Vojen Koreis



Jak šel čas...



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není





Obrazy Voyena Koreise



PLAVÍME SE DO AUSTRÁLIE!



    Kde naleznete na mapě Austrálii?


Svět, tak jak jej vidíme odsud. Austrálie vůbec není "down under", tam dole, jak si to snad myslí většina lidstva, nýbrž tam nahoře, čili  "up over"! Jak také musí nestrannému pozorovateli být  patrné z obrázku, Austrálie světu zcela dominuje.



    Proč právě do Austrálie? (1973)

    V té době už z větší části vyprchala ta původní charitativní atituda vyspělých zemí, které se zpočátku mohly přetrhnout, jen aby pomohly uprchlíkům z ujařmeného Československa. Po nějaký čas, ovšem jen po několik měsíců, to bylo prostě v módě a ti, kteří tehdy nezaváhali, mohli z toho těžit tak, že si více-méně mohli vybírat kam chtějí jít. Nejvíc jich pochopitelně chtělo do USA, následkem čehož byly Spojené Státy také mezi prvními zeměmi, které se začínaly uzavírat. To mně osobně moc nevadilo, protože po tom jít do Ameriky jsem nikdy nijak zvlášť netoužil. Když potom už po pár letech si začínali do Londýna tu a tam odskakovat ti, kteří využili počáteční shovívavosti Američanů vůči ubohým českým běžencům a usadili se tam, my Londýňané jsme se jich samozřejmě vyptávali na to, jak se jim tam žije. Tehdy mi připadalo, že jsou takoví nějací namyšlení a že se na nás dívají tak trochu skrz prsty. Jeden z nich to vyjádřil lakonicky a celkem bez skrupulí: „Víte, jste tady chudáci!”

    O tom, že ekonomicky jsme na tom nebyli zdaleka tak dobře jako ti kteří odešli do Ameriky, jsem moc dobře věděl. Nepovažoval jsem se ale nikdy za emigranta ekonomického, jimiž byla právě většina z těch, kteří si hned zpočátku zvolili Ameriku. Mladý, svobodný a stále ještě plný ideálů, jsem zatím jen nejasně tušil, že dříve či později záležitosti rázu ekonomického nutně musejí začít hrát stále větší úlohu v životě člověka. Amerika pro mne vypadla ze hry první a když jsme začínali s vážností uvažovat o tom kam tedy jet z té klaustrofobní Anglie, těch možností se už zdaleka tolik nenabízelo. Informovali jsme se kupříkladu o možnosti toho přesídlit dokonce i na Island, v čemž byla jistá exotika, zastupitelský úřad této země nám ale otevřenou náruč právě nenabízel. Docela vážně jsme v jisté době uvažovali o Jižní Africe. Napsal jsem dokonce zkusmo na jeden inzerát na jakousi práci v Durbanu, který jsem kdesi objevil, a přišla mi na to odpověď, abych se jim přihlásil hned jak do země dorazím, že práci pro mne mít budou. Když jsme se ale začali opravdu vážně informovat o možnosti emigrace, ukázalo se, že já jako rozený Brit bych byl sice vítaný, moje manželka narozená v komunistické zemi ale nikoliv. Bezprostředně po Sovětské invazi Jižní Afrika brala Čechoslováky celkem bez problémů, to ale také trvalo jen několik měsíců. Jak nám ovšem nedlouho poté došlo, držel tehdy nad námi ochrannou ruku strážný anděl, o tom ale později...

Dosti rychle se výběr zúžil jen na dvě země, Kanadu a Austrálii. Ta první mi připadala trochu moc studená, ta druhá mě lákala o něco víc. Jak se také brzy ukázalo, emigrovat „down under” bylo navíc o dost snadnější a „komunističtí předkové” mojí manželky tam nikomu nevadili. Austrálie v té době ještě aktivně vyhledávala potenciální emigranty, zejména Brity. A Britové jsme oba byli, já rodilý, moje žena adoptivní, takže jsme byli přijati bez problémů.


     Proč právě do Brisbane?


    Další podstatné rozhodnutí, které jsme museli v té době udělat bylo to, do kterého australského státu se vlastně máme přestěhovat. Každý ze států totiž měl v Londýně svoje zastupitelství, které se staralo o vše spojené s emigračním procesem. Po několika letech strávených v jednom z největších měst světa nás bydlení v Sydney či Melbourne příliš nelákalo. Londýn to stejně nebude i když se nejspíš bude pokoušet něco takového předstírat, říkali jsme si. Adelaide a hlavně Perth jsou menší, ale tato města nám připadala být trochu příliš daleko od těch ostatních měst. Brisbane se nám jevilo jako nejvhodnější. Veliké tehdy asi jako Praha, na rozdíl od ní ale obklopené mořskými plážemi a se subtropickým podnebím. Spousta Pražanů by na tohle skočila! Poté kdy člověk žil po několik let v Londýně, měl velkého města opravdu až dost. Kdybychom byli šli do Sydney či Melbourne, byli bychom pořád v hodně velkém městě, oproti Londýnu, jednomu z hrstky opravdu velikých a důležitých měst na světě, by se člověk ale pořád musel tak trochu cítit jakoby žil v provinčním městě. O Brisbane jsme věděli, že tím provinčním městem spíš je, mluvilo ale pro něj několik jiných věcí. Podnebí určitě, ne ještě v tropech, ale v subtropickém pásmu, kde rozhodně nebudeme muset utrácet za topení. Blízkost krásných pláží, které nás sice zase tak moc nelákaly, které ale přiváděly stále víc lidí do státu Queensland, které se zdál prosperovat. Zatímco ostatní města místy stagnovala, Brisbane, od toho dne kdy jsme sem dorazili, nikdy nepřestalo růst. Momentálně je už o dost větší než Praha, má zhruba kolem dvou miliónů. Taková správná velikost.


Krátce předtím než jsme sem jeli, byla nejvyšší budovou v Brisbane tato radnice }vpravo dole]. Že za nějakých 30-40 let bude toto město vyhlížet jak je tomu na tomto obrázku to nás ani nenapadlo.

