![]() ![]() |
|
![]()
Jak šel čas...
1 — Anglie (1943-45) 2 — Praha, Berlín (1945-53) 3 — Rodina (18.-21. století) 4 — Krkonoše (1953-62) 5 — Vojna 1962-64) 6 — Karlovy Vary 1964-69) 7 — Londýn (1969-73) 8 — Do Austrálie (1973) 9 — Australanem 1973 —) 10— Český akcent ( — ) 11— Výtvarníkem (1980 —) 12— V rádiu (1979-2000) 13— Knihy, knihy (2000—) 14— Moje filosofie ( — ) Knihy které autor vydal v češtině PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009 Zdarma ke stažení (9,0 MB) Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem! ![]() První část knihy
tvoří biografická studie o Blavatské. S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. Kabala - Nadčasová filosofie života
Knihy které autor vydal Psáno
anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma
si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na
počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů
a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich
loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná... The Kabbalah: a timeless philosophy of life Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi. Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze. Anglická verze Poutníků v čase. Golf Jokes and Anecdotes From Around the World Psáno anglicky. An Introduction to the Study of the Tarot Voyen
Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která
vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným
zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná. R.U.R.
( & The Robber / translated from the
Czech, edited and introduced
Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není ![]() Druhá smrt Orfeova ![]() Moře ![]() Přízrak ![]() Myšlenka ![]() Amfitrité ![]() Abstraktní #3 ![]() Anima Mundi ![]() Tři grácie ![]() Eukalyptový háj ![]() Mimozemšťan ![]() Byron Bay ![]() Byron Bay 2 ![]() Byron Bay 4 ![]() Stromy po požáru ![]() Les ![]() Binaburra ![]() Cannungra ![]() Maleny ![]() Moře #6 ![]() Isis a Osiris ![]() Král a jeho šašek ![]() Král a jeho šašek 2 ![]() Pygmalion ![]() Zrodil se Homunkulus ![]() Spektrum ![]() Strom života ![]() Abstraktní #14 Obrazy vytvořené na počítači: ![]() Setkání v prostoru ![]() Planeta ![]() Duch Franze K. ![]() Gorily na Měsíci ![]() Věčný poutník ![]() Tvary ![]() Terorista ![]() Abstraktní 17 ![]() Kolébka ![]() Měření kosmického vejce Jak šel čas: 1 —
Anglie (1943-45) 2 — Praha, Berlín (1945-53) 3 — Rodina (18.-21. století) 4 — Krkonoše (1953-62) 5 — Vojna 1962-64) 6 — Karlovy Vary 1964-69) 7 — Londýn (1969-73) 8 — Do Austrálie (1973) 9 — Australanem 1973 —) 10— Český akcent ( — ) 11— Výtvarníkem (1980 —) 12— V rádiu (1979-2000) 13— Knihy, knihy (2000—) 14— Moje filosofie ( — ) |
Z VOJENA SE STAL VOJÍN
Asi
o měsíc později jsem jel ranním autobusem (odjížděl
už ve 4 ráno) do Prahy. Předchozí odpoledne jsem ještě hrál fotbal za
místní Spartak a dal jsem vítězný gól. Ten se měl ukázat být mým
posledním. Čekaly mě asi čtyři hodiny, během nich jsem mohl jen
přemýšlet co bude dál. Ten podplukovník asi musel za mne někde ztratit
slovo,
Pánbůh mu požehnej, říkal jsem si. Dělal jsem sice předtím jakýsi
konkurs, nic
jsem ale z toho neočekával a nic jsem potom neslyšel. Věděl jsem sice,
že jako “crooner”
nejsem nijak špatný, copak ale nebere armáda k takovýto věcem hlavně
ty, kteří dovedou zbojnické
tance a podobně? Leccos se ale v tomto směru změnilo, jak jsem měl brzy
zjistit. Od
starších kamarádů, kteří už vojnu zažili, jsem se
leccos dozvěděl a tak jsem si myslel, že vím aspoň zhruba, co mě
očekává. Jeden
z nich, jménem Mirek, pro pár z nás ty horory popisoval v hospodě při
pivu. “Hned
jak tam dorazíte, tak na vás začnou hulákat. Tím
míním, že budou řvát tak, že z toho do půl hodiny ohluchnete!” Mirek
jen přikývl. Psychologie nebyla jeho silnou
stránkou. Dodal ale: “Proto
vás taky asi ostříhají dohola. Potom po vás začnou
házet kusy uniforem, je jim jedno jestli je ti to velký či malý, to si
budete
muset mezi sebou potom vyměnit. To byl ale jenom začátek. To pravý
peklo se
strhne teprve druhej den ráno, jakmile zazní budíček!” ![]() Budova na Pohořelci, kde byli ubytováni Ausáci a kde jsme my měli své zkušebny.
Mezitím
si k nim přisedlo pár jiných veteránů a ti se teď vzájemně začali
předhánět v tom, kdo přijde s tou nejděsivější historkou a
s nejlepšími tipy k tomu, jak všechny ty hrůzy přežít. Takže jsem byl
opravdu
dobře připraven na to, co mě čeká a nemine. Nikde
nikdo. Kam bych ale šel? Hospody budou
ještě zavřené. Bylo teprve něco po deváté
a
nástupní čas měl být před polednem. Už to bylo divné, že ten povolávací
rozkaz byl na pondělí 3. září. Pokud jsem věděl, na vojnu se vždycky
chodilo prvního v měsíci, i kdyby to datum připadlo na neděli! Vstup do Hádesu se nacházel přímo naproti tramvajové
rampě Na
Pohořelci. Prošel jsem úzkým průjezdem do nádvoří něčeho, co opravdu
vyhlíželo
jako kasárna a prý to také byla, ještě za císaře pána. Odkudsi se
ozývala trubka, nebyla to ale žádná polnice, obyčejná trubka na
níž kdosi pokojně hrál stupnice. Někde jinde zase kdosi fidlal na
housle. Idylka.
Nikdo neřval. Žádné dýzláky vidět nebylo. Po chvíli bloumání po nádvoří
jsem
objevil dveře, na nichž bylo napsáno něco v tom smyslu, že branci se
mají
hlásit zde. Vešel jsem dovnitř budovy. Byl tam stůl, u něho seděl
nějaký
důstojník, že je to kapitán jsem ale ještě v té chvíli podle nárameníků
nedovedl rozluštit a tudíž nevěděl. Řekl si o můj povolávací rozkaz,
porovnal jej s
něčím, co měl natištěné před sebou na stole, řekl mi, abych se mu někam
podepsal a poslal mě po schodišti dolů, kde prý najdu skladiště. Tam mě
prý
oblečou. Ve skladišti se nacházeli dva lidé, jedním byl voják v běžné
uniformě,
druhým už postarší civilista v béžovém plášti, jaký tehdy nosívali
skladníci. Scénář, jehož se mi dostalo, byl beznadějně nepřesný, jak už se začínalo jevit. Hlavně ale, že nikdo nekřičel. Dokonce ani ten voják, zcela jasně mazák, který se ke mně choval jako bych ani nebyl bažantem! Prohlásil: “Ty seš tu vůbec první, za chvíli tu ale bude zmatek. Co vlastně seš? Na co hraješ?” “Nehraju. Zpívám.” “Tak to jsem taky dělal.” “Dělal?” “Jo, dokud jsem nešlápnul do hovna.” “Co se stalo?” “Časem se jistě dozvíš. V každým případě mě poslali do Benešova.” “Proč zrovna do Benešova?” “Tam se posílají provinilci. Máme tam náš hlavní sklad. Teď tam poslali jinýho a Pavla dali sem ke mně.” To
promluvil pan Kopecký. Jak jsem později zjistil, byl to
vlastně
jevištní mistr, který normálně měl k ruce tři kulisáky. Ti ale právě
odešli do civilu, dva noví měli být v mém ročníku. Pavel, kterého kvůli
nějaké drobné krádeži potrestali, byl pouhým vojínem, takže degradace u
něho nepřipadala v úvahu; přišel ale o status zpěváka a potrestali ho
navíc tím přeřazením. Teď
z něho byl jevištní technik a jako takový měl před sebou ještě rok
starání se o mikrofony. Pořád lepší, než být někde u útvaru, svěřil se
mi jednou později. Kopecký, který dělal
krejčího jen při této příležitosti, si mě začal přeměřovat. Potom mi
oba chvíli
nosili kusy uniformy a jiné vojenské výbavy, nejprve tu normální
uniformu,
potom koncertní, která vyhlížela úplně stejně jako ty které nosili
důstojníci, až na
to, že na rameni neměla žádné hvězdičky. Říkalo se jí “fajnovka”. To
všechno
jsem si vyzkoušel na sobě, zatímco jsem žertoval: “V armádě seš, na tohle ještě přijdeš. Hlavně seš tu ale v šou byznysu. A já jsem tu dneska proto, abys na tom jevišti vypadal aspoň trochu slušně!” Že
jsem v šou byznysu, tak to mi
ještě nikdo předtím neřekl. Neznělo to moc jako bych se právě byl stal
členem
obranné moci naší socialistické vlasti. Zvolání “Sloužím lidu!” které
se mi už už dralo na rty, jsem ale raději potlačil. Asi by se mu
nedostalo patřičného ocenění. Pomalu se začínali trousit jiní branci —
mělo nás toho dne narukovat asi třicet, polovička záklaďáků. Šel
jsem zpátky k tomu
důstojníkovi, který mi řekl ať chvíli počkám, dokud se nás nesejde víc.
Asi za hodinu nás tam už bylo snad deset, všichni v pracovní uniformě,
tj. v té normální vojenské a každý
z nás třímající krabici s ostatním svým majetkem, obsahujícím například
pravé vojenské onuce, které jsme si prakticky nikdy neměli příležitost
obléknout, protože ke koncertní uniformě, k níž jsme nosili normální
vlastní hnědé polobotky, by se jaksi nehodily. Tu k nám přišel jeden
mazák, který měl na rameni
“frčku”, čili byl svobodníkem. Jediným v celém souboru, jak se ukázalo,
to
proto, že byl oficiálně staršinou roty, tedy velitelem nás vojáků,
takže musel mít hodnost, byť jen
tu nejnižší možnou. Nemyslím si ale, že by byl po nějaké hodnosti
toužil, spíš
ho to činilo dosti nesvým. Byl to Rudolf Šťastný, vynikající houslista,
později primárius
Moravského kvarteta a profesor brněnské JAMU. Nedávno jsem se dozvěděl,
že
zemřel, asi osmdesátiletý. Rudolf byl o celých deset let starší než já,
bylo mu už bezmála třicet,
proto z něho také udělali velitele. Vzal si nás na povel, což před
dohlížejícím
kapitánem musel učinit a tvářil se přitom omluvně. Jakmile jsme se
ocitli z dosahu jeho zraku dvojstup zrušil a šli jsme dál jako normální
lidé. Ukázalo
se, že zatímco zkušebny
budeme mít na Pohořelci, v budově kterou jsme sdíleli se známějším
AUSem,
Ausáci měli i ubytovny ve stejné budově, zatímco my jsme měli své
ubytovny asi půl kilometru dál, v
nedalekém bývalém Kajetánském
klášteře,
hned vedle Lorety s jejími proslulými zvonky. Šli jsme tudíž dolů
pohořeleckým
náměstím, podle domu v němž kdysi bydlíval můj pradědeček císařský
správce
vodních děl, potom kolem Černínského paláce, kde před asi dvanácti lety
byl
ještě zaměstnán můj otec, až do onoho kláštera. Tam každý z nás jsme
vyfasovali slamník, který jsme si dali na postel — asi polovina z nás
měla obyčejné
postele, zbytek spal na patrových. Ubytovny se se sestávaly ze tří
velikých místností a z příslušenství. Každý z dvou dormitářů obsahoval
asi třicet lůžek, v jednom spali mazáci a v druhé my bažanti. Jinak
poměr mazák—bažant, jinde tak ošemetný, prakticky v souboru
neexistoval. Snad jedině v tom, že mazáci neočekávali, že by měli dělat
tzv. "rajóny", tj. zametali a omývali podlahu, atp. Loni tohle bylo
jejich údělem, letos to bylo na nás. Tohle ale platilo jen pokud jsme
se nacházeli v Praze, což později stejně moc často nebylo. Uprostřed
mezi
oběma ložnicemi byla veliká společenská místnost, kde jsme každý měli
svou
skříňku, kde byla také televize, pár elektrických vařičů, atp. Místnost
sousedila s
klášterním ambitem, který měl uprostřed krásně udržovaný trávník, kam
jsme si
někdy dávali pingpongový stůl. Na druhé straně bylo hřiště, kde se dal
hrát
nohejbal.
Sotva jsme
si stačili uložit věci a už nám bylo řečeno, že máme
jít zpátky na zkušebny. Cestou nahoru pohořeleckým podloubím jsme
minuli další
skupinu rekrutů jdoucí opačným směrem. Důstojníka stále ještě sedícího
v chodbě
jsme se zeptali, co dále. Sotva jsme si stačili uložit věci a už nám bylo řečeno, že máme jít zpátky na zkušebny. Cestou nahoru pohořeleckým podloubím jsme minuli další skupinu rekrutů jdoucí opačným směrem. Důstojníka stále ještě sedícího v chodbě jsme se zeptali, co dále.
“Nejdřív si skočte do kanceláře, aby vám vyplatili peníze, potom můžete
jít na oběd”, zněla trochu překvapivá odpověď. Jak
jsme šli spolu do kanceláře,
zeptal jsem se jednoho nového kolegy, který se svými tmavě orámovanými
brýlemi
vypadal jakoby mohl leccos vědět, jak se to má vlastně s tím obědem,
jestli opravdu máme
jít do restaurace, jestli si ten kapitán z nás jen tak nevystřelil.
“To se ví, že tam jdeme. Copak sis myslel, že tady budou
mít vojenskou kuchyni pro pár lidí, když budeme stejně pořád někde ve
větru?” To
byla dobrá zpráva a jiné následovaly. Podle toho,
kolik nám vyplatili v kanceláři jsem si okamžitě vypočítal, že na tom
budu
finančně lépe, než když jsem dělal v továrně na elektrické nabíječky
kontrolora, což bylo mé poslední regulérní zaměstnání. Dostávali jsme
24 Kčs na den tzv. relutu, což v dobách kdy se dalo
koupit docela slušné jídlo za 5 Kčs nebylo zlé. K tomu jsme měli
normální žold,
který ovšem měli všichni vojáci a který myslím činil asi 120 Kčs. Navíc
tu byly
umělecké příplatky, které činily nějakých 300 korun. Protože jsem ale
byl veden
jako sólista, měl jsem ještě asi i 150 Kčs víc. Kdybych byl býval
tanečníkem, měl bych ještě víc; u nich se počítalo, že spálí víc
kalorií než my ostatní. Později se ještě občas
přidružila různá televizní a rozhlasová vystoupení či nahrávání, za
která jsme
dostávali polovičku normální sazby — tu druhou půlku schlamstla
vojenská hydra.
Celkově jsem si přišel asi na 1300 korun měsíčně, za což v raných
šedesátých létech
leckterý nedobře placený zaměstnanec živil rodinu. A to nás nic nestálo
ubytování či oblečení a navíc jsme za transport či za vstup na různé
kulturní, společenské či sportovní podniky platili
polovičku! To, že nebudu jíst doma jsem tedy docela klidně oželel. Po
obědě zapitým pivem (kdepak bych byl tohle čekal první den
na vojně, i když to byla pouhá desítka) jsme se všichni noví členové
souboru
sešli v jedné ze zkušeben, kde k nám promluvil samotný velitel
podplukovník
Říčka. Kladl nám na srdce, abychom si vážili toho, že si nás lid
vyvolil k tomu,
abychom svým uměním bavili příslušníky vojenských jednotek, které nás
všechny
chrání před zlými silami NATO. Vyjádřil pevné přesvědčení, že se svých
úkolů
zhostíme tak, jak se patří na opravdové syny dělnické třídy, která nás
jimi pověřila a
která proto věří, že ji nezklameme. A tak podobně asi deset minut.
Dříve než se
vzdálil, představil nám kapitána Váňu, který bude naším přímým
nadřízeným.
Motivační projev tohoto důstojníka byl trochu jiný: “Soudruzi,
jste všichni dospělí chlapi, jste zkušení
lidé, jste všichni hudebníci a umělci, soudruzi. To je vaše odbornost,
soudruzi, to je proč jste tady, soudruzi vojáci, proto abyste bavili jiné soudruhy vojáky. Při
tomto všem si, soudruzi,
budete ale muset neustále uvědomovat, že jste také vojáky naší lidové
armády,
soudruzi. Na to nikdy, soudruzi, nezapomínejte! Jistě, budete pořádat
přestavení, to bude váš hlavní úkol, vystupovat před jinými soudruhy
vojáky,
soudruzi. S tím, co budete dělat, soudruzi, hrát, zpívat, tancovat,
soudruzi, s
tím já nemám nic co dělat. Já jsem tu soudruzi proto, abych zajistil,
že po
zbytek času se budete chovat tak, jak se patří na vojáky Československé
lidové
armády, soudruzi. To je, proč tu jsem, soudruzi. Jsem rozumný člověk,
soudruzi
a očekávám, že i vy máte rozum v hlavách. Takže si snad rozumíme,
soudruzi.
Přece si, soudruzi, nebudeme chcát na prsa!” Tato poslední slova opakoval aspoň dvakrát. Nevěděl jsem co jimi míní a nemyslím si, že v tom jsem byl jediný. Postupně mi ale začal jejich význam docházet, zejména poté kdy se nedlouho nato dostavila Kubánská krize. Kapitán nás takto nabádal k tomu, abychom příliš nezneužívali volnosti, které se nám dostane. Říkal nám vlastně, že je ochoten tu a tam zamhouřit oko, pokud nebudeme věci přehánět tak, aby se to dotklo jeho postavení, aby se nebraly v potaz jeho schopnosti udržet ve své jednotce pořádek. Že to byl úkol takřka nemožný, to nám všem brzy došlo. Ubohý kapitán nebyl ani trochu v pozici moci, naopak, byl ve skutečnosti vydán nám na milost. Armáda potřebovala muzikanty, baviče všech druhů, aby se v ní udržovala morálka. Těch, kteří tohle dokázali dělat, nebylo zase tak mnoho. Jistě, ne všichni talentovaní lidé se dostali do souboru jakým byl ten náš. Záleželo v tom dost i na štěstí. Počet kompetentních bavičů ale je limitovaný. Brzy jsem přišel na to, že mezi mými novými kamarády byli i tací, kteří už začínali být obecně známí, kteří jako umělci už měli jakousi reputaci. Naproti tomu se v armádě musely vyskytovat spousty důstojníků kapitánova ražení, kteří by na jeho místo skočili okamžitě, kdyby mohli. Jezdit po republice, pobírat jistě slušné peníze za cestovní výlohy, atp., přičemž žádné zvláštní kvalifikace se nevyžadovaly, to bylo místo, které si potřeboval uchránit. Takže šlo o to, nechcat si na prsa, tj. nedělat žádně větší vylomeniny. Potom bude tento soudruh ochoten přivírat oči. Život v souboruAsi
polovička všech vojáků pocházela z Prahy a pro ně
bylo asi nejžádoucnější to, nemuset spát v zaplněném dormitáři. Typicky
jim
bylo už tak kolem pětadvaceti, protože většina orchestrálních hráčů
měla za sebou školu, minimálně konzervatoř,
někteří i akademii. Někteří byli dokonce už i ženatí, s rodinou.
