vojáci, disciplina pevná. Moraváci a Slováci. Dobře oblečeni, mají italské uniformy. Naše síla ale už dávno neodpovídá délce úseku a polským silám naproti. Polské pohraniční posádky zde za Beskydem jsou početně o mnoho silnější. Výzbroj mají dobrou, dokonce i dělostřelectvo nablízku. Naše svízel spočívá v tom, že máme v každé pohraniční dědině jen slabounké posádky o několika mužích s poddůstojníkem. Každá posádka musí nejen střežit několik kilometrů hranic, ale udržovat i spojení na obě strany se sousedními oddíly a vzad s velitelstvím podúseku. Terén je horský, obtížný a zalesněný, služba těžká, ale jde to, chlapci se drží.

Největší problém mám na pravém křídle úseku. Tam stojí na polské straně kromě řádného vojska také zvláštní útvar, který má středisko zde, vidíš, v Černém Dunajci. Tam je ubytován. Říkají tomu spišsko-oravská legie. Oblékli je do polských uniforem, výzbroj mají jako řadové vojsko, plat dostávají větší nežli polská pěchota. Legie je složena z elementů tobě jistě dobře známých. Nepokojní, draví, bez kázně a tudíž bez svědomí mimo vlastní útvar. Polským agitátorům se sliby lehce zdařilo sehnat spodinu zdejšího kraje, lidi hnusící si polní práci či propuštěné vojáky. Slíbili jim i beztrestnost při výstřelkách, které páchají na našem území. To víš, že na polské půdě nic neudělají, byli by trestáni. Jejich úkolem je znepokojovat obyvatelstvo na naší straně a vytvářet náladu pro Poláky, pro připojení. Jejich metody jsou ovšem tím nejlepším agitačním prostředkem ne pro ně, ale pro nás. Každý měl války dost a i zdejší sedlák už je sytý rvanic, ovšem s výjímkou tajných agitátorů či příbuzných legionářů, kteří slibují ráj každému, kdo se proti nám zdvihne.

Naši vojáci zde zastávají všechno, finanční pohraniční stráž tu není. Podle rozkazů vycházejí dobře s obyvatelstvem, až doposud jsem neměl na ně jedinou stížnost. Naštěstí jsou mezi nimi většinou selští synkové z Moravy a Pováží. Sedlák je všude stejný.

    Tady na mapě se můžeš podívat jak vyšší kopce tatranského předhoří spadají do podhorské krabatiny zakopanské. Okolo planinky Černého Dunajce jsopu většinou lesnaté svahy. Zde, mezi Podvilkem a Pekelníkem, je to zlé. Několik uprchlíků z Pekelníka a Jablonký zná výborně terén, každý výmol i křížek. Je pro ně proto snadné naše stráže znenadání napadat ze zálohy, jak to dělají všichni záškodníci. Od svých spojenců na naší straně si získají informace, takže mohou plánovat náhlé přepady ze skrytu, s prudkou palbou pušek na naše stráže. Otevřeného boje se bojí, kůži nevystavují.

Bude i tvým úkolem, abys kromě střežení hranic a bezpečnosti po goralských dědinách udělal přítrž náběhům té „legie“. Od zítřka jsi zodpovědný za všechno, co se přihodí od východního svahu Babia Góry, obloukem přes Zubrici, tvoje stanoviště Podvilk, Sarňu, Harkabuz, až k prvním domkům dědiny Podskle. Podskle samotné už připadá tvému sousedovi napravo, který má nejhorší díl, Podskle - Pekelník. To jméno opravdu přiléhá. Příležitostně se při pochůzce zastav a seznam se s podporučíkem Srncem, který sedí v Pekelníku. Ten už zná úskoky legie a může ti pomoci radou i zkušeností, to pro začátek potřebuješ. Já ti toho o legii ani zdaleka tolik nemohu povědět. Jak jsem už řekl, budeš sedět v Podvilku, uprostřed. Srnec a ty jste oba podřízeni poručíkovi Fraňkovi v Jablonce.“

    Major se po dlouhém, nepřetržitém projevu odlmlčel, když předtím při slově Podvilk s důrazem ťukl na malé kolečko na speciální mapě, podle něhož vedla tečka, čárka, tečka, čárka. Říšská hranice. Napřímil svoje hubené tělo s nemajorsky propadlým břichem a zavrtal pohled do brýlí mapou se dosud pozorně zabývajícího poručíka Černého.
 
****

    Kniha je zajímavým dokumentem místa, doby a hlavně událostí, o nichž se dnes stěží něco ví, snad kromě základních údajů v análech historie. Poněkud zastaralý jazyk jsem ponechal beze změn. Otec pro mne stále představuje velkou neznámou. Vím jedno: byl náramným vlastencem. To se také na mnoha místech projevuje v jeho knize, dokonce natolik, že to člověka jakým jsem já a navíc i v dnešní době, spíš odrazuje. Konec konců, okolnosti mi umožnily dostat se v zeměpisném smyslu o trochu dál než kam se dostal táta. Zažil jsem navíc ony časy komunistického temna, jichž se on už nedožil. Mohl leccos z toho co mělo přijít třeba i vytušit, jenže v kruzích v nichž se pohyboval, asi všechno vypadalo docela jinak, než jak to prožíval obyčejný člověk.

    Že byl táta velikým vlastencem je jasné nejen z toho jak rychle se přihlásil do armády, ale i z toho, že ke konci války prodělal misi, k níž se také sám přihlásil. Nebo byl k tomu vybrán a bylo mu naznačeno, že přihlásit se k ní dobrovolně by bylo záhodno? Nevím. Jisté je to, že ve 44. roce se ocitl v Jugoslávii, kam ho spolu s praporem většinou britských vojáků-parašutistů vyslali jako jejich velitele. Důvodem k tomu bylo jistě to, že ovládal perfektně jazyky jich bylo zapotřebí k domluvení se s Titovými partyzány, k nimž byli Britové vysláni aby je podporovali. Ve svých 46 letech musel kvůli tomu prodělat parašutistický výcvik, protože je všechny čekal noční seskok. Ten  musel jistě být velice nebezpečný. Podařilo se mi získat z britských pramenů jisté informace, poté kdy jsem zjistil, že tátovo jméno se nachází na seznamu The Most Secret List of SOE (Special Operations Executive) Agents neboli nejtajnějším seznamu agentů dozírajících nad zvláštními vojenskými operacemi. Musel jsem nejprve zažádat o jejich uvolnění podle zákona o svobodném přístupu k informacím, což mi bylo povoleno, dokumenty do nichž jsem mohl nahlédnout se ale všechny týkaly stejného období v roce 1940, kdy si otce britská špionážní služba teprve prověřovala. Pokud byl přijat, o čemž nemůže být mnoho pochybností, to co následovalo už zase zmizelo v propadlišti dějin. Nebo, ještě pravděpodobněji, se to nachází na jiném seznamu dokumentů. O jedné věci není pochyb: Britové měli otce v hledáčku už brzy po začátku války, aspoň tohle mám dokázáno. Co se stalo později, před koncem i po konci války, o tom se asi už nikdy nic podstatného nedozvím.
****

    Po tátově smrti jsme se z Berlína vrátili do domu v Šárecké ulici. Všechno bylo najednou jinak. Náš životní standard prudce poklesl. Ještě nedlouho předtím jsme měli k dispozici celou rozsáhlou vilu v jedné z nejlepších pražských čtvrtí, v Berlíně zase podobně rozlehlý byt. Nyní nám zůstaly dva pokoje v přízemí, které nám bytový úřad laskavě ponechal za takové měsíční nájemné, jaké si matka mohla dovolit. Po otci totiž nezůstalo skoro nic, spíš jen nějaké dluhy. Táta dovedl peníze vydělávat, uměl je ale také ohromně rychle utrácet. Něco z dluhů, které nadělal v Artii (předchůdci Tuzexu) musela matka podle soudního příkazu splácet ještě léta po jeho smrti! Jiným problémem se ukázalo být béemvéčko, které koupil v Německu a které tam bylo registrované. Máma auto nechala dovézt do Prahy a doufala, že z prodeje získá nějaké peníze, které opravdu nutně potřebovala. Celnice si ale za bavoráka naúčtovala takový poplatek za dovoz, že měla nakonec štěstí když se našel kupec, který zaplatil za vůz dost, aby jej mohla ona zaplatit, přičemž nám nezůstala z prodeje ani koruna.

    Byly to krušné časy. Matce vyměřili vdovskou penzi v té nejmenší možné kategorii, po měnové reformě činila necelých sedm set korun, pokud si správně vzpomínám, což nám stěží stačilo na přežití. Humři a uzení lososi se kamsi vytratili a s nimi byl odplavený i kaviár. Mojí pochoutkou se stal obyčejný chléb namazaný máslem, který jsem si trochu okořenil několika kapkami Maggi. Dnes si říkám, jak bych byl asi v té době ocenil ryze australský vynález, zvaný vegemite. To je takový výtažek z kvasnic, který kdosi vymyslil málem před stoletím a který se zde ujal, podobně jako v Česku švýcarské Maggi. Milují to tu zejména děti, je to slaná, černá pomazánka, takže malé dítě, které se právě cpalo houskou s máslem a vegemitem, je proto vždycky k poznání. Šťastnému a spokojenému člověku se dokonce v této zemi říká "happy little vegemite". Navodí to totiž ihned před vnitřním zrakem obrázek hnědou pastou pomazané, ale navýsost šťastné, dětské tváře. Australané žijící v cizině, kde vegemite nebývá běžně k dostání, si jej vozí s sebou nebo nechávají posílat – když jsme kdysi jeli do Česka s tehdy pětiletým synem, vezli jsme také sebou velkou sklenici vegemitu. Kromě mne se s nikým o ni Darius dělit nemusel, Čechům to nechutnalo...

    Mně ale stačilo ke spokojenosti docela málo i bez vegemitu. Zahrada, na níž jsem si tolik rád hrával, tam stále ještě byla. Stejně tak asfaltová silnice před domem, po níž jsme jezdili na kolech (matce se nějak podařilo mi na kolo ušetřit) což, pokud jste nespadli a neodřeli se na asfaltovém povrchu, byla v té době pro dítě poměrně bezpečná činnost, protože auta skoro žádná nejezdila. (Vzpomínám si, jak ještě za tátova života jsme jednou večer čekali na to, až ho šofér Exner přiveze z Berlína a každých deset minut jsme slyšeli někde nějaký motor v běhu a už jsme se radovali, ale pokaždé byli zklamáni, když se zvuk vytratil. Nakonec dorazilo to jediné auto které toho večera projelo naší ulicí a byl to táta!) Na černé asfaltové silnici jsme také malovali různé výtvory — to když jsem jednou náhodou objevil na procházce nedalekým Šáreckým údolím se sestřenicí Ninou, která k nám občas chodila, ložisko kamene jímž se dalo psát skoro jako křídou. Dnes bychom se takto jistě kvalifikovali jako „graphiti artists“.
  

    Matka, na rozdíl ode mne, příliš šťastná nebyla. Bytový úřad nastěhoval do patra nad nás dosti velikou rodinu původem odkudsi ze Žižkova (aspoň tak zněla jejich řeč). Ti se sice na Hanspaulce vyjímali asi tak jako Hotentoti v norské tundře, nijak zvlášť jim to ale nevadilo. Mně to také nevadilo. Měli mj. dva hochy zhruba mého věku, s nimiž jsem se celkem shodl a to, že se příliš často nemyli ani nekoupali, mi nijak proti mysli nebylo. Koupat se ani dost dobře nemohli, protože, jak jsem zjistil, vana v naší bývalé koupelně se nyní používala jako skladiště brambor! Mámě jsem o tomto objevu raději ani nic neřekl.