    Ostatně, kdyby se nám v Brisbane nelíbilo, říkali jsme si, mohli bychom se kdykoliv přemístit jinam. Ještě poměrně nedlouho před naším příjezdem se lidé emigrující do Austrálie museli smluvně zavazovat, že zůstanou na tom místě které jim bude určeno, a to minimálně po dva roky. Pováleční emigranti ze střední Evropy, kteří přicházeli do Austrálie až tak někdy do poloviny padesátých let, to proto většinou nemívali lehké. Spousta z nich skončila například na stavbě obrovského vodního díla ve Snowy Mountains, kde pracovali většinou jako pomocní dělníci a to celkem bez ohledu na to, jaké vzdělání či kvalifikace si mohli sebou z původního domova přivézt. Ovšem, na rozdíl od těch lidí, kteří v ten stejný čas byli v komunistickém Československu nuceni dělat něco podobného, například stavět Most inteligence, pokud rovnou nebyli posláni do uranových dolů, ti zde v Austrálii byli za to lépe placeni a hlavně: po dvou letech si už mohli jít kam chtěli. My jsme se sice také museli zavázat, že v Austrálii zůstaneme minimálně po dva roky, měli jsme ale už v té době svobodu rozhodování v tom kam chceme jít a co budeme dělat. Měli jsme vlastně volnost dokonce i v tom odejít z Austrálie dřív než za ty dva roky, v kterémžto případě bychom ale museli uhradit státu náklady, které měl s tím nás do země přepravit a zpočátku nás ubytovat.


     Proč právě lodí a ne letadlem?


    Pokud šlo o tu přepravu, i v tom jsme měli volbu. Mohli jsme buď letět letadlem a stát se protinožci za pouhých 24 hodin, nebo plout lodí, což by trvalo asi měsíc. Pochopitelně, že jsme si vybrali to druhé. Dáša, která po nějaký čas pracovala v Londýně pro turistickou agenturu, mi spočítala, kolik by nás jinak byla stála plavba na veliké zámořské lodi přes půlku světa. Bylo by to sahalo do tisíců liber. Takhle jsme každý z nás zaplatili jen symbolických deset liber. To za cestu přes půlku světa, včetně ubytování a stravy, s možností si prohlédnout několik míst kde jsme nikdy nebyli a kam bychom se byli jinak stěží dostali, nebyla vůbec špatná cena!

    Ještě než jsme z Anglie odjížděli, navštívila nás v Londýně na pár týdnů moje matka, kterou jako penzistku pustili celkem bez větších problémů. Nejspíš doufali, že tam s námi zůstane a tu penzi že jí nebudou muset vyplácet. Pracoval jsem tehdy v jedné menší továrně na elektrické spotřebiče v Londýně, kterou kdysi založil jakýsi Čech a v níž tudíž se mnou pracovalo víc krajanů. To místo jsem si našel brzy poté kdy nás oficiálně přijala Austrálie a hlavně proto, abych měl do té doby pevný stálý příjem a my si tak mohli něco našetřit. Do odjezdu ještě zbývalo asi půl roku a chtěli jsme mít něco na útraty během cesty a pro začátky v nové zemi. Matce se ani trochu nelíbilo, že se chystáme do Austrálie, "to už tě nikdy neuvidím!" a také to, že v londýnské továrně v expedici balím do krabic různé výrobky, „kvůli tomuhle jsi sem přece nejezdil”. Byla také jistě trochu naočkovaná čs. úřady — v tu dobu už se totiž pomalu začínala rozjíždět kampaň k tomu, aby si Češi žijící v zahraničí „upravili poměr”, což byla poněkud sofistikovanější forma vydírání. O tom ale trochu víc na jiném místě.

     Den našeho odjezdu 2. února 1973 se nezadržitelně blížil a my jsme činili poslední horečnaté přípravy. Oproti letu měla cesta lodí do Austrálie ještě jednu velikou výhodu. Na letadlo bychom si byli mohli vzít jen 20 kg zavazadel (a případný zbytek poslat pomalu lodí, aby nás to stihlo až za několik měsíců), zatímco v tomto případě jsme neměli skoro žádná omezení pokud se týkalo váhy i počtu kufrů, které s námi mohly jet v podpalubí. Chodili jsme tudíž po různých londýnských bleších trzích, kterých tam vždycky bylo habaděj a kupovali jsme, pochopitelně za babku, starší kufry a cestovní bedny. Sehnali jsme těch větších celkem sedm, plus dva normální kufry, které jsme si mohli vzít sebou do kabiny. To postačilo pojmout veškerý náš majetek. Matka měla asi pravdu, moc toho majetku jsem v Anglii neakumuloval. Dobrou polovičku toho, co jsme si sebou do Austrálie vezli, tvořily knihy...


       Kam s ním?


    
     Měli jsme ještě jeden problém, který bylo nutno řešit. Byl jím černo-šedě mourovatý kocour jménem Tačik, kterého jsme měli už asi dva roky. Tačika jsem kdysi daroval Dáše, ještě dříve než jsme se vzali a teď jsme nevěděli co s ním. Vézt ho do Austrálie byla téměř úplná nemožnost, s omezeními která Austrálie vždy měla na dovoz a to nejen zvířat, ale v zásadě čehokoliv organického. Chudák by byl musel jít nejméně na rok do karantény a to jsme mu přece udělat nemohli. Nakonec jsem dohodl s matkou, že si ho vezme do svého karlovarského bytu. Znamenalo to, že jsme potřebovali pro něho vyšetření veterinářem a podobné věci, než jsme ho odvezli na letiště, odkud potom letěl v kleci do Prahy. Tam si ho nejprve vyzvedla moje teta Jarka a poté kdy ho, pochopitelně silně naštvaného, s mezitím dorazivší matkou společně vylákaly z pod kanape, kam se uchýlil, cestoval dál do Varů. Neměl ale příliš dlouhý život, zemřel náhle asi za tři roky po této své anabázi.



