Jak šel čas...

1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )

Asi o měsíc později jsem jel ranním autobusem (odjížděl už ve 4 ráno) do Prahy. Předchozí odpoledne jsem ještě hrál fotbal za místní Spartak a dal jsem vítězný gól. Ten se měl ukázat být mým posledním. Čekaly mě asi čtyři hodiny, během nich jsem mohl jen přemýšlet co bude dál. Ten podplukovník asi musel za mne někde ztratit slovo, Pánbůh mu požehnej, říkal jsem si. Dělal jsem sice předtím jakýsi konkurs, nic jsem ale z toho neočekával a nic jsem potom neslyšel. Věděl jsem sice, že jako “crooner” nejsem nijak špatný, copak ale nebere armáda k takovýto věcem hlavně ty, kteří dovedou zbojnické tance a podobně? Leccos se ale v tomto směru změnilo, jak jsem měl brzy zjistit.

Od starších kamarádů, kteří už vojnu zažili, jsem se leccos dozvěděl a tak jsem si myslel, že vím aspoň zhruba, co mě očekává. Jeden z nich, jménem Mirek, pro pár z nás ty horory popisoval v hospodě při pivu.

“Hned jak tam dorazíte, tak na vás začnou hulákat. Tím míním, že budou řvát tak, že z toho do půl hodiny ohluchnete!”
    “Oficíři?”
    “Kdepak oficíři, ty skoro žádné ani neuvidíš, tak nanejvýš nějakýho seržanta. Dýzláci!”
    “Dýzláci, kdo to je?”
    “To je jak se jim říká, neptej se mě proč. To jsou ti, co včas přišli na to, že v civilu se neuživjej a tak to na konci vojny podepsali a zůstali tam. Někteří z nich zrovna dostali ty své frčky a tak se musej ukázat.”
    “Je to opravdu tak zlý?”
    “Horší než si dovedeš představit. Nejdřív se budete muset všichni svléknout do naha.”
    “To už jsme museli, když nás povolávali.”
    “Jo, to jen na chvilku. Teď takhle nahý zůstanete klidně i několik hodin.”
    “Proč tohle dělají?”
    “Hlavně proto, aby tě co nejvíc ponížili, jinej důvod k tomu nevidím.”
    “Tohle si jistě musel vymyslet nějakej perverzní psycholog. Takhle vás hned na začátku připraví o vaši osobnost a o to přece armádě hlavně jde, či ne?”

Mirek jen přikývl. Psychologie nebyla jeho silnou stránkou. Dodal ale:

“Proto vás taky asi ostříhají dohola. Potom po vás začnou házet kusy uniforem, je jim jedno jestli je ti to velký či malý, to si budete muset mezi sebou potom vyměnit. To byl ale jenom začátek. To pravý peklo se strhne teprve druhej den ráno, jakmile zazní budíček!”

 

Mezitím si k nim přisedlo pár jiných veteránů a ti se teď vzájemně začali předhánět v tom, kdo přijde s tou nejděsivější historkou a s nejlepšími tipy k tomu, jak všechny ty hrůzy přežít. Takže jsem byl opravdu dobře připraven na to, co mě čeká a nemine. Nikde nikdo. Kam bych ale šel? Hospody budou ještě zavřené. Bylo teprve něco po deváté a nástupní čas měl být před polednem. Už to bylo divné, že ten povolávací rozkaz byl na pondělí 3. září. Pokud jsem věděl, na vojnu se vždycky chodilo prvního v měsíci, i kdyby to datum připadlo na neděli!

První den na vojně

Vstup do Hádesu se nacházel přímo naproti tramvajové rampě Na Pohořelci. Prošel jsem úzkým průjezdem do nádvoří něčeho, co opravdu vyhlíželo jako kasárna a prý to také byla, ještě za císaře pána. Odkudsi se ozývala trubka, nebyla to ale žádná polnice, obyčejná trubka na níž kdosi pokojně hrál stupnice. Někde jinde zase kdosi fidlal na housle. Idylka. Nikdo neřval. Žádné dýzláky vidět nebylo. Po chvíli bloumání po nádvoří jsem objevil dveře, na nichž bylo napsáno něco v tom smyslu, že branci se mají hlásit zde. Vešel jsem dovnitř budovy. Byl tam stůl, u něho seděl nějaký důstojník, že je to kapitán jsem ale ještě v té chvíli podle nárameníků nedovedl rozluštit a tudíž nevěděl. Řekl si o můj povolávací rozkaz, porovnal jej s něčím, co měl natištěné před sebou na stole, řekl mi, abych se mu někam podepsal a poslal mě po schodišti dolů, kde prý najdu skladiště. Tam mě prý oblečou. Ve skladišti se nacházeli dva lidé, jedním byl voják v běžné uniformě, druhým už postarší civilista v béžovém plášti, jaký tehdy nosívali skladníci.

    “Nazdar!” povídá mi ten voják. “Já sem Pavel, tohle je pan Kopecký. Von to tady vede.”
    Scénář, jehož se mi dostalo, byl beznadějně nepřesný, jak už se začínalo jevit. Hlavně ale, že nikdo nekřičel. Dokonce ani ten voják, zcela jasně mazák, který se ke mně choval jako bych ani nebyl bažantem! Prohlásil:
    “Ty seš tu vůbec první, za chvíli tu ale bude zmatek. Co vlastně seš? Na co hraješ?”
    “Nehraju. Zpívám.”
    “Tak to jsem taky dělal.”
    “Dělal?”
    “Jo, dokud jsem nešlápnul do hovna.”
    “Co se stalo?”
    “Časem se jistě dozvíš. V každým případě mě poslali do Benešova.”
    “Proč zrovna do Benešova?”

“Tam se posílají provinilci. Máme tam náš hlavní sklad. Teď tam  poslali jinýho a Pavla dali sem ke mně.” 

To promluvil pan Kopecký. Jak jsem později zjistil, byl to vlastně jevištní mistr, který normálně měl k ruce tři kulisáky. Ti ale právě odešli do civilu, dva noví měli být v mém ročníku. Pavel, kterého kvůli nějaké drobné krádeži potrestali, byl pouhým vojínem, takže degradace u něho nepřipadala v úvahu; přišel ale o status zpěváka a potrestali ho navíc tím přeřazením. Teď z něho byl jevištní technik a jako takový měl před sebou ještě rok starání se o mikrofony. Pořád lepší, než být někde u útvaru, svěřil se mi jednou později. Kopecký, který dělal krejčího jen při této příležitosti, si mě začal přeměřovat. Potom mi oba chvíli nosili kusy uniformy a jiné vojenské výbavy, nejprve tu normální uniformu, potom koncertní, která vyhlížela úplně stejně jako ty které nosili důstojníci, až na to, že na rameni neměla žádné hvězdičky. Říkalo se jí “fajnovka”. To všechno jsem si vyzkoušel na sobě, zatímco jsem žertoval:

    “Jsem vůbec na správném místě? Tohle má prý být armáda, žádný módní závod!” Kopecký mi odpověděl.
       “V armádě seš, na tohle ještě přijdeš. Hlavně seš tu ale v šou byznysu. A já jsem tu dneska proto, abys na tom jevišti vypadal aspoň trochu slušně!”

     Že jsem v šou byznysu, tak to mi ještě nikdo předtím neřekl. Neznělo to moc jako bych se právě byl stal členem obranné moci naší socialistické vlasti. Zvolání “Sloužím lidu!” které se mi už už dralo na rty, jsem ale raději potlačil. Asi by se mu nedostalo patřičného ocenění. Pomalu se začínali trousit jiní branci — mělo nás toho dne narukovat asi třicet, polovička záklaďáků.

      Šel jsem zpátky k tomu důstojníkovi, který mi řekl ať chvíli počkám, dokud se nás nesejde víc. Asi za hodinu nás tam už bylo snad deset, všichni v pracovní uniformě, tj. v té normální vojenské a každý z nás třímající krabici s ostatním svým majetkem, obsahujícím například pravé vojenské onuce, které jsme si prakticky nikdy neměli příležitost obléknout, protože ke koncertní uniformě, k níž jsme nosili normální vlastní hnědé polobotky, by se jaksi nehodily. Tu k nám přišel jeden mazák, který měl na rameni “frčku”, čili byl svobodníkem. Jediným v celém souboru, jak se ukázalo, to proto, že byl oficiálně staršinou roty, tedy velitelem nás vojáků, takže musel mít hodnost, byť jen tu nejnižší možnou. Nemyslím si ale, že by byl po nějaké hodnosti toužil, spíš ho to činilo dosti nesvým. Byl to Rudolf Šťastný, vynikající houslista, později primárius Moravského kvarteta a profesor brněnské JAMU. Nedávno jsem se dozvěděl, že zemřel, asi osmdesátiletý. Rudolf byl o celých deset let starší než já, bylo mu už bezmála třicet, proto z něho také udělali velitele. Vzal si nás na povel, což před dohlížejícím kapitánem musel učinit a tvářil se přitom omluvně. Jakmile jsme se ocitli z dosahu jeho zraku dvojstup zrušil a šli jsme dál jako normální lidé.

     Ukázalo se, že zatímco zkušebny budeme mít na Pohořelci, v budově kterou jsme sdíleli se známějším AUSem, Ausáci měli i ubytovny ve stejné budově, zatímco my jsme měli své ubytovny asi půl kilometru dál, v nedalekém bývalém Kajetánském klášteře, hned vedle Lorety s jejími proslulými zvonky. Šli jsme tudíž dolů pohořeleckým náměstím, podle domu v němž kdysi bydlíval můj pradědeček císařský správce vodních děl, potom kolem Černínského paláce, kde před asi dvanácti lety byl ještě zaměstnán můj otec, až do onoho kláštera. Tam každý z nás jsme vyfasovali slamník, který jsme si dali na postel — asi polovina z nás měla obyčejné postele, zbytek spal na patrových. Ubytovny se se sestávaly ze tří velikých místností a z příslušenství. Každý z dvou dormitářů obsahoval asi třicet lůžek, v jednom spali mazáci a v druhé my bažanti. Jinak poměr mazák—bažant, jinde tak ošemetný, prakticky v souboru neexistoval. Snad jedině v tom, že mazáci neočekávali, že by měli dělat tzv. "rajóny", tj. zametali a omývali podlahu, atp. Loni tohle bylo jejich údělem, letos to bylo na nás. Tohle ale platilo jen pokud jsme se nacházeli v Praze, což později stejně moc často nebylo. Uprostřed mezi oběma ložnicemi byla veliká společenská místnost, kde jsme každý měli svou skříňku, kde byla také televize, pár elektrických vařičů, atp. Místnost sousedila s klášterním ambitem, který měl uprostřed krásně udržovaný trávník, kam jsme si někdy dávali pingpongový stůl. Na druhé straně bylo hřiště, kde se dal hrát nohejbal.

       Sotva jsme si stačili uložit věci a už nám bylo řečeno, že máme jít zpátky na zkušebny. Cestou nahoru pohořeleckým podloubím jsme minuli další skupinu rekrutů jdoucí opačným směrem. Důstojníka stále ještě sedícího v chodbě jsme se zeptali, co dále.

      Sotva jsme si stačili uložit věci a už nám bylo řečeno, že máme jít zpátky na zkušebny. Cestou nahoru pohořeleckým podloubím jsme minuli další skupinu rekrutů jdoucí opačným směrem. Důstojníka stále ještě sedícího v chodbě jsme se zeptali, co dále. 

    “Nejdřív si skočte do kanceláře, aby vám vyplatili peníze, potom můžete jít na oběd”, zněla trochu překvapivá odpověď.
    “A kam máme jít na oběd, soudruhu kapitáne?” Tazatel si zřejmě uměl vyložit epulety na ramenou důstojníkových, které mi zatím nic neříkaly. Kapitán se usmál.
    “To už je na vás. Směrem dolů k Malostranskému náměstí najdete pár výborných restaurací, vinárna u Lorety má opravdu dobrého kuchaře. Doporučil bych vám ale tu hospodu co najdete hned za rohem směrem na Břevnov. Je to jenom třetí třída, ale vaří se tam docela slušně.”

     Jak jsme šli spolu do kanceláře, zeptal jsem se jednoho nového kolegy, který se svými tmavě orámovanými brýlemi vypadal jakoby mohl leccos vědět, jak se to má vlastně s tím obědem, jestli opravdu máme jít do restaurace, jestli si ten kapitán z nás jen tak nevystřelil.

  “To se ví, že tam jdeme. Copak sis myslel, že tady budou mít vojenskou kuchyni pro pár lidí, když budeme stejně pořád někde ve větru?”

To byla dobrá zpráva a jiné následovaly. Podle toho, kolik nám vyplatili v kanceláři jsem si okamžitě vypočítal, že na tom budu finančně lépe, než když jsem dělal v továrně na elektrické nabíječky kontrolora, což bylo mé poslední regulérní zaměstnání. Dostávali jsme 24 Kčs na den tzv. relutu, což v dobách kdy se dalo koupit docela slušné jídlo za 5 Kčs nebylo zlé. K tomu jsme měli normální žold, který ovšem měli všichni vojáci a který myslím činil asi 120 Kčs. Navíc tu byly umělecké příplatky, které činily nějakých 300 korun. Protože jsem ale byl veden jako sólista, měl jsem ještě asi i 150 Kčs víc. Kdybych byl býval tanečníkem, měl bych ještě víc; u nich se počítalo, že spálí víc kalorií než my ostatní. Později se ještě občas přidružila různá televizní a rozhlasová vystoupení či nahrávání, za která jsme dostávali polovičku normální sazby — tu druhou půlku schlamstla vojenská hydra. Celkově jsem si přišel asi na 1300 korun měsíčně, za což v raných šedesátých létech leckterý nedobře placený zaměstnanec živil rodinu. A to nás nic nestálo ubytování či oblečení a navíc jsme za transport či za vstup na různé kulturní, společenské či sportovní podniky platili polovičku! To, že nebudu jíst doma jsem tedy docela klidně oželel. Zanedlouho jsme objevili, že na obědy můžeme chodit do závodní jídelny zaměstnanců pražského hradu, což bylo mnohem levnější než kdybychom šli do restaurace. To ovšem platilo jen když jsme byli v Praze a museli jsme si koupit stravovací lístky předem aspoň na týden.

Po obědě zapitým pivem (kdepak bych byl tohle čekal první den na vojně, i když to byla pouhá desítka) jsme se všichni noví členové souboru sešli v jedné ze zkušeben, kde k nám promluvil samotný velitel podplukovník Říčka. Kladl nám na srdce, abychom si vážili toho, že si nás lid vyvolil k tomu, abychom svým uměním bavili příslušníky vojenských jednotek, které nás všechny chrání před zlými silami NATO. Vyjádřil pevné přesvědčení, že se svých úkolů zhostíme tak, jak se patří na opravdové syny dělnické třídy, která nás jimi pověřila a která proto věří, že ji nezklameme. A tak podobně asi deset minut. Dříve než se vzdálil, představil nám kapitána Váňu, který bude naším přímým nadřízeným. Motivační projev tohoto důstojníka byl trochu jiný:

“Soudruzi, jste všichni dospělí chlapi, jste zkušení lidé, jste všichni hudebníci a umělci, soudruzi. To je vaše odbornost, soudruzi, to je proč jste tady, soudruzi vojáci, proto abyste bavili  jiné soudruhy vojáky. Při tomto všem si, soudruzi, budete ale muset neustále uvědomovat, že jste také vojáky naší lidové armády, soudruzi. Na to nikdy, soudruzi, nezapomínejte! Jistě, budete pořádat přestavení, to bude váš hlavní úkol, vystupovat před jinými soudruhy vojáky, soudruzi. S tím, co budete dělat, soudruzi, hrát, zpívat, tancovat, soudruzi, s tím já nemám nic co dělat. Já jsem tu soudruzi proto, abych zajistil, že po zbytek času se budete chovat tak, jak se patří na vojáky Československé lidové armády, soudruzi. To je, proč tu jsem, soudruzi. Jsem rozumný člověk, soudruzi a očekávám, že i vy máte rozum v hlavách. Takže si snad rozumíme, soudruzi. Přece si, soudruzi, nebudeme chcát na prsa!”

Tato poslední slova opakoval aspoň dvakrát. Nevěděl jsem co jimi míní a nemyslím si, že v tom jsem byl jediný. Postupně mi ale začal jejich význam docházet, zejména poté kdy se nedlouho nato dostavila Kubánská krize. Kapitán nás takto nabádal k tomu, abychom příliš nezneužívali volnosti, které se nám dostane. Říkal nám vlastně, že je ochoten tu a tam zamhouřit oko, pokud nebudeme věci přehánět tak, aby se to dotklo jeho postavení, aby se nebraly v potaz jeho schopnosti udržet ve své jednotce pořádek. Že to byl úkol takřka nemožný, to nám všem brzy došlo. Ubohý kapitán nebyl ani trochu v pozici moci, naopak, byl ve skutečnosti vydán nám na milost. Armáda potřebovala muzikanty, baviče všech druhů, aby se v ní udržovala morálka. Těch, kteří tohle dokázali dělat, nebylo zase tak mnoho. Jistě, ne všichni talentovaní lidé se dostali do souboru jakým byl ten náš. Záleželo v tom dost i na štěstí. Počet kompetentních bavičů ale je limitovaný. Brzy jsem přišel na to, že mezi mými novými kamarády byli i tací, kteří už začínali být obecně známí, kteří jako umělci už měli jakousi reputaci. Naproti tomu se v armádě musely vyskytovat spousty důstojníků kapitánova ražení, kteří by na jeho místo skočili okamžitě, kdyby mohli. Jezdit po republice, pobírat jistě slušné peníze za cestovní výlohy, atp., přičemž žádné zvláštní kvalifikace se nevyžadovaly, to bylo místo, které si potřeboval uchránit. Takže šlo o to, nechcat si na prsa, tj. nedělat žádně větší vylomeniny. Potom bude tento soudruh ochoten přivírat oči.

    Život v souboru

Asi polovička všech vojáků pocházela z Prahy a pro ně bylo asi nejžádoucnější to, nemuset spát v zaplněném dormitáři. Typicky jim bylo už tak kolem pětadvaceti, protože většina orchestrálních hráčů měla za sebou školu, minimálně konzervatoř, někteří i akademii. Někteří byli dokonce už i ženatí, s rodinou. Devatenáctiletých, jakým jsem byl já, nás tam byla jen hrstka. Pražáci začali chodit spát domů už asi po dvou týdnech, hned jakmile se rozkoukali. Trochu tím riskovali. Běžný voják lidové armády mohl očekávat, že se dostane ze Slovenska či z “čáry” domů poprvé tak za půl roku, možná na dva, na tři dny. Pár šťastlivců snad i na Vánoce, to ale spíš až druhým rokem. Celý systém byl zaměřený na to, aby se pochytali případní dezertéři, v Praze potom zejména. Po městě chodily “lítačky”, obvykle se sestávajících ze dvou vojáků základní služby a jednoho důstojníka nižší hodnosti, typicky mladého poručíka, které kontrolovaly každého vojáka na něhož narazily. K tomu aby vás rovnou nezavřeli, potřebovali jste mít v pořádku dva hlavní dokumenty, vojenskou knížku a vycházkovou knížku. Zatímco vojenská knížka více-méně jen nahrazovala občanský průkaz jako důkaz totožnosti, vycházková knížka byla tou klíčovou. Pokud jste neměli v ní patřičný záznam o povolení vycházky podepsaný vaším nadřízeným, neměli jste mimo kasárna či váš vojenský prostor co dělat. Vycházkové knížky bývaly u běžných útvarů zamčeny v zásuvce stolu ve velitelově kanceláři a byly vojákům vydávány pouze tehdy, kdy například měli jet na dovolenku domů. My jsme byli výjimkou. Měli jsme vycházkovou knížku u sebe neustále a měli jsme v ní potvrzenou permanentní vycházku, která platila až do deseti večer. Byli jsme privilegovaní. Také i tím, že jsme měli malé zlaté lyry na klopách kabátu — kdekdo věděl, že tohle znamená muzikanty a tudíž z pohledu vojenských lítaček ulejváky! Populární jsme proto u nich nebyli, nemohli ale na nás a to bylo důležité!

Těm, kteří bydleli v Praze, to procházelo když chodili spát domů, pokud si dali pozor aby je nikdo nezastavil na ulici po desáté večer a aby byli před osmou ráno v kasárnách, kdyby si náhodou kapitán Váňa vzpomněl, že udělá náhlý přepad a nechá nás všechny nastoupit. To se sice párkrát stalo, před 8. hodinou ranní to ale normálně neriskoval a pokud ano, vždycky předtím utrousil nějaké poznámky, které nás nenechaly na pochybách o tom má v úmyslu. Než jsme ale všech svých privilegií nabyli, museli jsme si ještě pár týdnů počkat. Nejprve jsme museli totiž vykonat oficiální přísahu, abychom mohli obdržet zmíněné vycházkové knížky. Mezitím už se začal zkoušet hlavní pořad, s nímž jsme měli vyrazit na cestu už asi za šest týdnů. První týden jsme také dostali ten první a jediný výcvik, kterým jsem na vojně prošel. Odkudsi k nám importovali správného “zupáka”, četaře či rotného, už si nevzpomínám. Ten s námi na nádvoří, které měřilo asi 30 x 20 metrů, cvičil ty absolutní vojenské základy, jako postavit se do řady, vyrovnat, pozor, pohov, pochodem vchod, levá, levá, zastavit, stát, vpravo v bok, vlevo v bok, pohov! Také jak zdravit nadřízené. Když totiž šel člověk po Václaváku nebo třeba i takovými Dejvicemi, tak musel skoro pořád salutovat, nejčastěji podplukovníkům, říkalo se dokonce, že co Čech to podplukovník! Víte proč? Protože této hodnosti bylo možno dosáhnout normálním postupem a pokud nevyvedli něco co by jim kariéru zkazilo, mnozí se tam také doplazili. K tomu stát se plukovníkem, neřkuli generálem, už se ale muselo jet do Moskvy. Ti, kteří tam byli a takovouto vysokou šarži si odtud přivezli, asi už na takovýchto věcech jakými je salutování nadřízeným moc nebazírovali. Ti, kteří do Moskvy pozváni nebyli, si to potřebovali nějak kompenzovat, často tím, že pojebali ubohé vojáčky kvůli nedbalému pozdravu. Zupák se proto právem soustředil především na to salutování a když je jsme pátého dne úspěšně zvládli, dostali jsme od něho zelenou.

    Soubor netvořilo jen oněch zmíněných šedesát vojínů základní služby; byly zde také asi tři desítky civilních zaměstnanců. Záhada byla kolem šesti členů bývalého mužského sboru, o nichž nikdo nevěděl co s nimi dělat. Se Zbyškem Pantůčkem jsme pojali podezření, že poté kdy se přehodilo kormidlo na směr estrádní, nenašli si tito žádné jiné místo a armáda neměla to srdce je vyhodit. K tomu sice nejspíš nakonec došlo, ale až po mém odchodu. Také tam bylo několik tanečnic, pár zpěvaček, nějací ti technici, řidiči autobusů a pochopitelně, hrstka důstojníků. Kromě podplukovníka Říčky a kapitána Váňi tam byl ještě jeden major, který se staral o zájezdový program a, pochopitelně, musel tam být také všudypřítomný politruk. Hádám ale, že v AUSu to měli v tomto směru aspoň o poznání horší.

    Vyhnout se propagandě nešlo

    Rozdíl mezi AUSem a námi byl hlavně v tom, že AUS byl v té době ještě hodně zaměřený na to, co do našeho kouta Evropy zanesly východní větry a co tam, už silně zatuchlé, pořád ještě strašilo. Bylo to ale v té době stále ještě považováno za standard, jakým by se měly jednotky určené k tomu aby bavily vojska, řídit. V padesátých letech se ještě o vhodnosti toho, co k nám zavítalo s všemocnou Rudou armádou, nikdo ani neodvážil diskutovat; o něco později ale už vanul poněkud jiný vítr. Jakási chytrá hlava tehdy objevila, že vojáci z Čech či ze Slovenska se příliš nebaví když se jim tančí kozáček nebo zpívají ruské dumky. A šlo přece hlavně o to povzbudit v nich bojovou morálku! Náš soubor byl tedy krátce předtím než jsem tam nastoupil přeorganizován a přejmenován na Vojenský estrádní soubor, s tím, že se půjde po docela jiné linii a žádné kozáčky se předvádět nebudou. Místo toho jsme tudíž měli veliký smyčcový orchestr ve stylu Mantovaniho a navíc také i pořádný taneční orchestr, skutečnou glenmillerovku, takovou jakou v té době u nás řídil Karel Vlach. Samozřejmě, že nějaká úlitba marx-leninistickým bohům tu být musela, proto také bylo mým údělem během kubánské krize a po mnoho měsíců po jejím skončení zpívat skoro každý večer následující píseň, jejíž text mi ani to půl století nedokázalo z paměti vymazat:

A zde je kousek anglického překladu, který jsem z legrace také pořídil a o němž můj syn - žurnalista prohlásil, že vyhlíží profesionálně:

    Jistě uznáte, že tato píseň je opravdu na úrovni pokud jde o motivační vojenskou kulturu — však také text i hudbu dodali špičkoví profesionálové v tomto žánru, jejichž jména jste mohli slyšet každým dnem v rozhlase ohlašována jako autory budovatelských písní a častušek. Každý jsme se ale v té době museli nějak živit, já například tím, že jsem tento klenot tehdy vysoce prosperujícího propagandistického průmyslu zpíval. Kdybych nezpíval, zpíval by to někdo jiný a rád...

    Měli jsme ale i glenmillerovku!

    Orchestr měl permanentního kapelníka, který byl veden jako civilní zaměstnanec a který tudíž nosil při představení stejnou uniformu jako my vojáci, důstojnického střihu, ale bez hodnosti na ramenou. Byl jím Pavel Bayerle. Ten o mně jednou prohlásil, že mám dobrý hudební sluch a že intonuji nejlépe ze všech zpěváků, které zná. Aby také ne, když pocházím z muzikantské rodiny! Pavel sice zemřel poměrně mladý, nedožil se ani padesátky, stále ale žije v postavě trumpetisty Benno Mánese v románech Josefa Škvoreckého. V Příběhu inženýra lidských duší, Škvorecký popisuje Pavlovu smrt, k níž došlo o několik let později na jevišti během představení v olomouckých kasárnách. Škvorecký sice tuto událost v knize dal kamsi do Bratislavy, to byl ovšem způsob jakým on psal. Po dlouhá léta jsem měl podle různých náznaků, které autor ve svých knihách zanechal, silné podezření, řekl bych spíš jistotu v tom, že Benno Mánes je Pavel Bayerle, pokud jsem ale věděl, Škvorecký to nikde nepřiznal oficiálně. Až v autobiografické eseji Headed for the Blues která anglicky vyšla uprostřed 90 let (nevím ani pod jakým názvem vyšla v Česku, pokud tam vůbec vyšla) to napsal přímo. Zmiňuje se zde i o jistých potížích které měl s Pavlem Bayerlem, který se nechoval právě hrdinně když měl Škvorecký své věčné potíže se stranickými činiteli. Pavel byl ale muzikantem tělem i duší a o politiku a podobné věci se nikdy nestaral. To jediné co ho kromě hudby vážně zajímalo, bylo dobré jídlo (alkohol ale nikoliv, pokud vím byl téměř abstinentem), což bylo patrné na jeho poměrně malé, ale silně zakulacené postavě. Uniforma kterou na jevišti nosil se jistě musela každým rokem přešívat.

    Některá známá jména

    V souboru bylo několik desítek hudebníků a to jak klasických tak i jazzových, jakož i jiní zajímaví lidé. Mnozí z nich se dostali později na vrchol své profese, jako například skladatelé Evžen Zámečník, Petr Skoumal, Leoš Faltus, či houslisté Rudolf Šťastný, Josef Jakubec, trumpetista Jan Slabák (později založil Moravanku) a mnozí další, také celá řada lidí, jejichž jména se stala všeobecně známá, mezi nimi bas-barytonista Jaroslav Štajnc, populární zpěvák z Brna Zbyšek Pantůček, slovenský operní barytonista Juraj Oniščenko, herci Jiří Hrzán, Jiří Zahajský, Jiří Kodet, Ladislav Mrkvička, tanečník Jaroslav Dlask, dirigent Jan Štych, dramaturg Zdeněk Hedbávný, atd. Pokud je mi známo, Pantůček a Oniščenko, jakož i všichni tři herečtí Jirkové jsou už dnes mrtvi. Kodet, Mrkvička, Dlask, Štych a Hedbávný to všichni dotáhli až do Národního divadla. Většina z muzikantů jistě potom hrála s předními orchestry jak v Česku tak v zahraničí, o tom jsem ale snad celkem pochopitelně ztratil přehled. Takže raději teď napíši něco o těch, které zná či znalo asi nejvíc lidí a s nimiž jsem se stýkal asi nejvíc.

    Že Jiří Kodet a Ladislav Mrkvička budou oba z nejlepších herců své generace, to už bylo v jejich tehdejších mladých letech každému z nás celkem jasné. Byli ale také tím, čemu by se anglicky řeklo "accident-prone", tedy snadno postižitelní nehodami. Kodet, jehož rodokmen sahá až k pradědečkovi, kvintesenčnímu českému divadelníkovi a národnímu buditeli s náležitě vhodným jménem Vendelín Budil, měl problémy už na gymnasiu a později také na DAMU. Nebylo se čemu divit, protože slovo “Rebel” měl prakticky vyražené na čele.

      Láďa Mrkvička, ještě v době svých studií na DAMU, se rok předtím než jsem se s ním potkal zamotal do tehdy proslulých májových událostí, a následkem toho byl ze školy vyloučen a měl potom neustávající problémy, které přetrvávaly i v době kdy jsem ho poznal. Byl to, řekl bych, dost zázrak, že ho vůbec vzali do souboru, on ale byl skutečně dobrý a někdo, kdo tohle věděl, musel asi hodně zatlačit. Vzpomínám si, jak krátce poté kdy jsme začátkem září 1962 nastoupili na vojnu, přišel Mrkvička k několika z nás s hrstí lístků do kina, které potřeboval nějak udat. Že prý je dostal zadarmo a že jsou na předpremiéru jakéhosi filmu, která se koná toho dne odpoledne v jednom pražském kině. Pár z nás se rozhodlo s ním na to představení tedy jít. Cestou tam z něho pomalu vylezlo, že v tom filmu hraje; proto také dostal ty lístky. Čekal jsem, že tam nejspíš bude mít nějaký štěk a to se, jak se mi zdálo, také potvrdilo, protože jsem jeho jméno nikde neviděl když na plátně běžely titulky. Brzy se ale ukázalo, že Mrkvička měl třetí největší roli a tu nejhlavnější, která se pro mladého herce v tom filmu vyskytovala. Přesto nebylo jeho jméno nikde uvedeno. Seděl vedle mne, podíval jsem se na něho, když mi to všechno pomalu začínalo docházet. Jenom se zazubil. Ladislav Mrkvička byl pro ty, kteří o takovýchto věcech rozhodovali, prostě persona non grata! Vymazat ho z filmové pásky příliš dobře nešlo, takže aspoň za trest vymazali jeho jméno z filmových titulků. Pamatuji si ještě, že ten film se jmenoval Černá dynastie, že byl o třech generacích strojvůdců lokomotiv a že hlavní roli v něm hrál Ladislav Pešek.   

    Kubánská krize

    

    Pouhých šest neděl poté kdy jsem nastoupil na vojnu propukla tzv. Kubánská krize. To už jsme měli po vojenské přísaze a už jsme se docela slušně zaběhávali do celkově uvolněného systému, který v souboru vládl. Pražáci mezi námi bažanty už většinou spali ve svých domácích postelích. Najednou ale přituhlo! Historikové dnes tvrdí, že 13 dní trvající politická krize, která nastala poté kdy Nikita Chruščov pohrozil USA tím, že dá umístit rakety s nukleárními hlavicemi na Kubu, byla tím nejbližším, co kdy svět přivedlo k nukleární válce. Bylo cítit, že naši představení důstojníci jsou tímto vývojem náramně vyděšeni. Vojska po celé republice byla okamžitě uzavřena v kasárnách; byl vyhlášen stav bojové pohotovosti. My jsme v té době ještě nacvičovali budoucí hlavní pořad, mezi cvičeními v tom, jak se mají správně nasazovat plynové masky — nevím, k čemu by nám asi byly plynové masky, kdyby se válčilo atomovými zbraněmi? Krize se nás proto týkala hlavně v tom, že nám bylo přísně zakázáno jezdit kamkoliv do Prahy — směli jsme se pohybovat jen v oblasti Pohořelce, kde jsme měli jak zkušebny tak i ubytovnu a kde se nacházelo i několik restaurací kde se podávala jídla. Zákaz byl nutně trošku volný, jinak by to totiž ani nešlo. Dostávali jsme od samého počátku relutu neboli náhradu stravy v penězích a někde jsme se museli najíst, pochopitelně v hostincích kde se vyvařovalo. Jak jsem už psal, měli jsme proto i ve vojenských knížkách potvrzeny permanentní vycházky, což i nyní platilo pro každý den, až do deseti večer. Takže jsme měli výmluvu pro případ, kdyby by nás zastavila některá z vojenských "lítaček", hlídek jichž se po Praze vyrojilo nespočet a které poletovaly po celou dobu trvání krize, aby zastavovaly a buzerovaly kdekoho nacházejícího se v uniformě. Pražáci, kteří v klidnějších dobách chodili téměř vždycky spát domů, to nyní, až na několik nejotrlejších jedinců, většinou neriskovali a noclehárna na Loretě vykazovala asi poprvé v dějinách téměř plný stav šedesáti vojáků.

    Ne každý si ale krizový stav bral příliš k srdci. Když byli vojíni Kodet s Mrkvičkou jednou z lítaček zastaveni na Příkopech ve dvě hodiny ráno, kde právě v podnapilém stavu opustili jakýsi noční podnik, neměli celkem šanci se vymlouvat na to, že tam šli na večeři. Pokud by k něčemu takovému bylo došlo za plného válečného stavu, ne jen za stavu pohotovosti, počítalo by se to nejspíš jako dezerce a za to by byli mohli klidně dostat i trest smrti! Nakonec ale nedostali ani toho obávaného vojenského prokurátora, pouze maximální trest posádkový velitel mohl vyměřit, tedy oněch "21 vostrejch", jimž se charakterově silní jedinci na vojně většinou nevyhnuli. Navíc byli oba viníci potom ještě posláni do exilu, jímž byl onen sklad souboru nacházející se až v dalekém Benešově. Odtamtud to neměli do nočních podniků právě blízko, takže odpykávání trestu nemohlo pro ně být lehké. Moc jsme s nimi soucítili. Do měsíce ale byli oba zpátky.

    "Soudruzi nás v souboru potřebují", vyjádřil se o tom lakonicky Jirka Kodet...

   Zahajský a Hrzán

---

Jiří Zahajský jako pohřbívaný laureát – tohle, jak si dobře pamatuji, jsem fotil v létě 1963 u Máchova jezera)

---

    Jiří Zahajský a Jiří Hrzán, měli oba také punc herecké kvality vyražený na čelech. Zahajského jsme si užili většinou jen při zájezdech; jakmile jsme se ocitli zpátky v Praze a on mohl zmizet, byl pryč. Byl v té době velice moc zamilovaný do televizní hlasatelky Kamily Moučkové, která byla o víc než deset let starší než on a která navíc už měla tři děti! Pochopitelně, že jsme si z něho kvůli tomu dost často utahovali, Jirka byl ale stálého charakteru a myslil to s tím vztahem zřejmě opravdu vážně. Později jsem se dozvěděl, že tito dva potom spolu žili po víc než třicet let, až do jejich vztahu vstoupila Jana Brejchová. Ani jedné z těchto dvou prominentních žen, které tohoto na pohled nepříliš přitažlivého muže milovaly, zřejmě nijak nevadila jedna zásadní věc. Všiml jsem si, že vždycky když se Zahajský před představením líčil, nechával si zásadně ústa nenalíčená. To jsem jiné herce dělat neviděl, pokud vím, většinou tomu u nich bývá právě naopak. Nedalo mi, aniž bych se na to při jisté vhodné příležitosti Jirky nezeptal. Odvětil:

    "Víš, to je na tom mým ksichtě to jediný co tam je výraznýho. Jinak ho mám jak rozvařenej knedlík."

    

    Jirka Hrzán byl komik, na jevišti, na plátně, na obrazovce, na vojně i v civilu (i tam jsem na něho občas po vojně narazil, dokud jsem ještě v Česku pobýval). Hrávali jsme spolu na volejbalovém hřišti u naší loretánské vojenské ubytovny často nohejbal – on byl dobrý na síti, já jsem hrával stopera vzadu. Na rozdíl od Zahajského, bylo Hrzána kolem vidět skoro pořád – namluvil si totiž Věru Šmídovou, hezkou černovlásku, která s naším orchestrem pravidelně zpívala se svým příjemným altovým hlasem a byla proto jednou z několika civilních zaměstnankyň, které si soubor držel (z umělkyň kromě ní ještě zpěvačku Manku Kopeckou a několik tanečnic). Jirka zapracoval rychle, brzy poté kdy jsme narukovali a dřív než se mohl kdokoliv jiný jen začít rozmýšlet, natož rozhýbávat, takže během pár měsíců už se s Věrou vzali. Jako jeho manželka jezdila novopečená paní Hrzánová potom s námi dále na zájezdy a vystupovala, pokud jí to ještě povolovalo její rostoucí bříško. Jirka Hrzán se ale se svou povahou k tomu, aby byl svědomitým manželem a otcem rodiny, příliš nehodil a proslul spíš jako náramný milovník a svůdce žen. O tom jsem už spíš jen slyšel. Nám, kteří jsme se s ním tehdy denně potkávali ve sprchách, bylo ale celkem dost jasné kde se nacházel kořen těchto úspěchů.

    Po několika měsících se vyčerpala místa s velikými sály, kde bylo možno pořádat představení celého souboru, který čítal kolem stovky lidí a přemisťoval se z místa na místo ve třech autobusech a navíc s velikým stěhovákem pro rekvizity. Zbyla už jen místa s menšími sály. Soubor se proto rozdělil nejprve na dvě a ještě později na tři skupiny. Jezdil jsem shodou okolností vždy s tou, v níž převládali herci. Jedním z čísel která jsme předváděli byl skeč – taková parodie na Shakespearova Romea a Julii, hraná ovšem jen vojáky a pro vojáky. Julii hrál obrýlený Zdeněk Dryšl (později Horácké divadlo), Romea hrál Kodet, Hrzán představoval režiséra. Což mu skýtalo téměř neomezené možnosti k improvizacím. Já sem se v předcházejícím čísle vyžíval zpíváním jiné parodie, v tomto případě na přeslazenou operetu. Aby se skeč mohl už konečně začít, potřebovali se mě jakoby zbavit, takže výše zmínění mě k pobavení obecenstva obklopili jako mafie, aby mě vzpouzejícího se od mikrofonu násilím odtáhli. Režisér - Hrzán mi potom ještě za trest přiřkl nějakou hodně hloupou roli. Pokaždé přišel s něčím jiným. Takto jsem jednou mohl být třeba Hamletem, který se sem zatoulal od jiné hry, jindy služkou kmitající kolem Julie, potom pro změnu koktavým poslem, abych se příštího večera stal obhroublým zbrojnošem, kterého trápí močový měchýř. Pointa byla v tom, že mi Jirka nikdy předem neřekl co má za lubem a uhodnout se to nedalo, musel jsem prostě zaimprovizovat to, co mi přidělil. Měl mě tak v hrsti a náramně se tím bavil. Srdce měl ale dobré. Jednou jsme jeli se souborem až kamsi na Slovensko a já jsem zrovna neměl co číst a byl jsem proto dost mrzutý. Jirka Hrzán se nade mnou slitoval a půjčil mi jednu ze svých knih, kovbojku.

"To je Zane Grey, to je klasika!" zdůraznil přitom. Jenže to vyslovil Za-ne, po česku, ne zejn, jak to má být... Pamatuji si ještě, že se ta knížka jmenovala Nevada. I teď máme pořád nějaké ty greyovky na prodej v našem brisbaneském antikvariátu; lidi je stále kupují, klasikou to v tomto žánru zůstává. Už jsem ale od té doby žádnou z nich nečetl.

    To, na co Jiří Hrzán smutně doplatil nakonec životem, lezení po výškách, už se projevovalo tehdy. Pamatuji si, jak jednou na zájezdu v Brně jsme večer po představení uspořádali ve čtvrtém či pátém poschodí hotelu takovou menší party, tedy mejdan, jak se tomu tehdy říkalo. Jirka se tam dostavil ještě s někým také ze souboru, kdo jím byl si ale už nepamatuji. Zaklepali zvenčí na okno, abychom je vpustili dovnitř…

               Jaroslav Štajnc, vysoký blonďák, téměř albín, jeden z mála nás kteří jsme nastoupili na vojnu jako devatenáctiletí, měl už tehdy slušné jméno jako populární zpěvák — vyhrál předtím soutěž Hledáme nové talenty. Jeho ambice ležely ale docela jinde — začal si už před vojnou dělat konzervatoř a chtěl se stát operním zpěvákem. Měl silný bas-barytonový hlas, který mi připadal jakoby jím mohl dokázat bořit zdi. To jsem ale ještě toho moc nevěděl o tom, co s hlasem dokáže udělat dobré školení. Dlouho jsem také nevěděl, co se s Jardou stalo, doslechl jsem se jen, že vyhrál jakousi soutěž a že snad dostal angažmá ve Vídni. Teprve mnohem později jsem se z internetu dozvěděl, že měl velice solidní kariéru jako operní zpěvák, nejprve ve Volk Opera a potom asi dvacet let jako člen Vídeňské státní opery. O moc lépe už to asi nejde. Tolik mi aspoň povolila zvědět moje němčina, která se od dob kdy jsem jako dítko předškolního věku komunikoval tímto jazykem a zřejmě bez obtíží s Frau Keller, nikterak nezlepšila, spíš naopak.

    Zbyšek Pantůček

    Rád vzpomínám na Zbyška Pantůčka. Ten byl už v souboru druhým rokem a tehdy sedmadvacetiletý patřil k těm nejstarším. Vysoký a silně stavěný člověk, měl už tehdy problémy s váhou a jak už tomu s lidmi tohoto typu bývá, byl veselé a družné povahy. Duše v této robustní postavě se skrývající byla snad ještě masivnější. Byl to Moravák až do morku kosti, s vrozenými schopnostmi bavit obecenstvo a s příjemným mikrofonovým hlasem.

    “Já su hned věděl, že ty dovedeš zpívat a že těm civilistům dáš na prdel!” Zbyšek mě držel jednou rukou kolem krku a druhou mával půllitrem, neustále hrozíce tím, že mi polije kalhoty. Předtím se Leoš Faltus, budoucí skladatel a hudební pedagog, inteligentní člověk v černě orámovaných brýlích, kterého soubor užíval jako korepetitora, marně snažil o to vykřesat jiskru černošského spirituálu ve skupině šesti civilních zaměstnanců a mne. Synkopy těmto pánům, věkem tak mezi 35 – 55 lety, uvyklým zpívat hlavně ruské dumky, prostě neseděly. Když potom nás nechal Leoš všechny individuálně zpívat naše party, všiml jsem si, že Zbyšek, který stál stranou ve zkušebně a s někým se o něčem vybavoval, se zastavil, aby si poslechl můj zpěv. Později mě pozval na pivo. Teď do mě, vedle toho piva, se snažil také napumpovat větší sebevědomí. Dost mě to překvapovalo, vždyť jsem pro něho byl potenciálním rivalem. Tohle ale platilo ve světě který jsem až doposud poznal a v němž vládla soupeřivost Jenže Zbyškův svět byl jiný — v něm hlavně vládlo to jeho pravé, široké, filantropické moravské srdce.

      “Nakopals je do prdele, kamaráde a to se mi moc líbilo! Pobíraj tady jen love a za nic. Ty máš na víc. Podívej, doved bys zazpívat Smutnou kytku?”

      Smutná kytka byla píseň našeho kapelníka Pavla Bayerleho, která byla částí hlavního programu. Zpíval ji Zbyšek už rok předtím a měla se druhý den ráno zkoušet s orchestrem v novém obsazení. Zbyšek mi řekl, že už se jí nazpíval dost a že mi ji rád předá. Na takovéto věci se ale musí jít diplomaticky a proto mi navrhl, že ráno řekne kapelníkovi, že se necítí dobře a že by si měl raději šetřit hlas pro natáčení, které bylo na pořadu za pár dní. A že za něho zaskočím já, že tu píseň umím. Bayerle svolil a tak se mi dostalo díky Zbyškově nezištnosti příležitosti, kterou bych byl jinak neměl.

    Byl jsem ráno trochu nervózní, když jsem stál u mikrofonu v hlavní zkušebně; šlo mi tu o hodně a navíc jsem očekával, že náš kapelník asi bude trochu víc zaměřený na skladbu, která je jeho vlastní. V textu se zpívalo o opilém řidiči který se vyboural, takže aby si jaksi vojenští řidiči dali pozor, byl v tom ale swing a mělo to šmrnc. Plechy zahřímaly, Pavel Staněk za bubny zaválel a už to spělo k mému vstupu. Tu první notu jsem o zlomeček vteřiny pozdržel, abych toho swingu do toho dal ještě trochu víc.

Dejte mi tu smutnou kytku do vázy
 Snad vonět vydrží než sundám obvazy
 Zatím znám jen kolem vůni od gázy
A ta mi vůni kytky jistě pokazí!

      Honza Václavík mě po druhé sloce u mikrofonu vystřídal s nádherným sólem na tenor saxofon. Viděl jsem koutkem oka, že Pavel Bayerle se zdá být docela slušně spokojený s tím, co tu děláme, aspoň to nevypadalo na to, že by nás chtěl zastavit. Vzadu ve zkušebně jsem viděl sedící civilisty, jako snad vždycky v jednom hloučku (to jim jistě zůstalo po všech těch sborových ruských dumkách), s tak trochu dlouhými tvářemi. Přišel můj druhý nástup. Pokusil jsem se o trochu víc výrazu než tomu dával Zbyšek, nechtěl jsem to ale přehnat. Trubky spolu s trombóny sjely nakonec glissandem dolů, pár vteřin bylo ticho. Potom někdo z orchestru zatleskal, další se přidali. Hledím na kapelníka, ten se jen šklebí. Hlavou mi pokynul směrem k židlím, potom se obrátil k orchestru:

       “Další číslo, prosím.”

     Uslyšet tohle je při takové zkoušce cennější než kdyby vám na hlavu měla pršet slova chvály. Věděl jsem, že se mnou, který jsem až doposud byl značně nevyužitý, se nyní už bude počítat. Pavel Bayerle za mnou později přišel s tím, že mám kromě pár svých vlastních výstupů ještě nacvičit všechna čísla která má Zbyšek, pro případ, že by měl problémy s hlasivkami. Jak se ukázalo, ty on míval poměrně často, takže jsem za něho občas musel zaskakovat. A on měl některá pěkná čísla — například parodie na tehdejší náramný šlágr Suvenýr, kde mazák odcházející do civilu prodává veškeré své nashromážděné poklady a výdobytky, skoro pokaždé zbourala barák a musel jsem ji opakovat! Takový byl Zbyšek Pantůček. Když jsem se ho později zeptal, proč takovou věc pro mne udělal, řekl jen:

       "Víš, ty seš fajnovej kluk a já ti mám rád.”

    Jezdíme po republice

    Kubánská krize se po pár týdnech nějak vyřešila a my jsme mohli začít jezdit po celé republice. Nadále jsme dostávali přitom stravné spolu s uměleckými příplatky, podstatná část čehož skončila v pokladnách hospod českých, moravských i slovenských. Na vojnu jsme samozřejmě nadávali jak se dalo, i když nebylo celkem na co, protože jsme se po nějakém vojenském cvičáku nikdy plazit bahnem nemuseli, dokonce jsme na žádném nezanechali ani jediný otisk nohy. Pušku jsme za celou tu dobu v rukou ani jednou nedrželi, natož abychom nějakou museli čistit! Co jsme v nich drželi nejčastěji, byly asi karty, bez nichž by se dlouhé přesuny z místa na místo ani nedaly přežít. Při hraní karet jsem jednou zažil něco, co mělo hodně poznamenat můj život o nějaké ty roky později; o tom ale jinde. Prostě to byly časy bezstarostného mládí. Armáda nás živila, oblékala, ubytovávala, převážela z místa na místo, přitom finančně jsme na tom nebyli nijak hůře než kdybychom se nacházeli v civilu. Často i lépe, když jsme dostali zaplaceno za občasná vystoupení v televizi, rozhlasové nahrávky a tak podobně.

     Někdy, když bylo daleko do výplaty a my se nacházeli někde mimo Prahu, děla se následující scéna. Několik se nás sebralo a šli jsme do hospody — tohle nejlépe fungovalo v menších městech. Nejlépe bylo, když u toho s námi byl nějaký houslista nebo dva, stačily ale celkem jakékoliv nástroje. Ty si hoši odložili tak, aby je bylo dobře vidět. Netrvalo obvykle dlouho a někdo z místních se začal zajímat — houslista se nakonec nechal přemluvit k tomu, aby zahrál. Byl to ovšem nějaký trhák, něco třeba jako Montyho čardáš. Hospoda se pomalu zaplnila, za chvíli se přidali další z nás a o pití bylo postaráno, už nás nepustili.

    V Milovicích

    Byl jsem už "mazák", když došlo k jakýmsi reorganizacím v souboru, takže několik z nás, kteří jsme to měli "za pár" a nebyli jsme tudíž perspektivními, bylo převeleno jinam. Skončil jsem u posádkové hudby v Mladé u Milovic, to je přesně to místo kde se o téměř patnáct let přede mnou vyskytoval onen sice fiktivní, ale z vojenského života nesmírně dobře okoukaný Tankový prapor Josefa Škvoreckého, který tam sám také v dobách ministra obrany generála Čepičky válčil. O nějakých pět let po mně tam potom přišly už velice nefiktivní, spíše dosti reálné jednotky Rudé armády a pobyly tam celá dvě desetiletí, takže nevím, jestli tam po nich vůbec něco ještě zůstalo. U té hudby chudáci tehdy nevěděli co se mnou mají dělat – na žádný nástroj jsem totiž hrát neuměl a při tom um-ta-ta co většinou taková dechovka hrála, zpěváka nijak zvlášť nepotřebovala. Občas jsem si při různých akcích aspoň mohl zazpívat či dělat konferenciéra.

Luboš Zajíček a Jiří Kysilka

   Při těchto akcích většinou vystupovalo jazzové kombo, které dokázalo hrát velice dobrý dixieland, při čemž dominovali vynikající kornetista Luboš Zajíček, který v civilu hrál s tradiční dixilandovou skupinou Smetáčkovců a Jiří Kysilka, v té době bubeník orchestru Ferdinanda Havlíka v Semaforu, s nímž jsem sdílel ložnici. Tehdy jsme po večerech obvykle dlouho do noci poslouchali magnetonové nahrávky, jichž měl Jirka přehršel a zároveň spolu debatovali o jazzu, v čemž on byl odborník a já zaujatý amatér, no když na to přišlo dokázal jsem snad trochu sketovat a improvizovat. Padala přitom jména jako Art Blakey, Thelonious Monk, Dizzy Gillespie, Miles Davis, Charlie Mingus, Dave Brubeck, která měl Jirka všechna absolutně za svatá. Kde by mě bylo tehdy napadlo, že jen několik let nato uvidím a uslyším všechny tyto hochy které jsem právě zmínil najednou a pohromadě na jevišti při jam session v Odeonu v londýnském Hammersmithu? Jirka by mi tohle určitě moc záviděl!

 

 

Posádková hudba v Mladé/Milovicích, rok 1964

    Major Toman, který hudbu vedl, si fandil také jako dirigent symfonického orchestru. Proto si vždy nechal k posádkové hudbě, kromě obvyklých trumpetistů, pozounistů atd., převelet také co nejvíc rekrutů, kteří měli za sebou konzervatoř či akademii, kde studovali hru na smyčcové nástroje.  Nejčastěji se jednalo o houslisty. Tyto hudebníky bylo totiž snadné naučit hrát na Es trumpety, atp., takže během několika týdnů byli schopni hrát s dechovkou. Později jich mohl ovšem využít, když se věnoval svému koníčku a nastudoval se svým symfonickým orchestrem, plným trénovaných profesionálů, třeba Smetanovu Mou vlast. Nedávno jsem se dozvěděl od jednoho z nich, Jiřího Peštuky, který potom asi po čtvrt století hrál první housle v norském symfonickém orchestru, že Karel Deml, který v Milovicích hrál na pozoun, se později předělal na malíře a grafika a stal se takto dosti známým. Občas je pro lidi tak říkajíc uměleckého ražení dobré takto přehodit výhybku; s něčím podobným mám sám zkušenosti. Někdy si říkám, kam asi vedly životní pouti všech těch lidí, s nimiž jsem se na vojně poznal? Aspoň na jednoho z nich si vzpomenu minimálně jednou za rok. Mám doma nahrávku Rybovy Vánoční mše Hej mistře, v níž hraje na varhany a kterou diriguje František Xaver Thuri, hobojista, cembalista, varhaník, hudební vědec a pedagog, který si už tehdy říkával "poslední žijící český barokní skladatel". Každý rok na Štědrý večer nám ji pouštím. Je v tom všem i kus rodinné tradice. Můj dědeček v kostele na Zbraslavi tuto stejnou mši také kdysi každoročně dirigoval a hrával přitom na varhany.

    Tu vojnu jsem dotáhl úspěšně do konce tak, že jsem po většinu času jen seděl v budově v níž jsme měli zkušebny na chodbě u stolu, stříhal podle  metr, četl si nebo se pokoušel učit se angličtinu a odpovídal jsem na případné telefonáty. Těch ale k posádkové hudbě, která hrála většinou jen při parádách a žádných větších taktických manévrů se nezúčastňovala, celkově se držíce stranou dění, nebylo nikdy příliš mnoho, takže přepracován jsem nebyl. Čas takto sice ubíhal o dost pomaleji než kdyby se něco kolem mne dělo, to mi ale nevadilo. Pokud by se byly někde kolem konaly tankové manévry, při nichž by hrál roli onen v teorii sice kovaný ale praktických znalostí postrádající a tudíž krajně nebezpečný střelec rotný Maňas, jehož duch tam jistě dodnes obchází, dělo se tak vždy v bezpečné vzdálenosti od mého stanoviště.