Devatenáctiletých, jakým
jsem byl já, nás tam byla jen hrstka. Pražáci začali chodit spát domů
už asi po
dvou týdnech, hned jakmile se rozkoukali. Trochu tím riskovali. Běžný
voják lidové
armády mohl očekávat, že se dostane ze Slovenska či z “čáry” domů
poprvé tak za
půl roku, možná na dva, na tři dny. Pár šťastlivců snad i na Vánoce, to
ale spíš až druhým rokem. Celý systém byl
zaměřený na to, aby se pochytali případní dezertéři, v Praze potom
zejména. Po
městě chodily “lítačky”, obvykle se sestávajících ze dvou vojáků
základní služby a jednoho důstojníka nižší hodnosti, typicky mladého
poručíka, které kontrolovaly každého vojáka
na něhož narazily. K tomu aby vás rovnou
nezavřeli, potřebovali jste mít v pořádku dva hlavní dokumenty,
vojenskou knížku a vycházkovou
knížku. Zatímco vojenská knížka více-méně jen nahrazovala občanský
průkaz jako důkaz totožnosti, vycházková knížka
byla tou klíčovou. Pokud jste neměli v ní patřičný záznam o povolení
vycházky
podepsaný vaším nadřízeným, neměli jste mimo kasárna či váš vojenský
prostor co
dělat. Vycházkové knížky bývaly u běžných útvarů zamčeny v zásuvce
stolu ve velitelově
kanceláři a byly vojákům vydávány pouze tehdy, kdy například měli jet
na dovolenku domů. My
jsme byli výjimkou. Měli jsme vycházkovou knížku u sebe neustále a měli
jsme v ní potvrzenou
permanentní vycházku, která platila až do deseti večer. Byli jsme
privilegovaní. Také i tím, že jsme měli malé zlaté lyry na klopách
kabátu —
kdekdo věděl, že tohle znamená muzikanty a tudíž z pohledu vojenských
lítaček
ulejváky! Populární jsme proto u nich nebyli, nemohli ale na nás a to
bylo důležité! Těm,
kteří bydleli v Praze, to procházelo když chodili spát
domů, pokud si dali pozor aby je nikdo nezastavil na ulici po desáté
večer a aby
byli před osmou ráno v kasárnách, kdyby si náhodou kapitán Váňa
vzpomněl, že
udělá náhlý přepad a nechá nás všechny nastoupit. To se sice párkrát
stalo,
před 8. hodinou ranní to ale normálně neriskoval a pokud ano, vždycky
předtím utrousil nějaké poznámky, které nás nenechaly na pochybách o
tom má v úmyslu. Než jsme ale všech svých privilegií nabyli, museli
jsme si ještě pár týdnů počkat. Nejprve jsme museli totiž vykonat
oficiální přísahu, abychom mohli obdržet zmíněné vycházkové knížky.
Mezitím už se začal zkoušet hlavní
pořad, s nímž jsme měli vyrazit na cestu už asi za šest týdnů. První
týden jsme také
dostali ten první a jediný výcvik, kterým jsem na vojně prošel. Odkudsi
k nám
importovali správného “zupáka”, četaře či rotného, už si nevzpomínám.
Ten s
námi na nádvoří, které měřilo asi 30 x 20 metrů, cvičil ty absolutní
vojenské
základy, jako postavit se do řady, vyrovnat, pozor, pohov, pochodem
vchod, levá, levá, zastavit, stát,
vpravo v bok,
vlevo v bok, pohov!
Také jak zdravit nadřízené. Když totiž šel člověk
po Václaváku nebo třeba i takovými Dejvicemi, tak musel skoro pořád
salutovat, nejčastěji podplukovníkům,
říkalo se dokonce, že co Čech to podplukovník! Víte proč? Protože této
hodnosti bylo možno dosáhnout normálním postupem a pokud nevyvedli něco
co by jim kariéru zkazilo, mnozí se tam také
doplazili. K tomu stát se plukovníkem, neřkuli generálem, už se ale
muselo jet do
Moskvy. Ti, kteří tam byli a takovouto vysokou šarži si odtud přivezli,
asi už na takovýchto věcech jakými je salutování nadřízeným moc
nebazírovali. Ti, kteří do Moskvy pozváni nebyli, si to potřebovali
nějak
kompenzovat, často tím, že pojebali ubohé vojáčky kvůli nedbalému
pozdravu.
Zupák se proto právem soustředil především na to salutování a když je
jsme pátého dne
úspěšně zvládli, dostali jsme od něho zelenou. Soubor
netvořilo jen oněch
zmíněných šedesát vojínů základní služby; byly zde také asi tři desítky
civilních zaměstnanců. Záhada byla kolem šesti členů bývalého mužského
sboru, o
nichž nikdo nevěděl co s nimi dělat. Se Zbyškem Pantůčkem jsme pojali
podezření,
že poté kdy se přehodilo kormidlo na směr estrádní, nenašli si tito
žádné jiné
místo a armáda neměla to srdce je vyhodit. K tomu sice nejspíš nakonec
došlo, ale až po mém odchodu.
Také tam bylo několik tanečnic, pár zpěvaček, nějací ti technici,
řidiči
autobusů a pochopitelně, hrstka důstojníků. Kromě podplukovníka Říčky a
kapitána Váňi tam byl ještě jeden major, který se staral o zájezdový
program a,
pochopitelně, musel tam být také všudypřítomný politruk. Hádám ale, že
v AUSu
to měli v tomto směru aspoň o poznání horší. Vyhnout se propagandě nešlo Rozdíl mezi AUSem a námi
byl
hlavně v tom, že AUS byl v té době ještě hodně zaměřený na to, co do
našeho
kouta Evropy zanesly východní větry a co tam, už silně zatuchlé, pořád
ještě
strašilo. Bylo to ale v té době stále ještě považováno za standard,
jakým by
se měly jednotky určené k tomu aby bavily vojska, řídit. V padesátých
letech se
ještě o vhodnosti toho, co k nám zavítalo s všemocnou Rudou armádou,
nikdo ani
neodvážil diskutovat; o něco později ale už vanul poněkud jiný vítr.
Jakási
chytrá hlava tehdy objevila, že vojáci z Čech či ze Slovenska se příliš
nebaví
když se jim tančí kozáček nebo zpívají ruské dumky. A šlo přece hlavně
o to
povzbudit v nich bojovou morálku! Náš soubor byl tedy krátce předtím
než jsem
tam nastoupil přeorganizován a přejmenován na Vojenský estrádní soubor,
s tím,
že se půjde po docela jiné linii a žádné kozáčky se předvádět nebudou.
Místo
toho jsme tudíž měli veliký smyčcový orchestr ve stylu Mantovaniho a
navíc také
i pořádný taneční orchestr, skutečnou glenmillerovku, takovou jakou v
té době u
nás řídil Karel Vlach. Samozřejmě, že nějaká úlitba marx-leninistickým
bohům tu
být musela, proto také bylo mým údělem během kubánské krize a po mnoho
měsíců
po jejím skončení zpívat skoro každý večer následující píseň, jejíž
text mi ani
to půl století nedokázalo z paměti vymazat: Někdo je sokol smělý,
někdo zas krtek slepý, píseň má Havaně zpívá, Kennedy kojotům stepi! Vždycky když v Sovětech je rodnou stranou kosmonaut poslán do hvězdných dálek, řekne si Kubánec: nebude válek, Vysvitla hvězda i nad Havanou! Džentlmeny z jisté země naučit se chovat jemně bude třeba zakrátko. Kuba páni není čtyrák, vesmír není execírák, moře není plivátko! A v takové situaci
dávají si ještě práci, s jistým gestem od boku. Ale naši Kubu synku, už nelze mít za sardinku, nelekne se žraloků! Někdo je sokol smělý... A
zde je kousek anglického překladu, který jsem z legrace
také pořídil a o němž můj syn - žurnalista prohlásil, že vyhlíží
profesionálně: I sing my song of Havana
With Soviets the Cubans are one Together they laugh while watching Kennedy's troops on the run! With hammer and sickle now forming their sign Seeing the cosmonauts fly into yonder The Cubans are saying there's no end to wonder Over Havana the red star will
shine!
Jistě
uznáte, že tato píseň je opravdu na
úrovni pokud jde o motivační vojenskou kulturu — však také text i hudbu
dodali
špičkoví profesionálové v tomto žánru, jejichž jména jste mohli slyšet
každým dnem v rozhlase ohlašována jako autory budovatelských písní a
častušek. Každý jsme se ale v té době museli nějak
živit, já například tím, že jsem tento klenot tehdy vysoce
prosperujícího
propagandistického průmyslu zpíval. Kdybych nezpíval, zpíval by to
někdo jiný a
rád... Orchestr měl permanentního kapelníka, který byl veden jako civilní zaměstnanec a který tudíž nosil při představení stejnou uniformu jako my vojáci, důstojnického střihu, ale bez hodnosti na ramenou. Byl jím Pavel Bayerle. Ten o mně jednou prohlásil, že mám dobrý hudební sluch a že intonuji nejlépe ze všech zpěváků, které zná. Aby také ne, když pocházím z muzikantské rodiny! Pavel sice zemřel poměrně mladý, nedožil se ani padesátky, stále ale žije v postavě trumpetisty Benno Mánese v románech Josefa Škvoreckého. V Příběhu inženýra lidských duší, Škvorecký popisuje Pavlovu smrt, k níž došlo o několik let později na jevišti během představení v olomouckých kasárnách. Škvorecký sice tuto událost v knize dal kamsi do Bratislavy, to byl ovšem způsob jakým on psal. Po dlouhá léta jsem měl podle různých náznaků, které autor ve svých knihách zanechal, silné podezření, řekl bych spíš jistotu v tom, že Benno Mánes je Pavel Bayerle, pokud jsem ale věděl, Škvorecký to nikde nepřiznal oficiálně. Až v autobiografické eseji Headed for the Blues která anglicky vyšla uprostřed 90 let (nevím ani pod jakým názvem vyšla v Česku, pokud tam vůbec vyšla) to napsal přímo. Zmiňuje se zde i o jistých potížích které měl s Pavlem Bayerlem, který se nechoval právě hrdinně když měl Škvorecký své věčné potíže se stranickými činiteli. Pavel byl ale muzikantem tělem i duší a o politiku a podobné věci se nikdy nestaral. To jediné co ho kromě hudby vážně zajímalo, bylo dobré jídlo (alkohol ale nikoliv, pokud vím byl téměř abstinentem), což bylo patrné na jeho poměrně malé, ale silně zakulacené postavě. Uniforma kterou na jevišti nosil se jistě musela každým rokem přešívat. Některá známá jména V
souboru bylo několik desítek hudebníků a
to jak klasických tak i jazzových, jakož i jiní zajímaví lidé. Mnozí z
nich se
dostali později na vrchol své profese, jako například skladatelé Evžen
Zámečník, Petr Skoumal, Leoš Faltus, či houslisté Rudolf Šťastný, Josef
Jakubec, trumpetista Jan Slabák (později založil Moravanku) a mnozí
další, také
celá řada lidí, jejichž jména se stala všeobecně známá, mezi nimi
bas-barytonista Jaroslav Štajnc, populární zpěvák z Brna Zbyšek
Pantůček,
slovenský operní barytonista Juraj Oniščenko, herci Jiří Hrzán, Jiří
Zahajský,
Jiří Kodet, Ladislav Mrkvička, tanečník Jaroslav Dlask, dirigent Jan
Štych,
dramaturg Zdeněk Hedbávný, atd. Pokud je mi známo, Pantůček a
Oniščenko, jakož
i všichni tři herečtí Jirkové jsou už dnes mrtvi. Kodet, Mrkvička,
Dlask, Štych
a Hedbávný to všichni dotáhli až do Národního divadla. Většina z
muzikantů
jistě potom hrála s předními orchestry jak v Česku tak v zahraničí, o
tom jsem
ale snad celkem pochopitelně ztratil přehled. Takže raději teď napíši
něco o
těch, které zná či znalo asi nejvíc lidí a s nimiž jsem se stýkal asi
nejvíc.
Láďa
Mrkvička, ještě v době svých studií na DAMU, se rok předtím než jsem se
s ním potkal
zamotal do tehdy proslulých májových událostí, a následkem toho byl ze
školy
vyloučen a měl potom neustávající problémy, které přetrvávaly i v době
kdy jsem
ho poznal. Byl to, řekl bych, dost zázrak, že ho vůbec vzali do
souboru, on ale
byl skutečně dobrý a někdo, kdo tohle věděl, musel asi hodně zatlačit.
Vzpomínám si, jak krátce poté kdy jsme začátkem září 1962 nastoupili na
vojnu,
přišel Mrkvička k několika z nás s hrstí lístků do kina, které
potřeboval nějak
udat. Že prý je dostal zadarmo a že jsou na předpremiéru jakéhosi
filmu, která
se koná toho dne odpoledne v jednom pražském kině. Pár z nás se
rozhodlo s ním
na to představení tedy jít. Cestou tam z něho pomalu vylezlo, že v tom
filmu
hraje; proto také dostal ty lístky. Čekal jsem, že tam nejspíš bude mít
nějaký
štěk a to se, jak se mi zdálo, také potvrdilo, protože jsem jeho jméno
nikde neviděl
když na plátně běžely titulky. Brzy se ale ukázalo, že Mrkvička měl
třetí
největší roli a tu nejhlavnější, která se pro mladého herce v tom filmu
vyskytovala. Přesto nebylo jeho jméno nikde uvedeno. Seděl vedle mne,
podíval
jsem se na něho, když mi to všechno pomalu začínalo docházet. Jenom se
zazubil.
Ladislav Mrkvička byl pro ty, kteří o takovýchto věcech rozhodovali,
prostě persona non grata! Vymazat
ho z filmové
pásky příliš dobře nešlo, takže aspoň za trest vymazali jeho jméno z
filmových
titulků. Pamatuji si ještě, že ten film se jmenoval Černá dynastie, že
byl o
třech generacích strojvůdců lokomotiv a že hlavní roli v něm hrál
Ladislav
Pešek.
Pouhých šest neděl poté kdy jsem nastoupil na vojnu propukla tzv. Kubánská krize. To už jsme měli po vojenské přísaze a už jsme se docela slušně zaběhávali do celkově uvolněného systému, který v souboru vládl. Pražáci mezi námi bažanty už většinou spali ve svých domácích postelích. Najednou ale přituhlo! Historikové dnes tvrdí, že 13 dní trvající politická krize, která nastala poté kdy Nikita Chruščov pohrozil USA tím, že dá umístit rakety s nukleárními hlavicemi na Kubu, byla tím nejbližším, co kdy svět přivedlo k nukleární válce. Bylo cítit, že naši představení důstojníci jsou tímto vývojem náramně vyděšeni. Vojska po celé republice byla okamžitě uzavřena v kasárnách; byl vyhlášen stav bojové pohotovosti. My jsme v té době ještě nacvičovali budoucí hlavní pořad, mezi cvičeními v tom, jak se mají správně nasazovat plynové masky — nevím, k čemu by nám asi byly plynové masky, kdyby se válčilo atomovými zbraněmi? Krize se nás proto týkala hlavně v tom, že nám bylo přísně zakázáno jezdit kamkoliv do Prahy — směli jsme se pohybovat jen v oblasti Pohořelce, kde jsme měli jak zkušebny tak i ubytovnu a kde se nacházelo i několik restaurací kde se podávala jídla. Zákaz byl nutně trošku volný, jinak by to totiž ani nešlo. Dostávali jsme od samého počátku relutu neboli náhradu stravy v penězích a někde jsme se museli najíst, pochopitelně v hostincích kde se vyvařovalo. Jak jsem už psal, měli jsme proto i ve vojenských knížkách potvrzeny permanentní vycházky, což i nyní platilo pro každý den, až do deseti večer. Takže jsme měli výmluvu pro případ, kdyby by nás zastavila některá z vojenských "lítaček", hlídek jichž se po Praze vyrojilo nespočet a které poletovaly po celou dobu trvání krize, aby zastavovaly a buzerovaly kdekoho nacházejícího se v uniformě. Pražáci, kteří v klidnějších dobách chodili téměř vždycky spát domů, to nyní, až na několik nejotrlejších jedinců, většinou neriskovali a noclehárna na Loretě vykazovala asi poprvé v dějinách téměř plný stav šedesáti vojáků. "Soudruzi
nás v souboru
potřebují", vyjádřil se o tom lakonicky Jirka Kodet... Zahajský a Hrzán Jiří Zahajský jako pohřbívaný laureát – tohle, jak si dobře pamatuji, jsem fotil v létě 1963 u Máchova jezera) Jiří Zahajský a Jiří Hrzán, měli oba také punc herecké
kvality vyražený na
čelech. Zahajského jsme si užili většinou jen při zájezdech; jakmile
jsme se
ocitli zpátky v Praze a on mohl zmizet, byl pryč. Byl v té době velice
moc
zamilovaný do televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která byla o víc
než deset
let starší než on a která navíc už měla tři děti! Pochopitelně, že jsme
si z
něho kvůli tomu dost často utahovali, Jirka byl ale stálého charakteru
a myslil
to s tím vztahem zřejmě opravdu vážně. Později jsem se dozvěděl, že
tito dva
potom spolu žili po víc než třicet let, až do jejich vztahu vstoupila
Jana
Brejchová. Ani jedné z těchto dvou prominentních žen, které tohoto na
pohled
nepříliš přitažlivého muže milovaly, zřejmě nijak nevadila jedna
zásadní věc.
Všiml jsem si, že vždycky když se Zahajský před představením líčil,
nechával si
zásadně ústa nenalíčená. To jsem jiné herce dělat neviděl, pokud vím,
většinou
tomu u nich bývá právě naopak. Nedalo mi, aniž bych se na to při jisté
vhodné
příležitosti Jirky nezeptal. Odvětil: "Víš,
to je na tom mým ksichtě to
jediný co tam je výraznýho. Jinak ho mám jak rozvařenej knedlík."
"To
je Zane Grey, to je klasika!" zdůraznil přitom. Jenže to vyslovil
Za-ne,
po česku, ne zejn, jak to má být... Pamatuji si ještě, že se ta knížka
jmenovala Nevada. I teď máme pořád nějaké ty greyovky na prodej v našem
brisbaneském antikvariátu; lidi je stále kupují, klasikou to v tomto
žánru
zůstává. Už jsem ale od té doby žádnou z nich nečetl. To, na
co Jiří Hrzán smutně doplatil
nakonec životem, lezení po výškách, už se projevovalo tehdy. Pamatuji
si, jak
jednou na zájezdu v Brně jsme večer po představení uspořádali ve
čtvrtém či
pátém poschodí hotelu takovou menší party, tedy mejdan, jak se tomu
tehdy
říkalo. Jirka se tam dostavil ještě s někým také ze souboru, kdo jím
byl si ale
už nepamatuji. Zaklepali zvenčí na okno, abychom je vpustili dovnitř…
Jaroslav Štajnc, vysoký blonďák,
téměř albín, jeden z mála nás kteří jsme nastoupili na vojnu jako
devatenáctiletí, měl už tehdy slušné jméno jako populární zpěvák —
vyhrál předtím soutěž Hledáme nové talenty. Jeho ambice
ležely ale docela jinde — začal si už před vojnou dělat konzervatoř a
chtěl se
stát operním zpěvákem. Měl silný bas-barytonový hlas, který mi připadal
jakoby
jím mohl dokázat bořit zdi. To jsem ale ještě toho moc nevěděl o tom,
co s
hlasem dokáže udělat dobré školení. Dlouho jsem také nevěděl, co se s
Jardou
stalo, doslechl jsem se jen, že vyhrál jakousi soutěž a že snad dostal
angažmá
ve Vídni. Teprve mnohem později jsem se z internetu dozvěděl, že měl
velice
solidní kariéru jako operní zpěvák, nejprve ve Volk Opera a potom asi
dvacet
let jako člen Vídeňské státní opery. O moc lépe už to asi nejde. Tolik
mi aspoň
povolila zvědět moje němčina, která se od dob kdy jsem jako dítko
předškolního
věku komunikoval tímto jazykem a zřejmě bez obtíží s Frau Keller,
nikterak nezlepšila, spíš naopak. Zbyšek Pantůček Rád
vzpomínám na Zbyška Pantůčka.
Ten byl už v souboru druhým rokem a tehdy sedmadvacetiletý patřil k těm
nejstarším. Vysoký a silně stavěný člověk, měl už tehdy problémy s
váhou a jak
už tomu s lidmi tohoto typu bývá, byl veselé a družné povahy. Duše v
této
robustní postavě se skrývající byla snad ještě masivnější. Byl to
Moravák až do
morku kosti, s vrozenými schopnostmi bavit obecenstvo a s příjemným
mikrofonovým
hlasem.
“Já
su hned věděl, že ty dovedeš
zpívat a že těm civilistům dáš na prdel!” Zbyšek mě držel jednou rukou
kolem
krku a druhou mával půllitrem, neustále hrozíce tím, že mi polije
kalhoty.
Předtím se Leoš Faltus, budoucí skladatel a hudební pedagog,
inteligentní
člověk v černě orámovaných brýlích, kterého soubor užíval jako
korepetitora,
marně snažil o to vykřesat jiskru
černošského spirituálu ve
skupině šesti civilních zaměstnanců a mne. Synkopy těmto
pánům, věkem tak
mezi 35 – 55 lety, uvyklým zpívat hlavně ruské dumky, prostě neseděly.
Když
potom nás nechal Leoš všechny individuálně zpívat naše party, všiml
jsem si, že
Zbyšek, který stál stranou ve zkušebně a s někým se o něčem vybavoval,
se
zastavil, aby si poslechl můj zpěv. Později mě pozval na pivo. Teď do
mě, vedle
toho piva, se snažil také napumpovat větší sebevědomí. Dost mě to
překvapovalo,
vždyť jsem pro něho byl potenciálním rivalem. Tohle ale platilo ve
světě který jsem
až doposud poznal a v němž vládla soupeřivost Jenže Zbyškův svět byl
jiný — v
něm hlavně vládlo to jeho pravé, široké, filantropické moravské srdce. “Nakopals
je do prdele, kamaráde
a to se mi moc líbilo! Pobíraj tady jen love a za nic. Ty máš na víc.
Podívej,
doved bys zazpívat Smutnou kytku?” Smutná
kytka byla píseň našeho
kapelníka Pavla Bayerleho, která byla částí hlavního programu. Zpíval
ji Zbyšek
už rok předtím a měla se druhý den ráno zkoušet s orchestrem v novém
obsazení. Zbyšek mi řekl,
že už se jí nazpíval dost a že mi ji rád předá. Na takovéto věci se ale
musí
jít diplomaticky a proto mi navrhl, že ráno řekne kapelníkovi, že se
necítí
dobře a že by si měl raději šetřit hlas pro natáčení, které bylo na
pořadu za
pár dní. A že za něho zaskočím já, že tu píseň umím. Bayerle svolil a
tak se mi dostalo díky Zbyškově nezištnosti příležitosti, kterou bych byl
jinak neměl. Byl
jsem ráno trochu nervózní,
když jsem stál u mikrofonu v hlavní zkušebně; šlo mi tu o hodně a navíc
jsem
očekával, že náš kapelník asi bude trochu víc zaměřený na skladbu,
která je
jeho vlastní. V textu se zpívalo o opilém řidiči který se vyboural,
takže aby si jaksi vojenští řidiči dali pozor, byl v tom
ale swing a mělo to šmrnc. Plechy zahřímaly, Pavel Staněk za bubny
zaválel a už
to spělo k mému vstupu. Tu první notu jsem o zlomeček vteřiny pozdržel,
abych
toho swingu do toho dal ještě trochu víc. Dejte mi tu smutnou kytku do vázy Honza
Václavík mě po druhé sloce u mikrofonu
vystřídal s nádherným sólem na tenor saxofon. Viděl jsem koutkem oka,
že Pavel
Bayerle se zdá být docela slušně spokojený s tím, co tu děláme, aspoň
to
nevypadalo na to, že by nás chtěl zastavit. Vzadu ve zkušebně jsem
viděl sedící
civilisty, jako snad vždycky v jednom hloučku (to jim jistě zůstalo po
všech
těch sborových ruských dumkách), s tak trochu dlouhými tvářemi. Přišel
můj
druhý nástup. Pokusil jsem se o trochu víc výrazu než tomu dával
Zbyšek, nechtěl
jsem to ale přehnat. Trubky spolu s trombóny sjely nakonec glissandem
dolů, pár
vteřin bylo ticho. Potom někdo z orchestru zatleskal, další se přidali.
Hledím
na kapelníka, ten se jen šklebí. Hlavou mi pokynul směrem k židlím,
potom se
obrátil k orchestru:
“Další číslo, prosím.” Uslyšet
tohle je při takové
zkoušce cennější než kdyby vám na hlavu měla pršet slova chvály. Věděl
jsem, že
se mnou, který jsem až doposud byl značně nevyužitý, se nyní už bude
počítat.
Pavel Bayerle za mnou později přišel s tím, že mám kromě pár svých
vlastních
výstupů ještě nacvičit všechna čísla která má Zbyšek, pro případ, že by
měl
problémy s hlasivkami. Jak se ukázalo, ty on míval poměrně často, takže
jsem za
něho občas musel zaskakovat. A on měl některá pěkná čísla — například
parodie na tehdejší náramný šlágr Suvenýr, kde mazák odcházející do
civilu prodává veškeré své nashromážděné poklady a výdobytky, skoro
pokaždé zbourala barák a musel jsem ji opakovat! Takový byl Zbyšek
Pantůček. Když jsem se
ho
později zeptal, proč takovou věc pro mne udělal, řekl jen: "Víš, ty seš fajnovej kluk a já ti mám rád.”
Jezdíme
po republice Kubánská
krize se po pár týdnech nějak
vyřešila a my jsme mohli začít jezdit po celé republice. Nadále jsme
dostávali
přitom stravné spolu s uměleckými příplatky, podstatná část čehož
skončila v
pokladnách hospod českých, moravských i slovenských. Na vojnu jsme
samozřejmě
nadávali jak se dalo, i když nebylo celkem na co, protože jsme se po
nějakém vojenském cvičáku nikdy plazit bahnem nemuseli, dokonce jsme na
žádném
nezanechali ani jediný otisk nohy. Pušku jsme za celou tu dobu v rukou
ani
jednou nedrželi, natož abychom nějakou museli čistit! Co jsme v nich
drželi nejčastěji, byly asi karty, bez nichž by se dlouhé přesuny z
místa
na místo ani nedaly přežít. Při hraní karet jsem jednou zažil něco, co
mělo hodně poznamenat můj život o nějaké ty roky později; o tom ale
jinde. Prostě to byly časy
bezstarostného mládí. Armáda nás živila, oblékala, ubytovávala,
převážela z místa
na místo, přitom finančně jsme na tom nebyli nijak hůře než kdybychom
se
nacházeli v civilu. Často i lépe, když jsme dostali zaplaceno za
občasná
vystoupení v televizi, rozhlasové nahrávky a tak podobně. Někdy, když bylo daleko do výplaty a my se nacházeli někde mimo Prahu, děla se následující scéna. Několik se nás sebralo a šli jsme do hospody — tohle nejlépe fungovalo v menších městech. Nejlépe bylo, když u toho s námi byl nějaký houslista nebo dva, stačily ale celkem jakékoliv nástroje. Ty si hoši odložili tak, aby je bylo dobře vidět. Netrvalo obvykle dlouho a někdo z místních se začal zajímat — houslista se nakonec nechal přemluvit k tomu, aby zahrál. Byl to ovšem nějaký trhák, něco třeba jako Montyho čardáš. Hospoda se pomalu zaplnila, za chvíli se přidali další z nás a o pití bylo postaráno, už nás nepustili. V
Milovicích Byl jsem už "mazák", když došlo k jakýmsi reorganizacím v souboru, takže několik z nás, kteří jsme to měli "za pár" a nebyli jsme tudíž perspektivními, bylo převeleno jinam. Skončil jsem u posádkové hudby v Mladé u Milovic, to je přesně to místo kde se o téměř patnáct let přede mnou vyskytoval onen sice fiktivní, ale z vojenského života nesmírně dobře okoukaný Tankový prapor Josefa Škvoreckého, který tam sám také v dobách ministra obrany generála Čepičky válčil. O nějakých pět let po mně tam potom přišly už velice nefiktivní, spíše dosti reálné jednotky Rudé armády a pobyly tam celá dvě desetiletí, takže nevím, jestli tam po nich vůbec něco ještě zůstalo. U té hudby chudáci tehdy nevěděli co se mnou mají dělat – na žádný nástroj jsem totiž hrát neuměl a při tom um-ta-ta co většinou taková dechovka hrála, zpěváka nijak zvlášť nepotřebovala. Občas jsem si při různých akcích aspoň mohl zazpívat či dělat konferenciéra.
![]() Luboš Zajíček a Jiří Kysilka Při těchto
akcích většinou vystupovalo
jazzové kombo, které dokázalo hrát velice dobrý dixieland, při čemž
dominovali
vynikající kornetista Luboš Zajíček, který v civilu hrál s tradiční
dixilandovou skupinou Smetáčkovců a Jiří Kysilka, v té době bubeník
orchestru
Ferdinanda Havlíka v Semaforu, s nímž jsem sdílel ložnici. Tehdy jsme
po
večerech obvykle dlouho do noci poslouchali magnetonové nahrávky, jichž
měl
Jirka přehršel a zároveň spolu debatovali o jazzu, v čemž on byl
odborník a já
zaujatý amatér, no když na to přišlo dokázal jsem snad trochu sketovat
a improvizovat. Padala
přitom jména jako Art Blakey, Thelonious Monk, Dizzy Gillespie, Miles
Davis,
Charlie Mingus, Dave Brubeck, která měl Jirka všechna absolutně za
svatá. Kde
by mě bylo tehdy napadlo, že jen několik let nato uvidím a uslyším
všechny tyto
hochy které jsem právě zmínil najednou a pohromadě na jevišti při jam
session v
Odeonu v londýnském Hammersmithu? Jirka by mi tohle určitě moc záviděl! Posádková hudba v Mladé/Milovicích, rok 1964 Major
Toman, který hudbu vedl, si fandil
také jako dirigent symfonického orchestru. Proto si vždy nechal k
posádkové
hudbě, kromě obvyklých trumpetistů, pozounistů atd., převelet také co
nejvíc
rekrutů, kteří měli za sebou konzervatoř či akademii, kde studovali hru
na smyčcové
nástroje. Nejčastěji
se jednalo o
houslisty. Tyto hudebníky bylo totiž snadné naučit hrát na Es trumpety,
atp.,
takže během několika týdnů byli schopni hrát s dechovkou. Později jich
mohl
ovšem využít, když se věnoval svému koníčku a nastudoval se svým
symfonickým
orchestrem, plným trénovaných profesionálů, třeba Smetanovu Mou vlast.
Nedávno
jsem se dozvěděl od jednoho z nich, Jiřího Peštuky, který potom asi po
čtvrt
století hrál první housle v norském symfonickém orchestru, že Karel
Deml, který
v Milovicích hrál na pozoun, se později předělal na malíře a grafika a
stal se |