 

      SS Australis
 

    Konečně nadešel den odjezdu. Už o den před tím si přijeli zřízenci pro naše velké kufry a bedny, ráno jsme potom opustili náš londýnský "bedsitter" už jen nalehko, se dvěma normálními kufry. Vlakem jsme cestovali do Southamptonu, odkud odplouvala naše loď. Ta se jmenovala SS Australis a patřila řecké společnosti Chandris Lines, která s ní operovala od počátku 60-tých let až do roku 1978. Historie této lodi je pohnutá a jistě jedna z nejzajímavějších, pokud jde o veliké zaoceánské parníky. Stojí zato, abych se o ní trochu rozepsal. Loď spatřila světlo světa v roce 1939, kdy byla spuštěna na moře v Newportu v USA. Měřila 220.4 x 28.4 metrů, výtlak 34,449 tun, rychlost 22 uzlů, což je asi 40 km/hod. Její cena byla na tehdejší dobu obrovská: 17.5 miliónů amerických dolarů. Manželka presidenta Roosevelta Eleanor ji pokřtila jménem SS America. Pokud to náhodou nevíte, SS před anglickými názvy většiny starších větších lodí nemá nic co dělat s nechvalně známými jednotkami nacistů, je to zkratka pro Steam Ship neboli parník. SS America byla zpočátku luxusní výletní lodí, která pojala něco přes tisícovku pasažérů, z nichž dobrá polovička cestovala v první třídě. Když USA vstoupily do války v roce 1942, loď se přejmenovala na USS Westpoint a takto převážně přepravovala americké vojáky přes Atlantik do Anglie.

   Po válce se loď vrátila k provozování zábavních plaveb a opět jako SS America takto operovala hlavně v oblasti Karibiku až do roku 1964., kdy ji její američtí majitelé prodali řecké společnosti Chandris Lines. Ta už trochu stárnoucí loď úplně přebudovala, už na tu podobu v jaké jsme ji poznali a přejmenovala ji na SS Australis. Od samého počátku totiž společnost počítala s tím, že loď bude hlavně přepravovat emigranty na cestě z Anglie do Austrálie, což úspěšně činila až do roku 1978, kdy byla znovu prodána. Krátce poté operovala opětně jako SS America, brzy nato kolem roku 1980 jako SS Italis, potom do roku 1984 jako SS Noga. Po dalších deset let až do roku 1994 kotvila více či méně opuštěná jako SS Alfredoss v řeckém Pireu. Znovu prodaná a přejmenovaná na SS American Star byla vzata do vleku ukrajinskou vlečnou lodí, která ji měla dopravit do Phuketu v Thajsku, kde měla být znovu přebudována, tentokráte na plovoucí luxusní hotel. Během bouřky v Atlantickém oceánu se ale z vleku utrhla a zcela neovladatelná ztroskotala u pobřeží ostrova Fuerteventura, náležejícímu ke Kanárskému souostroví. Existuje celkem předvídatelně teorie, že celá záležitost s tažením lodi vedoucí k jejímu smutnému konci, byla podvodem, který zosnovali majitelé aby získali peníze od pojišťovny. V době kdy toto píši už je na místě ztroskotání prý vidět jen kousek kýlu této kdysi tolik pyšné lodi, což je i vidět na posledním obrázku.



Vrak kdysi hrdé lodi Australis spočívá na útesu u Kanárských ostrovů. Ten poslední kousek nad hladinou bylo ještě vidět asi před pěti lety. V roce 2013 už je zcela pod vodou a asi skoro úplně zanešená pískem. Třeba ji někdy objeví nějaká budoucí civilizace!


     Kolem poledne 2. února 1973 jsme vlakem dorazili do přístavu v Southamptonu, kde stála u mola loď Australis, připravená nás přijmout. Vyhlížela majestátně, zejména pro někoho, kdo se nikdy předtím neplavil ničím větším než vltavským parníkem Primátor Dietrich. Ne, to bych lhal. Plul jsem přece trajektem přes kanál z Anglie do Belgie a potom také z německého Hamburku zpátky do Anglie. To sice byly také dosti veliké lodi, Australis se ale zdaleka nevyrovnaly. Ještě než jsme se nalodili, dozvěděli jsme se, že budeme mít pro sebe kabinu. To jsme přijali s velkou úlevou, protože se k nám předtím doneslo, že občas i manželské páry bývají během celé cesty rozděleny a muži či ženy spí po čtyřech či dokonce po šesti ve společných ložnicích, kterých je na lodi několik. Protože cestu nám platila australská vláda, příliš vybírat jsme si samozřejmě nemohli. Naše obavy se ale ukázaly zbytečné; stevard nás potom vedl po několika schodištích a dlouhými chodbami až kamsi do hlubokých útrob lodi. Jistě až někde dost blízko čáry ponoru nebo i pod ní, se potom nacházela malá kabinka, která čekala na nás. Jen něco přes dva metry široká a nějaké tři metry dlouhá, bez okénka (kam to by také mohlo vést...), jen s větrákem. Ale naše, na celý měsíc. Dvě postele nad sebou, umyvadlo, pouze koupelna a záchody byly na chodbě společné pro několik podobných kabin.

    Loď měla celkem osm palub pro cestující, navíc (zřejmě, to se nedalo ověřit) nejníže byly umístěny další dvě paluby k ubytování posádky, kam jsme ovšem přístup neměli. Shora dolů, nám přístupné byly paluby tzv. sportovní, sluneční, promenádní, horní, hlavní a tři nejnižší pod ní zvané prostě A, B (ta naše) a C. Ty nejlepší kabiny se pochopitelně nacházely na sluneční palubě, kde byli ubytováni většinou cestující, kteří pluli celou cestu kolem světa - ti za cestu ovšem platili plnou cenu, i když ta jistě nebyla veliká ve srovnání s jinými loďmi provozujícími zábavné plavby. Takováto plavidla typicky mívají přísně segregované paluby a různé atrakce, z nichž některé bývají přístupné jen pasažérům první třídy. Taková asi byla kdysi i Australis v časech kdy se na ní ještě plavili příslušníci amerických horních vrstev, v době kdy jsme na ní pluli my, už se žádná taková rozdělení na třídy nevedla, vše bylo přístupné všem pasažérům. Třetí shora byla tzv. promenádní paluba, kde kromě plaveckého bazénu, který byl pod širým nebem na zádi, se dále nacházely kryté prostory obsahující taneční sál, dva salóny s barem (s velice levnými cenami, ale jen od okamžiku kdy loď vyplula z přístavu), kasino, karetní hernu, kavárnu, místnost pro kuřáky, knihovnu, atp. Další dvě paluby většinou zahrnovaly kabiny trochu lepší než ta naše, větší a s okénky, také různě rozstrkané podniky poskytující služby, jako prádelna, kadeřnický salón, lodní hospodář, směnárna, atp. Podstatnou část paluby A, kromě více kabin pro cestující a také kinosálu, zabíraly dvě jídelny, větší tzv. Pacifická a o něco menší Atlantská.

    Náš stůl se nacházel v Pacifické jídelně (v jejím pravém křídle). Na opačný konec sálu od našeho stolu, který byl blízko vstupního vchodu, se málem nedalo dohlédnout — nacházel se už někde pod obzorem. Stolní pořádek byl určen již před odplutím, takže jsme hned prvního večera seděli tak, jak tomu mělo být po celou cestu. U stolu nás myslím bylo kolem deseti, na všechny z našich tehdejších spolustolovníků si ale již nepamatuji. Pouze na pár mladých lidí, kteří jako my cestovali do Brisbane, přičemž on (jméno mi vypadlo) se měl stát posilou jednoho brisbaneského fotbalového týmu. Tedy fotbalového, tak jak tomu rozumíme my nebo třeba také Angličané. Když totiž řekne Australan slovo „fotbal”, míní tím skoro určitě ragby, které zde má navíc dvě verze, jednu mezinárodní, tu která se hraje trochu i v Česku a kterou zde hrají povětšinou lidé vzdělaní, ti kteří chodili na univerzitu, zatímco druhou, která je zpotvořeninou té první, miluje lid dělnický zejména v Sydney a v Brisbane. Takhle jednoduché to ale není. Fotbal může také znamenat australský fotbal, který se původně hrával většinou jen v Melbourne a v Perthu, dnes ale už se díky levné letecké dopravě a chytrým reklamním kampaním rozlezl po celé zemi. Ten je rovněž zpotvořeninou, v tomto případě ragby a irského fotbalu, který sem kdysi museli zavléci početní irští trestanci a osadníci, kteří si nejspíš ani nepamatovali příliš dobře pravidla. Všechny výše uvedené verze „fotbalu” mají jedno společné; hrají se se šišatým míčem. S tím pořádným kulatým se hraje jen opravdový fotbal, jemuž se zde stejně jako v Americe říká „soccer” a který zde byl až donedávna opravdovou popelkou. Takže když si pan Eduard Bass ve své Klapzubově jedenáctce někdy ve dvacátých létech vybájil australské mistry světa, byl hodně vedle. Ovšem, zhruba v  době kdy svou knihu psal, pražský klub Bohemians byl v Austrálii na turné, což asi na pana spisovatele udělalo dojem. Týmu Bohemians se sice od té doby v Česku říká „Klokani" , nadvládu ragby nad správným fotbalem v této zemi jejich cesta sem ale příliš neovlivnila. Teprve v době poměrně nedávné se tato Popelka začíná pomalu probouzet jako Růženka po píchnutí trnem. Obávám se ale, že jeden trn jí ještě dlouho bude vězet pod kůží. Je jím a stále ještě na nějaký čas zůstane, australský fotbal.

    Také si ještě vzpomínám na jinou spolustolovnici jménem Pat, tedy Patricia. Byla to už postarší herečka, která jela natrvalo se usadit v Canbeře, kde už její manžel v tu dobu měl práci. Rozhodla se totiž skoncovat jak s prkny, která znamenají svět, tak i se stříbrným plátnem. O tom, že na něm se také objevila a ne jen jedenkrát, nám ve své skromnosti nic neprozradila; přišli jsme na to sami až v pozdější době, když jsme se občas dívali v televizi na některé starší anglické filmy. Nebylo přitom možné si ji splést, byla totiž kromobyčejně ošklivá. Na tom si ovšem postavila celou svou kariéru. Bylo to taková hubená sušinka s tak trochu ptačím obličejem a s nosem zahnutým jako soví zobák. Pat měla zcela jasně patent k hraní malých rolí jimž se na divadle říkává „komická stará –  a jako taková byla vynikající, zejména když k tomu připojila krákoravý hlas, který skvěle ovládala. Dokázala nám to také na jevišti, kde jsme ji viděli krátce před přistáním v Perthu, když se na lodi dávala hra, komedie nacvičená během cesty ochotníky z řad pasažérů, jimž všem dala se svým výkonem pořádně na frak. Pochybuji, že je Pat ještě naživu, muselo by jí dnes být už nějakých sto let.


 Chandris Lines, řecká společnost která loď v tu dobu vlastnila, ji udržovala ve slušném stavu, veliké prostředky na ni ale už nevynakládala. Šlo jim jistě hlavně jen o to, aby loď byla schopna provozu. Přesto na ní byly stále ještě patrné známky bývalé slávy. Hlavní jídelna, s hladce leštěnými parketami a množstvím nástěnných maleb v klasickém stylu, určitě musela pamatovat mnohé vlivné osobnosti a boháče, ještě z doby předválečné a ještě i krátce po válce, kdy jako zábavná loď křižovala ostrovy v Karibiku. Totéž platilo o hlavní společenské místnosti, tanečním sálu, kavárně, atd. Když pomyslím na to, že tohle všechno, podobně jako je tomu s Titanicem, se dnes nachází zanesené pískem na dně moře, je mi z toho dost smutno. V době naší plavby byla již zmíněnou společností podstatně zvýšena kapacita lodi; z původního asi tisíce pasažérů až na 2250, což se zobrazilo zejména na kajutách a na množství v nich umístěných lůžek, nikoliv ale na společenských prostorách lodi, které si i tehdy udržovaly svůj lukrativní vzhled, i když místy už to začínalo působit poněkud omšelým dojmem. Jednoho radikálního zásahu bylo ale zapotřebí – jídelny fungovaly na dvě směny. Jinak by se takové množství pasažérů, jaké by se vešlo do menšího českého města — taková Rokytnice není mimo sezónu o moc větší — nejíst nemohlo. Jídelníček byl převážně řecký, často jsme měli také různou mořskou havěť, ryby, chobotnice, krevety, atp.

    Ze Southamptonu, odkud jsme vypluli někdy k večeru, měla naše loď namířeno do francouzského Cherbourgu. Tam se ani neobtěžovala přistáním, přibrala jen nějaké pasažéry, které k ní dovezl přístavní člun. K tomu došlo v noci, pozorovali jsme ale jak se naloďovali, zatímco jsme stáli na jedné s horních palub, kde jsme byli hlavně proto, že se nám moc nechtělo spát. Ne, že bychom byli přímo trpěli mořskou nemocí, jen jsme nebyli ještě příliš zvyklí na to pomalé houpání, jaké dokáží provádět jen lodi této velikosti. Na poměrně klidném moři to trvalo vždy celou řadu vteřin, někdy i skoro půl minuty, než se loď zhoupla z jedné strany na druhou. Při tom, zejména zpočátku, se člověku moc dobře nespí... Australis, pokud je mi známo, provozovala po celou řadu let stejnou plavbu a to čtyřikrát do roka. V té době nebyl následkem nestálé situace na Středním východě už po několik let v provozu Suezský kanál, takže se muselo plout tou podstatně delší cestou z Anglie na Kanárské ostrovy, odtud do Kapského města, Perthu, Melbourne a Sydney, které v Austrálii bylo naším cílem, i když ne tím konečným. Odtud potom už bez nás, měla loď pokračovat do Aucklandu na Novém Zélandu, přes Fidži a Tahiti do mexického Acapulca, dále do San Francisca, potom Panamským průplavem do Port Everglades na Floridě, odtud zpět do Southamptonu, kde začala nový okruh. Před námi počátkem února 1973 ležel celý jeden měsíc plavby.



Kráter vyhaslé sopky Roque Nublo. Na dně se nachází pár usedlostí, nevím ale, jestli bych tam chtěl bydlet, jakkoliv divukrásné je okolí...

    Za několik dní jsme dopluli do Las Palmas na Kanárských ostrovech, kde se loď na celý jeden den zastavila. Zaplatili jsme si vyjížďku autokarem po okolí města, což zahrnovalo výjezd po klikatých horských silnicích až kamsi k vrcholu vyhaslé sopky Roque Nublo. Pamatuji si ještě, že jsme v Las Palmas zakoupili velice levně poměrně dobré víno a také brandy, to vše ještě podstatně levnější než jsme mohli dostat na lodi, kde byl alkohol osvobozen od jakéhokoliv cla. Blížily se totiž moje narozeniny. Naše loď se pomalu ale nezadržitelně blížila k tropickým oblastem kolem rovníku, zatímco plula podél východního pobřeží Afriky. Rovníku dosáhla právě kolem poledne 14. února, tedy přesně v ten den kdy si mi na záda sedla třicítka! Náhoda? V ty nevěřím. Všechno vždycky má nějaký význam. Co by tohle ale mohlo znamenat? Na to jsem až doposud nepřišel.

   Blížili jsme se pomalu ke Kapskému městu. Když jsem v mládí čítával různé dobrodružné knížky a cestopisy, často se tam psávalo o Kapském městě a o Stolové hoře, která se nad ním tyčí. Budu teď mít příležitost k tomu si ověřit, že všichni ti dobrodruzi, kteří o ní psali, nelhali! Když jsme se přiblížili tak na sto kilometrů, stál jsem už připraven na nejhornější palubě, aby mi příjezd do takového tajemného místa neunikl. Potom se tam, kam špička lodi mířila, objevil nízko nad obzorem jakýsi podlouhlý oblak a jak jsme se dále blížili a já jsem začal být schopen rozlišovat tvary, najednou už nemohlo být pochyb. Stála tam Tabulová hora! Ta stejná, která v těch minulých stoletích tolik učarovala celým generacím objevitelů, cestovatelů, dobrodruhů, lodních kapitánů, plavců a námořníků všech možných ras a národností.



Tabulová hora nad Kapským městem je přesně taková, jak jsem si ji vždycky představoval z popisů v různých cestopisech.


    Teprve o něco později bylo také vidět, že pod tím impozantním kamenným masivem se nachází město, které nejprve vypadalo jen jako přerušovaná bílá čára, která se pomalu rozšiřovala, až z ní byl pás, z něhož potom začaly vyčnívat některé z vyšších budov. Tak tohle je ten nejvzdálenější cíp oné tajemné Afriky, kterou jsem během té naší plavby pořád jen tak nějak cítil, někde po levé ruce. “Je ti třicet”, říkal jsem si, “a dostal ses právě sem, do jednoho z těch míst po nichž jsi vždycky toužil.”

    Kapské město

    Měli jsme jeden celý den na to, abychom posoudili moudrost onoho strážného anděla, který nám tehdy Jižní Afriku víceméně znemožnil jako místo budoucího života. Vystoupili jsme z lodi a šli jsme z přístavu tam kam nás nohy nesly. Po čase jsme dorazili k velikému nádraží, zřejmě tomu hlavnímu městskému. Dobře, říkám si, z toho jak vyhlíží takové nádraží se člověk leccos dozví jak o městě, tak i o celé zemi. Veliká, velice dobře vyhlížející nádražní hala, byla skoro úplně prázdná, kromě několika stánků s pár prodavači nebylo vůbec nikoho vidět. Všude čisto, čisťoučko, s podlahy by se tam bylo dalo jíst… Už jsme si říkali, že půjdeme dál, protože tady se toho moc nedozvíme, když tu zazněly tlampače ohlašující příjezd vlaku, odkudsi z hloubi černého kontinentu. Počkali jsme si tedy na něj. Po chvíli prošlo tou velikánskou halou několik lidí, zřejmě od toho vlaku, protože všichni kamsi spěchali, asi domů. A všichni byli bílí. Vyšli jsme z nádraží ven. Po straně budovy se nacházela široká prašná cesta, která tam vedla od kolejiště, vyhýbajíce se nádražní budově. Tou cestou se právě valil dav lidí, stovky a stovky, samí černí. Také spěchali domů. Naše první setkání s apartheidem.

    Kam se člověk v Kapském městě (a předpokládám v celé Jižní Africe) podíval, tam z toho všeho nějak ten apartheid vykukoval. Pokud chodil po hlavních ulicích ve středu města, potkával většinou bělochy, jakmile ale zahnul jen trochu mimo ty hlavní trasy, už to vypadalo jinak. Náš objevitelský duch nás ovšem brzy dohnal k tomu, abychom z těch hlavních tras sešli. Potom jsme začali být středem nechtěné pozornosti. Černé tváře hleděly na nás z oken, lidé které jsme míjeli se po nás otáčeli, necítili jsme se ani trochu dobře. Říkali jsme si, že teď to snad ještě půjde, dokud je světlo, že za tmy bychom tu ale jít nechtěli. Naštěstí, podle foťáku, který jsem měl neustále připravený v ruce každý musel vidět, že jsme turisté, takže ve dne nám to procházelo. Zamířili jsme ale přece jen raději zpět, směrem k bílým čtvrtím. Tam jsme se po chvíli dostali, stále jsme ale ještě nacházeli mimo tu hlavní trasu. Proto také mohlo dojít k incidentu, který mi dodnes nejvíc připomíná Jižní Afriku.

    Chození po ulicích a nervózní pokukování kolem způsobilo, že jsme silně vyprahli. Řekli jsme si, teď by sedlo pivo! Nacházeli jsme se už zcela jasně v bílé čtvrti města a nedaleko stála hospoda, taková na jaké jsme byli zvyklí z Anglie, kde to bývá přímo instituce. Už zvenčí bylo oknem vidět, že je tam celkem plno, samé bílé tváře. Tedy, sluncem značně osmahlé bílé tváře. Vešli jsme tedy oba dovnitř, kde vládl přesně takový hluk jaký by člověk v plné hospodě očekával. Už jak jsem mířil k výčepu všiml jsem si, že něco nemůže být tak docela v pořádku. Hovor kolem nás náhle ztichl, po několika dalších už jen šeptem pronesených slovech se rozhostilo úplné ticho. Rozhlédl jsem se; všichni lidé v místnosti hleděli naším směrem, nedívali se ale na mne. Svorně a jako jeden muž všichni hleděli jen na Dášu. Bylo mi hned jasné, že naším společným příchodem jsme museli porušit nějaká místní pravidla, nějaký zákon. Vždyť jsme ale oba bílí! Myslil jsem si, že apartheid je o barvě pleti a ne o blondýnách…

    Rozhodl jsem se, že budu dělat jakoby nic. Přistoupil jsem ráznými kroky k výčepnímu pultu a obsluhujícímu, který tam stál zírajíce stejně jako ti ostatní na objekt jejich nevole (protože volí se to být rozhodně nezdálo) a pevným hlasem jsem objednal dvě piva. Výčepník mi věnoval jen letmý pohled a zrak se mu znovu ustálil na osobě mé ženy. Zopakoval jsem, že chci dvě piva. Tentokráte se mi podařilo upoutat jeho pozornost. Se zavrtěním hlavy a s nevěřícným úsměvem v tváři prohlásil nahlas, tak aby to slyšela celá hospoda. “Tak tohle se nám tu ještě nikdy nestalo!”

      Ucítil jsem na lokti ruku své ženy. Šeptala mi, česky: “Pojďme odsud!”

    Obrátil jsem se k barmanovi, který už ale začal čepovat dvě sklenice piva. “My raději půjdeme.”

    “No, když už jste tady, tak si to pivo můžete vypít, odčinit už se to stejně nedá…” Rozhlédl se po sále a zřejmě našel dostatečný souhlas k tomu, aby dokončil čepování sklenic. Po tom všem nám i přes tu žízeň pivo už tolik nechutnalo, zejména když nás sledovala celá hospoda jak ho vstoje u pultu pijeme. Že by to pivo bylo nějak obzvlášť dobré, to mi také nepřipadalo, žízeň ale uhasilo. Vypadli jsme odtamtud raději co nejrychleji. Hádám, že dnes už bude ta hospoda, pokud tam vůbec ještě stojí, už plná nejen žen ale navíc černošek. Nicméně, do té doby než se apartheid rozpadl, po nějaké ty roky si tito pánové ještě měli o čem povídat.

     "Víte, bylo to v 73 roce, to se nám sem naboural jeden takovej ... a víte, přived sebou jednu, no co vám mám povídat, ta teda byla! ... Kdepak, něco takovýho už se dneska stát nemůže..!

     Ono, jak jsme se brzy nato dozvěděli, v Austrálii to nebylo o moc jiné. V době našeho příjezdu tam se to už sice změnilo, ale ještě nedlouho předtím směly v hotelích a restauracích ženy jen do tzv. “lounge” neboli salónu, ne ale do baru či výčepu. K tomu aby “nabalil holku u baru”, musel si až někdy do šedesátých let průměrný Australan zajet do Evropy, včetně Anglie, kde kupodivu nic takového už někdy od počátku století neplatilo.


    Bouře v Indickém oceánu


    Z Kapského města si to náš zaoceánský parník loď namířil směrem na Perth, kam jsme měli dorazit asi za deset dní. Vzdálenost mezi oběma městy činí skoro devět tisíc kilometrů. Až doposud byla plavba klidná, podél západního pobřeží Afriky dokonce velice klidná. Jen jsme ale obepluli Mys dobré naděje, začalo se moře vzdouvat. Druhého dne plavby už vítr dul dosti silně a to tak, že se skoro nedalo vyjít na palubu. Přišla noc a loď se kymácela tak divoce, že už jsme měli strach z toho že spadneme s postele. Ráno jsem vstal a začal jsem se oblékat, protože byl už čas jít k snídani. Ptám se ženy, jestli také půjde, i když jsem tomu moc nevěřil. Nevypadala dobře. Mávla jen rukou a prohlásila, že si možná nechá něco přinést do kabiny. Šel jsem tedy sám. Ukázalo se, že dobře nevypadal toho rána skoro nikdo. Mořská bouře neublížila jen vysloužilé herečce Pat, která byla ošklivá za každého počasí a která mě teď vesele vítala u stolu, kde seděla sama a kde se chudinka cítila opuštěná. U vedlejšího stolu nikdo, o stůl dál také nikdo. Pár lidiček rozsazených tu a tam, v obrovské jídelně se skoro ztráceli. Číšníci se v nevelkém počtu, ale s nemalými potížemi, proplétali mezi stoly a židlemi; na štěstí pro ně toho ale moc nosit nemuseli, nebylo komu. Náš stůl s dvěma lidmi byl mezi nejčetněji obsazenými v celé jídelně.

   Po snídani jsem zašel zpátky do kabiny, podívat se jak si vede moje drahá polovice. Nevedla si. Mořská nemoc byla jasnou diagnózou. Snídaně, kterou jí donesl stevard, ležela na stolku nedotknuta. Žádná řeč s ní nebyla, chtěla jen spát. Pomoci se jí nijak nedalo, nechtěla nic jiného než abych jí dal pokoj. Nechal jsem ji v kabině a šel jsem se projít po lodi. Projít? Šlo spíš o takový klikatý pohyb, od jedné stěny k té protější. Loď se chovala jako kyvadlo; v jednu chvíli byl s ní člověk vynesen nahoru, potom se mu podlaha začala pod nohama propadat, aby se o několik vteřin později ocitl opět dole. Někdy to trvalo déle než se dosáhlo vrcholu či nejnižšího bodu, jindy to přišlo o něco náhleji, to zřejmě podle toho jak vysoká byla vlna která právě loď z boku zasáhla. V jednom okamžiku, když jsem trochu nepřesně odhadl nastávající pohyb lodi dolů, vrhlo mě to dolů tak, že se mi podařilo s prudkostí vrazit ramenem do kabinových dveří, které mi stály v cestě a jimž jsem se už nemohl vyhnout. Dveře jsem tudíž rozrazil. Uvnitř se nacházeli dva lidé, muž a žena, každý na jednom z lůžek. Byli přitom tolik zahleděni každý sám do sebe a do své osobní mizérie, že si mě snad ani nevšimli. Zamumlal jsem jen nějakou omluvu a potichu jsem se pokusil dveře zase zavřít. Což se nepovedlo, vytrhlo mi to kliku z ruky a byla z toho rána jak z lodního děla! Takže jsem ty dva chudáky nakonec asi musel přece jen vyplašit.

    Přitom všem jsem si říkal, jakpak tohle asi snášejí členové posádky? Nikde jsem totiž na chodbách žádné neviděl. Přece musejí mít nějaký systém na to jak se dostávat z místa na místo, aniž by naráželi na stěny po obou stranách, tak jak se to má se mnou! “Došel” jsem, či spíš jsem se dopotácel k ústí jedné z těch nejdelších chodeb na celé lodi. Musela být bezmála sto metrů dlouhá. Na vzdáleném konci chodby jsem zahlédl kohosi v lodní uniformě; pohyboval se směrem ke mně. Narážel přitom na stěny chodby po obou stranách, podle toho kam ho vždy zanesl ten příští pohyb směrem dolů, vše přesně tak jako já. Když jsme se oba takto vzájemně propracovali blíž k sobě, poznal jsem toho člena posádky. Byl jím samotný kapitán lodi, starý řecký mořský vlk, jménem Ilkadis. Usmál se na mně, prohodil něco povzbudivého mým směrem, zatímco nám oběma podlaha utíkala pod nohama a my se museli soustředit na to, abychom si při příštím nárazu na stěnu neublížili. Na to, jestli má nějaký patent na chození po lodi zmítající se v bouři, jsem se ho už ani neptal, nechtěl jsem ho uvést do rozpaků.

 
  
   Risknul jsem to vyjít si i na palubu. Několik dobrodruhů se tam nacházelo, každý z nás křečovitě se držící zábradlí, přitom nakloněný proti směru větru, málem v ostrém úhlu. Když se loď ocitla uprostřed koryta mezi jednotlivými vlnami, člověku to připadalo, že vršek té příští vlny se nachází vysoko nad ním. Byl to optický klam nebo byly ty vlny skutečně tak vysoké? Což by jistě činilo hodně přes dvacet metrů. Možná i třicet. Nevím.

    Bouřka řádila asi po tři dny. Evelyn Waugh, který sloužil ve stejné vojensko-diplomatické misi v Jugoslávii jako můj otec, má ve svém románu Návrat na Brideshead, o němž se zmiňuji jinde, scénu, kdy Charles Rider a Julia Flyte se do sebe vzájemně zamilují během bouře v Atlantickém oceánu, zatímco ostatní cestující jsou upoutáni na lůžka. Na rozdíl od Waughova románového hrdiny, já jsem ale žádnou milostnou romanci během té bouřky nezažil, i když téměř po celou tu dobu jsme měli s herečkou Pat Pacifickou jídelnu skoro úplně sami pro sebe. I my jsme byli “Orphans of the storm”, sirotci bouře, jak Waugh nazval kapitolu v níž se výše uvedené milostné drama odehrává.


Jeremy Irons a Diana Qiuck jako "sirotci bouře" v mém oblíbeném televizním seriálu Návrat na Brideshead.

    Asi po dvou dnech, když už moře začínalo trochu utichat, se k nám v jídelně přidal vyhládlý fotbalista; po něm při každém dalším jídle přibyl některý další uzdravený hltoun, moji vlastní ženu nevyjímajíce, až jsme zase byli v plném počtu. Tak jsme dorazili do Perthu.


    Perth, Melbourne, Sydney

 

Perth jak vyhlíží dnes. V době kdy jsme tam připluli většina těch věžáků zde ještě nebyla.

    V Perthu jsme měli také jeden den na prohlídku města. Abych se popravdě přiznal, moc si na Perth nepamatuji. Vím jen to, že hned jak jsme vystoupili z vlaku, který nás dovezl z přístavu Freemantle do tohoto hlavního města Západní Austrálie, bylo odevšad slyšet skřípění automobilových pneumatik. S Dášou jsme si říkali, no to jsme se ocitli v pěkné zemi! Z Anglie jsme byli zvyklí na dost klidné a hlavně ohleduplné řidiče, kteří vám například zabrzdili jakmile jste stáli jen nedaleko přechodu pro chodce. Tady to asi bude trochu divočejší. V Perthu jsem od té doby ještě znovu nebyl, takže nemohu posoudit, jinde v Austrálii to ale bylo lepší. Podobá se to spíš Anglii. Hlavně také v tom, že se tu jezdí po té správné straně silnice, vlevo, a ne tak jak to v protektorátu Boehmen und Moehren zavedl Hitler.





   Z Melbourne té doby si pamatuji hlavně tramvaje, které mi velice připomínaly ty staré pražské. V Praze už se dneska takové myslím neuvidí, v Melbourne ale ještě nějaké stále jezdí kolem středu města. Většinu dne jsme tehdy strávili v zoologické zahradě a také v té botanické. V zoo se pštros emu pokusil sezobnout Dáše prstýnek, asi se mu líbilo jak se jí na ruce třpytí. Ještě jedné věci jsme si všimli: melbournského počasí. Bylo nám řečeno, že to se dokáže měnit i několikrát za den, že někdy se za den skoro vystřídají všechna roční údobí. K tomu také došlo. Byl konec února, což je zde jako srpen. Ráno byla dosti slušná zima, potom vyšlo slunce a bylo nám docela horko. Odpoledne se obloha znovu zatáhla a k večeru už to málem vypadalo, že by mohl napadnout sníh…

    V Melbourne na loď nastoupil manželský pár Čechů, asi tak našeho věku. Bavili jsme se s Dášou na palubě česky a oni nás zaslechli, takže se k nám přihlásili. Ukázalo se, že jedou tak skoro kolem světa – nejprve do Ameriky a potom přes Anglii, podržte se, do Jižní Afriky, tam kde jsme my právě nedávno byli. V Jižní Africe se chtěli usadit. V Austrálii byli asi 3 roky a nelíbilo se jim tu. Nijak jsme jim tu Afriku nerozmlouvali, zdáli se být pevně přesvědčeni o tom, že udělali správné rozhodnutí. My jsme si tím nebyli zdaleka tolik jisti, přáli jsme jim ale, aby jim to vyšlo. Mám přesto podezření, že už tam dávno nejsou a že svého rozhodnutí nakonec asi litovali. Ukázalo se, že oba hrají rádi mariáš, takže ve mně nalezli toho třetího, na těch pár večerů které nám zbývaly k přistání v Sydney. Tehdy jsem neměl ovšem sebemenší tušení o tom, že tohle bude naposledy kdy budu tuto hru hrát. Od té doby jsem měl hrací karty v rukou ještě několikrát a vždycky to bylo při pokeru. I tak tomu už bude nejméně 30 let, co jsem nehrál. Pokud jde o karty, těmi se ale zabývám dodnes, ovšem jen teoreticky, zajímá mě především jejich symbolický význam.

 
Tato proslulá operní budova už v Sydney u přístavu stála v době našeho příjezdu – několik měsíců nato byla slavnostně otevřena


    V Sydney jsme z lodi vystoupili, protože odtud už plula kamsi směrem na Nový Zéland a do Ameriky, Anglie a zase do té Afriky, kam mířili ti naši noví známí. Plul s ní nespíš také jeden z našich sedmi lodních kufrů, který chyběl když nám po několika dnech byla doručena ta zavazadla, která s námi cestovala v podpalubí. Už jsme se s ním nikdy nesetkali. Po celá léta potom, vždycky když jsme nemohli nalézt nějakou věc o níž jsme věděli, že bychom ji měli mít, že by tu někde sakra měla být, přidali jsme ji nakonec do toho kufru. Časem se z něho v našich myslích stala veliká virtuální bedna, potom kontajner... Kdoví, třeba to byl právě on, co nakonec svou váhou způsobil potopení té lodi!

     A konečně do Brisbane!

    Ze Sydney jsme měli jet vlakem do konečného cíle naší cesty, Brisbane. Když nás celník vybavoval v přístavu, ptal se kam máme namířeno. Když slyšel, že do Brisbane, prohlásil, že bychom měli raději zůstat v Sydney. Je tu prý spousta práce, v Brisbane to prý tak dobré není. On byl totiž ze Sydney, Brisbane pro něj bylo provinčním městem. Jak se ale potom ukázalo, i tam té práce v té době bylo dost a dost. Času na prohlídku toho hrdého velikého Sydney jsme tu moc neměli, protože nás odvezli autobusem do jakéhosi centra pro přistěhovalce, kde nás nakrmili. Večer jsme potom byli odvezeni na nádraží, odkud nás čekala celonoční jízda do provinčního Brisbane.

    Spánku jsme si moc neužili; ve vedlejším kupé bylo malé dítě, které řvalo po celou noc. Začalo se rozednívat a venku byla vidět úplně jiná krajina než na jakou jsem byl zvyklý. Vypadala taková nějaká poněkud nehostinná. Eukalypty. Křoviny. Suchá tráva. Občas se projíždělo kolem nějaké farmy; potom bylo obvykle vidět na zadním konci pozemku, který se zpravidla nacházel  v blízkosti železniční tratě, vrakoviště aut. Těch aut, osobních i nákladních, tam bylo v některých případech víc než deset, jeden model vždy o několik let starší než ten předchozí, někdy to tak šlo až kamsi blízko k začátku dvacátého století. Renovátor by si tu přišel na své…

    Potom oznámili, že se podávají snídaně. Šli jsme tedy do jídelního vozu; po té probdělé noci nám hodně vyhládlo. Slyšel jsem o tom, že v Austrálii bývá zvykem mít k snídani bifteky, moc jsem tomu ale nevěřil. Jako Evropanovi mi spíš připadalo, že je to nějaký mýtus. Třeba na nějaké takové farmě, co kolem nich projíždíme, no možná… Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že si skutečně můžeme k snídani objednat steak! A nejen to. Když nám potom v jídelním voze toho stejka přinesli, byla to nádhera jakou žádný z nás ještě neviděl. Na talíři už nezbývalo skoro žádné místo k nějakým přílohám. Kdo by ale chtěl přílohy, když může mít biftek přes celý talíř! Později jsem zjistil, že existuje kniha s názvem Steak for Breakfast neboli Stejk k snídani, kterou napsala Elizabeth O’Connerová. Ještě jsem ji ale nečetl, i když ji někde doma máme. Kdo by také četl knihu o stejcích k snídani, když si je může dát sám?!



 ©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena