Vojen Koreis


Jak šel čas...



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není





Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru


Myš


Mimozemská krajina
se zříceninami



Dobře vyvážené vejce


Blakeova spirální galaxie


Gorily na Měsíci




Věčný poutník


Rodina.


     Běžně se tvrdí, že zatímco své přátele si můžeme vybírat, s rodinou, kterou pro jednou máme, nemůžeme nic dělat. Prostě ji máme. Zdá se mi, že větší část lidstva je také toho názoru, že o tom do jaké rodiny se dostaneme, rozhoduje náhoda. S tím už bych si zdaleka nebyl tak jistý. Čím déle jsem na tomto světě, tím více si uvědomuji, že s tak zvanými náhodami se to má trochu jinak než jak si to lidé představují. Že žádné náhody vlastně neexistují, že vše je následkem toho, co předcházelo, že vše má svou příčinu! Mnohdy nám něco
může připadat jako pouhá náhoda, myslím si ale, že je tomu tak jen proto, že nevidíme opravdové příčiny které za tím stály, že ty nám zůstávají skryty. Takovéto metafyzické úvahy si ale raději nechám až na poslední kapitolu.


Můj otec Dalibor (1897-1950)http://www.brisbanetimes.com.au/queensland/uq-alone-in-world-top-100-20131002-2usyq.html

 
    
     Otec začal v určité době jméno Koreis začal psát s “j”, což mu asi připadalo víc české. Tento způsob psaní je také o dost běžnější. Mohl s tím ale už začít i dědeček, také veliký vlastenec. Spíš to ale vyšlo od otce. Můj pradědeček, ten který býval správcem královských vodních děl v Praze, se ještě definitivně psal s "i", což se mně samotnému později hodilo. Mám kdesi uloženo jeho parte, kde to stojí černé na bílém. Odkud ale to jméno vzešlo? Poměrně nejpřijatelnější mi připadá ta teorie, že by mohlo být keltského původu, jsou zde ale i četné jiné možnosti. Jednou z nich je dokonce i původ český.  Koncovka "ajs” či ”ejs" vznikala prý spontánně v těch oblastech, kde se mísil český a německý jazyk, takže se přenesla do rodových jmen. Nejdůležitější je proto nalézt jádro tohoto jména a tím by mohlo být právě to – tedy jádro. “Kor, korý, okoralý”, to vše značí tvrdý, neústupný, tedy jaderný. V angličtině se také nachází slovo “core”, podobně znějící i s podobným významem – toto slovo rovněž značí “jádro”, tedy opět něco tvrdého, neměnného. Takže rozhodně by to nevypadalo na jméno, za jaké by se člověk musel stydět. Jsou zde ale i jiné možnosti. Mohlo by být jednak původu latinského, možná řeckého, snad i hebrejského. Moji předkové mohli docela dobře přijít do Čech z Holandska, nejspíš někdy během třicetileté války, případně z Litvy či z Lotyšska, protože zde všude se vyskytují jména podobná. Jenže, když se tam místo fonetického českého "k" vsadí "c", dostaneme se ke jménům jakými jsou například Corris či Corres. To první by mohlo docela dobře být irské — opět ten možný keltský původ, zatímco to druhé zní španělsky. V dnešní době se stále více rozmáhá vyhledávání předků, což je umožněno zejména tím, jak se digitalizují původní záznamy, což značně usnadňuje přístup. Ne všude ale to postupuje stejným tempem, takže může mít člověk štěstí a objevit toho hodně o svých předcích, nebo také může mít smůlu a zůstat beznadějně viset někde na přelomu 19. a 20. století. Je zapotřebí mít trpělivost.

     Existují už také statistické údaje o výskytu jmen podle oblastí. Jak daleko jsou přesné nevím, troufám si ale hádat, že že asi celkem budou odpovídat skutečnosti. Lidé se ovšem stěhují mnohem častěji než tomu bylo v minulosti a stěhují se také do větších vzdáleností (podívejte se na mne!) Podle těchto statistik se Koreisů či Korejsů (ti druzí jsou o dost hojnější) se na území republiky vyskytuje asi 150, nejvíc z nich v Praze a na jih od Prahy, dost jich je také roztroušeno po severních Čechách. Naše část rodiny zřejmě pocházela původně z Příbrami.

     Na konci 19. století byla Zbraslav, kde se nakonec usadil můj dědeček, ještě venkovským městečkem, ovšem s velice bohatou historií, sahající do dob přemyslovské dynastie a dokonce ještě mnohem dále, až do časů keltského osídlení. Cisterciácký klášter, který stával na místě současného kostela, v němž vznikla proslulá Zbraslavská kronika Petra Žitavského, byl založen ve 13. století, samotné město ještě téměř o dvě století dříve. Opat kláštera Konrád Zbraslavský (1247–1329) byl snad největší politickou osobností své doby. Nejenže byl rádcem krále Václava II, ale po vymření rodu Přemyslovců (1306) se velice zasadil také o uvedení rodu Lucemburků na český trůn. Dějiny se prostě psaly na Zbraslavi a to nejen ve středověku. Ještě dávno předtím zde bylo významné keltské opiddum na vrchu Závist, na protější straně Vltavy. Zde měl snad mít své sídlo markomanský král Marobud, současník římského císaře Augusta a první historicky doložený panovník na českém území, o němž se díky římským kronikářům dochovaly písemné záznamy. Toto místo bylo osídleno minimálně již od 6. století př.n.l.



Zbraslav. V pozadí vrch Havlín, na němž se nachází hřibitov kde jsou pohřbeni oba moji rodiče..


    O otcově mládí mnoho konkrétního nevím, znám ale dobře místo kde vyrůstal, dokonce jsem zde jako desetiletý také asi půl roku bydlel, takže si toho dost dovedu představit. Znám dům v tehdejší, dnes již přejmenované Havlovské ulici i zahradu na níž jsem si jako dítě hrával, stejně jako si zde hrával téměř o půl století předtím můj ploditel. Vím kudy a kam chodívaly děti Koreisovy do školy, znám dokonce i místo, kam se chodívaly do Vltavy koupat a kde jsem se koupával i já. Na tom se asi moc nezměnilo, i když v té době koupání v řece bylo v létě jistě o mnoho příjemnější než je tomu dnes — nestála tehdy ještě štěchovická přehrada, z níž k nám v létech padesátých již proudily jen studené spodní vody, které nás zřejmě činily (aspoň v tomto směru) otužilejšími než bývali naši předkové. Je přitom ale jisté, že děti v početné rodině venkovského hudebníka na začátku 20. století, byly tuženy v mnoha jiných směrech, protože se jim nutně lecčeho nedostávalo. Šaty se dědily z jednoho dítěte na druhé a nosily se jistě až do úplného roztrhání, také jídla bylo často pomálu, zejména poté kdy se začala první světová válka a kdy Daliborovi bylo necelých sedmnáct a nejmladší Jaroslavě pouhých sedm let.


     U 91. Pluku v Českých Budějovicích


     Počátek První světové války zastihl mého otce Dalibora Koreise ještě ve školních lavicích. Bylo mu tehdy necelých sedmnáct let. V roce 1915, kdy stále ještě zcela nedokončil pražskou obchodní akademii (tu dodělával až za několik let po válce), spolu s velkým počtem svých spolužáků a vrstevníků byl povolán do armády. Měl to štěstí, že se dostal k později tolik proslulému 91. pluku, toho času umístěnému v Českých Budějovicích. Odkud ho vojenští pánové obratem poslali do kurzu pro budoucí důstojníky. K pluku se vrátil už jako kadet Koreis a někdy v té době se udála příhoda, která má být zaručeně pravdivá, o čemž se otec dušoval před mojí matkou, když jí o tom vyprávěl. Vzhledem k tomu, že otec prokazatelně měl určité vlohy romanopisce, nejsem si její ryzí autentičností tak docela jistý, věřím ale v to, že je aspoň založena na pravdě. Takto jsem ji, už dlouho po otcově smrti, slyšel z úst mé matky:

    Koncem listopadu 1916 došla k velitelství pluku velesmutná zpráva o tom, že zemřel císař František Josef I. Mladému důstojnickému kadetovi Koreisovi se dostalo úkolu o tom uvědomit všechny důstojníky u pluku se právě nacházející. Přitom jak svědomitě plnil tento rozkaz vstoupil také do stanu, který náležel veliteli 11. marškumpanie 91. c. a k. pěšího pluku nadporučíku Lukášovi, tomu skutečnému Lukášovi, který později posloužil Jaroslavu Haškovi jako model k nezapomenutelné postavě proslaveného románu. Lukáše zastihl ležícího na polním lůžku a plně se oddávajícího odpolednímu spánku. Kadet si po malou chvilku nebyl jistý tím co má dělat, zda by bylo na místě provést hlášení a spícího důstojníka tímto vzbudit, či se vrátit o něco později. Císařova smrt se mu ale jevila být příliš důležitou, než aby o ní nadporučíka Lukáše nezpravil co nejdříve. Jinak by se mu to také mohlo nevyplatit! Kromě toho měl zcela jasné rozkazy, že má o smutné zprávě co nejdříve zpravit VŠECHNY důstojníky u pluku. Postavil se tedy do pozoru a zahlásil:

     „Pane nadporučíku, kadet Koreis. Poslušně hlásím, že zemřelo Jeho Veličenstvo, císař František Josef První!“

     Z lůžka u stěny stanu se ozvalo jen jakési chabé zamručení. Kadet chvíli počkal a když se ukázalo, že nedosáhl patřičného dojmu, zopakoval hlášení, tentokráte poněkud hlasitěji a s větším důrazem. Lukáš se nato pomalu obrátil na lůžku a v rozespalosti jen mávl rukou směrem k východu ze stanu:

     „Dobře. Odchod.“

    Kadet zůstal nadále stát v pozoru na místě, protože si nebyl jistý tím, zda správně slyšel. Chystal se nakonec přece jen k odchodu, když Lukášovi konečně došel význam slov, která předtím vnímal jen v polospánku. Vyskočil z lůžka, postavil se sám do pozoru a dal si hlášení zopakovat do třetice!

    Lze jen litovat toho, že mladý kadet Koreis zřejmě nikdy neměl příležitost se osobně setkat a popovídat si s jednoročním dobrovolníkem Markem, který se u pluku v té době také údajně vyskytoval. Byl by to docela vhodný materiál pro Osudy dobrého vojáka Švejka.

 

Pohraniční spory s Polskem na Oravsku



     Ta část 91. pluku, jejímiž osudy se klasický román zabývá, putovala do Haliče a později do Ruska. Otce, který byl později převelen k jinému pluku, naproti tomu osud zavál na Balkán, kde se pohyboval až do posledních dnů války. Zde také onemocněl malárií, kterážto nemoc ho periodicky trápila až do konce života. Po návratu do nově vytvořeného Československa, zůstal po nějaký čas v armádě, s níž pomáhal nejprve obsazovat pohraniční Krumlovsko. V roce 1919 se dal převelet na severní Slovensko, kde v oblasti řeky Oravy trvaly nedořešené spory o tom, kam mají jednotlivé pohraniční obce nadále patřit, zda k nově vytvořenému Československu či k Polsku. V románu Kam půjdeš, gorale? se Dalibor Koreis o několik let později vrátil k dobám, kdy jako poručík čs. armády velel jedné z pohraničních posádek, které střežily tento úsek hranic a musely přitom čelit častým nájezdům polských jednotek, jakožto i záškodnické a propagandistické činnosti se strany tehdejšího nepřítele.

Protože nepřítel to byl, o tom nemůže být nejmenších pochyb. V dnešní době se o této rané historii československého státu skoro nic neví. Poté, kdy Československo přestalo jako státní jednotka existovat, už to prostě není aktuální a zejména s hlediska dnešní (téměř) sjednocené Evropy, je to zapomenutá epizoda. To nic nemění na skutečnosti, že po jistý čas se jednalo o skutečnou pohraniční válku, při níž se bojovalo, střílelo, při níž umírali lidé. To, že situace je vážná, uznala tehdy i Společnost národů, předchůdkyně současné OSN, která se do této záležitosti vložila. Když se připravoval plebiscit, který měl problémy s československo-polskou hranicí vyřešit, vyžádal si vládní komisař pro plebiscit otce od ministerstva obrany a učinil jej jedním ze svých spolupracovníků. Z plebiscitu ale nakonec sešlo, když se napjatá situace vyřešila arbitráží. Československo se tehdy vzdalo několika z pohraničních obcí ve prospěch Polska, což se na čas ukázalo být řešením. Po vyhlášení nezávislosti Slovenska v roce 1939 se spor opět vyostřil; ke konečnému (?) řešení došlo až smlouvou mezi oběma státy z roku 1958.

     Na Oravsku pobyl otec asi dva roky a seznámil se zde také se svojí první manželkou, která byla učitelkou ve vesnici nedaleko od místa kde se nacházela jeho posádka. Otec ve svém autobiografickém románu (o tom více později) popisuje celkem podrobně tuto část svého života, včetně toho jak se seznámil se svou první ženou, to je ale asi tak vše, co o tom vím. Co se v jejich společném životě odehrávalo v průběhu následujících asi patnácti let, nevím téměř nic, kromě toho, že se jim v roce 1930 narodila dcera Lada, moje poloviční sestra, s níž jsem se měl možnost trochu lépe seznámit teprve až po roce 1990. (Lada, který byla lékařkou v Praze, zemřela 2005.) Ještě snad to, že se otec v těch letech většinou pohyboval mezi Čechami a balkánskými zeměmi, zejména Srbskem, kde se oddával jakémusi, zřejmě nepříliš úspěšnému, obchodnímu podnikání, patrně nákupu a prodeji koberců. To, že se často nacházel mimo Prahu, se asi také stalo osudným pro toto manželství, které zhruba v polovině třicátých let přestalo existovat.

 

     Matka Antonie (1904-1992)

 
  
     Rod Jandejsků z něhož po otci matka pocházela se do kolínské oblasti přemístil někdy v polovině 19. století z Kralovic nedaleko Zruče nad Sázavou. Snad měli také nějaké psychické schopnosti a prorocký dar, protože touto změnou působiště asi o celé století pobili stavbu přehrady, a vodní nádrže Želivka-Švihov která by je později byla z jejich rodného údolí stejně vyhnala.

    I takto zřím vědmu Libuši Jandejskovou nad Želivkou stojící a zvolavší „Ó město vidím v cizině, stojí v krásně rovině!“ A tak sbalili své sice krátké, ale kromobyčejně odolné a dlouhověké geny, aby je přenesli
nedaleko Kolína, do vesnice Bohouňovice u Červených Peček. Vzhledem k tomu, že až doposud jsme se v této části vyprávění pohybovali v okruhu o poloměru jen nějakých deseti či dvanácti kilometrů od tohoto královského města, což jistě nevylučovalo jistou dávku příbuzenské plemenitby, byly tyto geny pocházející z daleké ciziny od Želivky docela jistě čerstvé a tudíž i nanejvýše vítané!

     Víc toho moc o Jandejskových nevím, kromě toho, že členové rodu mívají tendenci k tomu být kratších zavalitých postav a mít houževnatou povahu. Dožívají se obvykle vyššího věku, často i přes devadesát let, v případě jednoho mého prastrýce dokonce bezmála stovky. To, pokud je nesklátí nějaká zákeřná nemoc, jak se stalo mému dědečkovi, který zemřel na otravu krve a zápal plic v pouhých 43 letech.

     V Bohuňovicích měli Jandejskovi chalupu a nějaká pole, která asi příliš moc nevynášela, takže si přivydělávali pokrývačstvím, z čehož se zřejmě vyvinul rodinný podnik. S tím nejspíš začal pra-pradědeček, možná ale, že už se takto živili i déle. Moje matka ho již nepoznala, pamatovala si ale na pra-prababičku, kterou prý viděla celou shrbenou sedět na zahradě a hlídat husy. Já jsem viděl v Červených Pečkách její hrob, přesná data narození a úmrtí si už nepamatuji, vím jen to, že se dožila 98 let. Její dvě dcery, Marie provdaná Machová a Anna Čapková žily 84 a 85 let, syn Josef 87 let; nejdéle ze čtyř sourozenců žil František Jandejsek, můj praděd, narozený 1852, zemřel 30. 10. 1945, tedy požehnaných 93 let. Ten byl také z této generace nejúspěšnější — měl pokrývačskou firmu v Kolíně, která měla dvacet zaměstnanců, podíl na jakési továrně a ještě k tomu byl sadařem.

     Matka mi zanechala dosti podrobné záznamy o svém příbuzenstvu a měla až neuvěřitelně dobrou paměť, která ji opustila až v pozdním věku, když se už také blížila k devadesátce. Ještě předtím, když byla na návštěvě u nás zde v Austrálii (to jí bylo 74), pokryla těmito záznamy větší část sešitu, který mi zde zanechala. Nic z toho co se v něm nachází odnikud neopisovala, nebylo z čeho, všechno měla v hlavě, včetně přesných dat narození a smrti většiny svých příbuzných, rok, měsíc i den, do hloubky minimálně dvou generací. V tomto musím být spíš po otci, protože jsem měl vždycky potíže pamatovat si narozeniny i těch nejbližších lidí kolem sebe!
   

    Nehodlám takovýmito detailními informacemi dále unavovat a soustředím se rovnou na svého dědečka Ladislava Jandejska (vlevo), kterého jsem, stejně tak jako toho druhého, neměl příležitost poznat. Zemřel totiž už v roce 1921, 15. prosince. Původně se vyučil bednářství, od mládí ale podnikal. Když se jako asi 23-letý oženil, pronajal si v hospodu v Červených Pečkách nedaleko Kolína, později jinou, větší a nakonec jednu dal postavit úplně novou, s velikou zahradou, kam se mu vešel kulečník, to hlavně proto, aby přilákal kolínské nedělní výletníky. Přikoupil také vedlejší pozemek se sálem, kde později také hrálo jediné kino v městečku. Takže měl děda, jak se zdá, zábavní průmysl v místě docela slušně podchycený. Chystal se dokonce k tomu, že postaví v Červených Pečkách lihovar a pokusit se takto zmonopolizovat prodej lihovin na Kolínsku. V tom mu ale zabránila jeho náhlá smrt, když při sbírání ledu na rybníku pro skladování k letnímu chlazení piva, se nějak zranil, dostal otravu krve nachladil a zřejmě potom v nemocnici také zápal plic. Na takovéto věci se tehdy dost často umíralo, to si dnes skoro ani neuvědomujeme. Člověk by skoro řekl, že si nějaká vyšší moc řekla, že už je lihovin na Kolínsku (i jinde) dost!

    Nejstarší ze tří dětí byla Marie, která se během pár roků po dědově smrti vdala a sice za profesora matematiky z Kolína. Tato matčina sestra zemřela ještě krátce před válkou na tuberkulózu, což její manžel Albert po příštích několik roků velice těžce nesl, až se z toho vyvinula mentální nemoc. Jeho jsem už poznal jako malé dítě, když u nás po válce v Praze nějaký čas bydlel, docela dobře si pamatuji tu osamělou postavu vyššího, trochu obtloustlejšího plešatého pána a dokonce i to, jak naší domácností otřásla zpráva o tom, že “Berta skočil v Dejvicích pod vlak!”

    Vraťme se ale k matce. Narodila se 5. června 1904, takže jí bylo pouhých sedmnáct let v době otcovy smrti. Smrt jejího “tati”, kterého měla velice ráda, na ni také těžce zapůsobila, což se ještě zhoršilo poté, kdy se babička znovu vdala a vzala si člověka kterému to, že takto přišel celkem bez námahy k hostinci, zřejmě poskytlo životní inspiraci. Zatímco si užíval, podnik chátral, po několika letech jej museli prodat a otevřeli si hokynářský krám, který jakž-takž přežíval, hlavně díky babiččině píli. Toto její druhé manželství se příliš nevyvedlo, takže není divu, že se moje máma brzy od rodiny odtáhla a jakmile to bylo možné, vzala k sobě do Kolína, kam se přestěhovala a kde si našla práci v pojišťovně, také svého o deset let mladšího bratra.


    Babička Josefa Cháberová (1872-1959)

   
    Když píši o matčině straně rodiny, dost mi přitom pomáhají memoáry, které matka sepsala, ale také ty, které kdysi sepsala babička a jejichž podstatnou část mám u sebe. Babička se narodila v roce 1882 a zemřela když mi bylo šestnáct, v roce 1959. V jejím psaní lze rozpoznat určitý talent; to že měla babička jen základní vzdělání se ale přece jen místy projevuje. Velká část z těchto pamětí sepsala podle vyprávění  své babičky, takže některé z událostí které v nich popisuje se mohly týkat i lidí, kteří se narodili hluboko v 18. století. Dejme ale slovo babičce:

   
    Moje babička se jmenovala Kedrštová a pocházela z Ohař u Kolína, ze zálabské strany. Tam odtud byla celá ostatní rodina i její předchůdci. Její otec se jmenoval Václav Kedršt a byl vyučen zednickým polírem. Měl dva bratry. On a druhý bratr jezdívali na práci do Uher, vždy přes léto a na zimu vždy přijeli domů, přivezli si peníze, slámy špek i víno. Jejich mladší bratr celou tu dobu doma hospodařil. Asi už rodiče neměli, aspoň o nich babička už v tu dobu nic neříkala. Otec jejího otce, tedy babiččin dědeček, se jmenoval také Václav on i jeho předchůdci měli veliké hospodářství, byli “zazobaní sedláci”, jak se říkalo a on byl asi náramný furiant. Měl boty se stříbrnými podkůvkami a kudy šel, tam bylo za ním v půdě vytisknuto “Tudy šel Vašíček Kedršt!

    No, měl na to, tak proč to neukázat svému okolí? Jenže, jak už tomu v tomto světě bývá…


    Jenže to s ním špatně dopadlo. Bylo to pravděpodobně v sedmileté válce, za Marie Terezie, a on musel odjet s dvěma páry koní, s chasníkem, s vozy a se vším příslušenstvím na “firšpon” a více se nevrátil.

    Občas jsou to vzpomínky humorné, jako ta první, potom se to ale zvrtne. Pantáta zmizí kdesi, když si ho i s koňmi armáda vyžádá, což se v té době dělo běžně a asi se to mohlo stát komukoliv. Pokud si ovšem bylo na něm co vzít. Z těch, co toho moc neměli, nadělali rekruty a jiné, ty bohatší, si vzali i s majetkem. V každém případě je to mohlo stát život a často také stálo. Pokud ovšem náš sedlák a můj předek, nedošel s vojskem někam kde se mu zalíbilo, akce se třeba skončila, z armády ho propustili a on se cítil být volným. Místo toho aby se vracel někam kde ho to třeba moc nebavilo, mohl klidně koně prodat nebo jich využít, když začínal zgruntu nový život, možná s nějakou mladou ovdovělou selkou, jejíhož muže vzali také na vojnu a který…. Kdoví?

     Takovéto myšlenky člověka někdy napadají, možná ale že nejčastěji tehdy, kdy se mysl prostě potřebuje vypořádat s něčím, co je opravdu vypadá otřesně. Tak je tomu s jednou z babiččiných historek, která mi hlodá v mysli už od té doby, kdy jsem na ni poprvé narazil. Babička píše o tom, jak se podle vyprávění stal budoucí manžel její babičky, můj pra-pra-dědeček, sirotkem. K událostem s tím spojených mohlo dojít zhruba na začátku devatenáctého století.

    V Liběnicích žil švarný junák, jmenoval se Dobiáš. Jeho otec byl obecním slouhou a pásl ovce a prasata sedlákům a synek mu při tom pomáhal. Ten se zakoukal do dívčiny z Dolan, byla to dcera zchudlého sedláka Němečka a velká krasavice, jak říkala babička. A tak se ti dva mladí a hezcí lidé do sebe moc a moc zamilovali — a najednou přišlo rukovat na vojnu na osm let. Bylo loučení a sliby — a vojáček odjel do Brandýsa k dragounům. Dívčině se narodil chlapeček, dobře jí asi nebylo, tehdy něco takového byl veliký hřích a ostuda, třebaže ti mladí by se jistě byli vzali — mladá maminka to nějaký čas snášela, i dítě měla u sebe, ale že byla hezká našel se jiný, byl starší a tak šla k němu. Chlapci asi dobře nebylo a tak si ho vzal k sobě dědeček do Liběnic.

     Vojáček přišel domů na dovolenou, tehdy je asi tak často nepouštěli a když viděl, co se stalo a že už zase čeká jeho milá dítě, rozloučil se s otcem, odjel zpátky na vojnu a za nějaký čas přišla zpráva: dragoun sedl na koně, práskl do něho a spustil se hlavou dolů — nechal se tak utlouci k smrti.

     Sirotek žil několik let se svým dědečkem, ten potom umřel, takže si ho k sobě vzal jistý ovčák ze Starého Kolína. Naučil se prý sám o sobě dobře troubit na trubku (takže další muzikant v rodině, pozn.), do školy nikdy nechodil, jak by mohl když musel přes den pást ovce, do kostela také ne, ovce přece musel pást i v neděli.

     Mne na tom ovšem šokuje to, jak údajně skončil jeden z mých šestnácti pra-pra-pra-dědečků. Už jen pomyšlení na to, že by byl spáchal sebevraždu, je otřesné, jak k tomu ale mělo dojít, že se nechal uvláčet koněm, takováto představa potom na člověka opravdu těžce dolehne! A tak si říkám: co když tomu tak vůbec nebylo? Lidé přece vždycky milovali tragedie o nešťastné lásce v nichž se to sebevrahy jen hemží, jak jinak by se mohla stát nesmrtelnou ta o Romeovi a Julii? Pokud by byl zhrzený mládenec chtěl opravdu ukončit svůj život, nenabízelo by se mu, jako vojákovi, množství jiných a lepších způsobů jak toho dosáhnout? Co když ale vůbec neměl v úmyslu se zabít? Co když se ve skutečnosti šel s pár kamarády, po návratu do Brandýsa, jednoduše na to všechno do hospody napít? Mohl toho vypít trochu příliš moc, na cestě zpátky do kasáren se třeba kůň, který navíc nebyl zvyklý nést na hřbetě svého pána opilého, něčeho polekal a splašil se, opilý voják dostatečně rychle a správně nezareagoval, takže s koně spadl a přitom se mu zamotala noha do třmene...

   Pokračujme dále, ale s něčím trochu veselejším.

    Babička říkala, že první službu dostala v Bělušicích u židů. Měli hospodu a obchod, práce bylo dost, i jídla, ale dlouho tam nebyla. Chlapíci ji zlobili a pak — k snídani měli kořalku s chlebem a mezi dnem ji dávali nejraději i jiným místo platu — a tak odtamtud odešla.

     Šla do Tří Dvorů k sestřenici do hospodářství, kde chodila na trávu a pásla krávy. Měla se poměrně dobře, protože byla pracovitá a pořádná. Tam odtud vypravovala mimo jiné tuhle historku:

     Jednou přišel hospodyni navštívit příbuzný z města a přinesl jí kávu, s tím aby ji hned uvařila. Káva byla zelená, jinak se tehdy neprodávala a tak milá selka kávu vyprala, dala do hrnce, nalila na ni vodu a vařila. Káva byla pořád tvrdá, ale přece jen ji konečně zcedila, dala na mísu, pěkně omastila, na vrch dala osmažené jitrnice a všechno přinesla na stůl.

    Host na to kouká a pak se dal do smíchu a ptá se, kam dala tu vodu z kafe?

    Tu prý vylila, co také s ní?

    A tak nezbylo než kávu zase vyprat, upražit, uvařit, umlýt a na kávě se smetanou si pak pochutnat.

    To prý babička také prvně pila kávu.

    Sirotek můj pra-pra-dědeček žil několik let se svým dědečkem; ten potom umřel, takže si ho k sobě vzal jistý ovčák ze Starého Kolína. Naučil se prý dobře troubit na trubku — takže další muzikant v rodině, tato jejíž větev jinak v tomto směru nijak moc nevyniká — do školy nikdy nechodil, jak by mohl když musel přes den pást ovce, do kostela také ne, ovce musel pást i v neděli.

     Pra-pra-děd Němeček (jmenoval se po matce), při muzice jak tomu na vesnici většinou bývalo, se seznámil s pra-pra-babičkou, vzali se, on pásl ovce, ona posluhovala či pracovala na poli. Po čase si pronajali hospodu v Hlubokém Dole. Vedli si celkem slušně, i když mnoho místních zákazníků asi neměli; Hluboký důl i dnes má stěží dvě stovky obyvatelů. Stojí ale na tzv. Královské cestě, která vedla z Kolína, přes Kutnou Horu do Prahy, takže jistě se zde občas zastavovali cestující, jichž ale po zavedení železniční dopravy z Kolína do Prahy hodně ubylo. Prodávali prý proslavenou kořalku, jejíž čepování a roznášení prý babiččina babička živelně nenáviděla, už od zkušeností se svými prvními zaměstnavateli. Měli dceru Nanynku, jak o své matce babička zásadně píše, tedy Annu. Jiná dcerka Marie jim zemřela na záškrt v sedmi letech. Nanynka dospěla do krásy.

    A tak jednou Nanynka vyparáděná šla s kamarádkou na sv Jana do Červených Peček, kde byla po procesí muzika a holky si šly skočit. Stalo se, že matka měla známost s hochem z Peček, hezkým, černookým, tancovat uměl a tak ji prováděl. Ale co čerchmant nechtěl, byl tam také Josef Táborský z Hlubokého Dolu a vesele rejdil. A on uměl znamenitě a to se ví, koukal po holkách. Do oka mu padla Němečkova Nanynka a hned pro ni. Už ji nemínil pustit. Tomu prvnímu to nebylo vhod, byl domácí, sehnal partu — a na Pepíka! K tomu se přidali také kamarádi a byla z toho bitva. To tatík už později se chlubíval, jak zrychtoval v Pečkách celou hospodu. Asi to vyhrál, ale holky zatím utekly. Pepík ale nepovolil, do Nebovid cestu našel, zvlášť si předcházel dědečka. Ten druhý sic také nechtěl povolit, ale asi nebyl tak prudký a do Hlubokého Dolu si tak netroufal, tam byl zase domácí tatík, asi mu nic dobrého nesliboval. A tak to Pepík nakonec vyhrál. Babička říkala, že se jí víc zamlouval ten první, že táta byl moc divoký, ale děda zase byl pro něj, říkala, že mu asi v hospodě něco podstrčil a tak si ho získal. Litovat ale nemusela, tatík byl dobrý a matku měl rád, důkazem byla kupa dětí. A tak z toho byla svatba, asi slavnostnější než babiččina, matka jedináček, známá dokola krasavice a otec synek z chalupy, byly drůžičky, mládenci, hostina a muzika, jak se sluší a patří — a svět se točil dál.

    K dokončení této stručné babiččiny kroniky chybí ještě rod Táborských.

     Náš otec Josef Táborský se narodil v roce 1853 v Hlubokém Dole, v čísle 4. Jeho otec se jmenoval také Josef a zemřel v 35 letech. otec říkával, že jeho otec byl zdráv a v noci se mu zdálo, že někdo tluče na dveře. Vyskočil, jak byl z postele, vyšel ven, ale nikdo tam nebyl. Bylo to v zimě a když šel zpátky do postele už mu nebylo dobře. A bylo zle a do tří týdnů zemřel. Otec říkal, že si přehodil střevo, ale to se nestává, asi dostal zápal plic. Zůstala po něm vdova a 5 dětí. Žil ještě jejich dědeček, ten umřel mnohem později, říkal otec, že mu bylo 80 let a ještě sekal obilí.

     Babička zmiňuje některé členy rodiny, kteří zřejmě měli to, čemu by se dnes říkalo psychické schopnosti. Jedním z nich je dokonce její otec, můj pradědeček. Ten u jedné ze svých sester vdané v Červených Pečkách, která bydlila v domě kde prý mělo strašit, viděl „jak veliký černý pes přišel do místnosti, položil pracky na stůl, koukal do okna a pak se zase ztratil.“ Jinde píše babička o jedné z tet, která byla zřejmě lidovou léčitelkou, no řekněme si to rovnou, čarodějnicí...
     Ta teta byla zvláštní osoba, menší, široká, široký obličej, široký nos, zapadlá očka — a ty pysky: byly veliké, masité, ústa široká. Byla vždy pěkně ušmudlaná, měli jsme před ní respekt a také jsme se jí báli. V baráku byl nepořádek, ve světnici, kde měla udusanou zem, bylo vše možné. Na plotně, na kamnech na lavici, všude plno hrnků a všelijakých kastrůlků, pytlíků i svazků všelijakého koření a trav, i láhve s pijavkami, byly takové velké, strakaté. Když jsme tam šli pro tabák nebo pro kvasnice, koukali jsme jak vyjevení. Jednou tam stojím a čekám, až mi dá kvasnice — a najednou vyletí černá slepice s velikým kdákáním s postele — a já byla venku hned — slepice jí nesly v posteli. Uměla také čarovat a zaříkávat nemoce. Vodila na zahradu pod bez — také mě jednou vedla v podvečer — klekla jsem na zem, dělala kříž a ona třásla bezem a něco mumlala, přitom mlaskala těmi velikými pysky tak zvláštně, že jsem měla oči navrch hlavy a víckrát k ní nešla, aby se to neopakovalo.

     Tolik babička, když nám tlumočí vyprávění své vlastní babičky. Ona sama zažila také jistě dobré i špatné časy. Dokud byl naživu dědeček, který zřejmě byl velmi dobrým živitelem rodiny, vedlo se jí jistě dobře. Po jeho smrti se to nejspíš zhatilo. Moje matka si tak určitě myslela a vícekrát přede mnou prohlásila, že si babička druhého muže dobře nevybrala. Manželství je ale vždy záležitostí dvou lidí a ti kolem si mohou sice myslet své, úplně do toho ale nikdy nikdo nevidí. Nejhůře potom asi děti toho z rodičů který znovu vstoupí do manželství. V každém případě si říkám, že ta moudrost, která na mne místy ze stránek babiččiných memoárů vykukovala, se z ní k stáru tak nějak vytratila. Říkáte, že je tohle údělem nás všech?

     Babička se stala komunistkou, věřila zřejmě, jako přemnozí vlevo orientovaní občané, že k stáru nalezla univerzální recept na všechny lidské problémy. Když jsem k ní přijel, chtěla po mně abych s ní zpíval budovatelské písničky — a znáš tuhle, ta je krásná — a začala pět nějakou příšernost, kterou stvořil nějaký skladatel kariérista. Mně tohle šlo dost na nervy, u babičky jsem to ale toleroval. Měl jsem v tom praxi, byl jsem sice matkou vychováván úplně jinak, věděl jsem ale už ve velice mladém věku, tak od sedmi, osmi let, že si musím dávat pozor na to, co kde říkám a hlavně předstírat, že s režimem souhlasím. Že mám kladný poměr k socialistickému zřízení. Na jiném místě píši o tom, jak jsme s matkou poslouchávali Svobodnou Evropu v dobách toho největšího temna, počátkem padesátých let. Věděl jsem instinktivně, že o něčem takovém se před babičkou nesmím za žádnou cenu zmínit. Taková to byla doba...

     Babička u nás bydlela po válce v Praze, takže jsem ji mohl poznat jako malý hoch. Později se odstěhovala k mé sestřenici Ivě do Kolína, když hrozilo to, že jí po smrti jejího otce sebevraždou, o čemž jsem se už zmínil, město nasadí do domu, který po něm podědila, nájemníky. Takže jsem za ní jen tu a tam jezdil. V té době jsem zjistil na vlastní kůži, jak silně byla babička, které v té době bylo již přes sedmdesát, indoktrinována komunistickou propagandou. Jistě, viděla kolem sebe v mládí spoustu chudoby i sociální nespravedlnosti, jako asi my všichni. Komunistické ideje dovedou být velice chytlavé, proto také svedly i celou řadu intelektuálů a to nejen v zemích v nichž se komunistický režim nakonec ujal. Stačí se podívat na univerzity v Oxfordu a Cambridge v meziválečné době, kdy mezi těmi svedenými byla i řada těch nejchytřejších studentů pocházejících z těch nejlepších anglických rodin.


    Její syn a matčin mladší bratr Ladislav byl také přesvědčeným komunistou. Musel být, jinak by se nebyl stal členem strany už někdy ve třicátých létech, brzy poté kdy dosáhl plnoletosti a kdy mu z toho určitě žádné výhody nekynuly. Strýc Láďa, se po válce (dřív to nešlo) seznámil s rodinou Koreisů a zejména potom s jednou z otcových sester Libuší. Oženil se s ní a měl s ní dceru. Radmila Jandejsková je takto mojí dvojitou sestřenicí, jak z matčiny tak i z otcovy strany, což jistě musí být dosti velká rarita. Manželství jejího otce a matky se naneštěstí zhroutilo a došlo k rozvodu, Radčina matka nato brzy  zemřela, takže Radku vychovala teta Jiřina na Zbraslavi. Strýc Ladislav se potom oženil s tetou Naďou. Když jsem se jednou bavil v jeho domě v Brisbane s Pavlem Formanem, bratrem slavného režiséra Miloše a řeč přišla na mého strýce, Pavel řekl "promiň" a kamsi odběhl. Za chvíli se vrátil, třímaje v ruce fotografii. Na ní se ukázal být on sám se strýcem a s tetou, v jejich chatě u Máchova jezera. Jak se ukázalo, teta Naďa, z níž se stala lékárnice, chodila kdysi v Čáslavi na gymnasium s Pavlem Formanem do stejné třídy. Svět je malý...

    Posledních několik let bydlela babička u jeho rodiny, v jejich bytě nad kolínskou spořitelnou. Strýc byl totiž jejím ředitelem, takže zde měl veliký služební byt. Po jistý čas byl potom také předsedou kolínského okresního národního výboru, prostě veliké zvíře, jak se říkávalo. Babička, zřejmě pod vlivem propagandy, se v jistém bodě rozhodla, že bude pro ni nejlepší jít do domu důchodců. Tam pobyla několik měsíců, možná i rok a chtěla zase odtamtud pryč. Dovedu si dost dobře představit, jak s tím svým politickým přesvědčením, jímž se nikdy před nikým netajila, musela asi starším lidem kolem sebe jít se svou uvědomělostí značně na nervy. Takže tam asi nebyla příliš populární.

      V každém případě to dopadlo tak, že babička začala žadonit matku, aby si ji vzala k nám do Rokytnice. Což se stalo. Babička přijela, během necelého měsíce ale onemocněla, nejprve to vypadalo na obyčejnou chřipku, po několik návštěvách ale doktor prohlásil, že se prostě jedná o celkovou sklerózu a že babička umírá. Když poté upadla co bezvědomí, doktor nám řekl, že je to jen otázka několika hodin a že nemá žádný význam ji převážet do nemocnice. Pamatuji si, jak tu poslední noc jsme se s mámou chodili ni dívat, poslouchali jsme jak těžce oddychuje — nevěděla o sobě, o nás, vůbec nic už kolem sebe nevnímala. Asi ve dvě ráno jsem už po několikáté vstal, šel jsem k ní a ještě za dveřmi jsem si uvědomil, že už neslyším to její těžké oddychování. Šel jsem vzbudit matku a společně jsme šli do jejího pokoje, kde skutečně ležela babička už mrtvá. Bylo jí 77 let.






©Voyen Koreis 2013
All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena