Vojen Koreis



Jak šel čas...



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není





Obrazy Voyena Koreise


Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru


Planeta


Duch Franze K.


Myš


Mimozemská krajina
se zříceninami


Dobře vyvážené vejce


Blakeova spirální galaxie


Gorily na Měsíci



Věčný poutník





Jak šel čas...


1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )


    
 
Do Brisbane jsme dorazili 1. března 1973.

    

    Bylo kolem desáté ráno a jen jsme vystoupili z klimatizovaného vlaku do pozdního brisbaneského léta, uhodilo nás horko. Bylo to ale takové jiné horko, než na jaké byl člověk zvyklý z některých letních dnů v Evropě. Ten rozdíl je hlavně v tom, čemu se zde říká "humidity", ve vlhkosti vzduchu která, snad kromě pár zimních měsíců, je zde skoro neustále vyšší než bývala doma. Představte si, že se cítíte jakoby bylo pořád před bouřkou a déšť na spadnutí, i když žádné mraky právě vidět nikde nejsou. V zásadě máme zde v subtropickém jižním Queenslandu jen dvě sezóny;  tu horkou a tu méně horkou. Ta méně horká může zahrnovat dny, kdy se probudíte do poměrně studeného rána, zejména pokud se nacházíte trochu dál od pobřeží, jako my. Potom, tak jednou dvakrát do roka, můžete v některých místech brzy ráno dokonce zahlédnout na trávě i jinovatku. Ta ale rychle roztaje a k polednímu už pravděpodobně bude kolem 20 stupňů Celsia. I o tom nejstudenějším dni, který jsem tu za 40 let zažil, se teploměr vyšplhal na necelých 13 stupňů. To bylo někdy v červenci, který odpovídá evropskému lednu. Od září už se maximum začíná usazovat nedaleko třicítky. Kolem Vánoc se u nás v Brisbane ta teplota už většinou příliš dál nezvedne, zato se ale udělá parno. Tak tomu může být po několik měsíců, takže mít ve své pracovně klimatizaci se pro mne stalo nutností. Pojedete-li autem asi hodinku směrem k východu, dostanete se na některou z pláží, které Brisbane obklopují. Stejně dlouhá jízda na druhou stranu vás zavede do hor, kde se nacházejí tropické deštné pralesy. Obratník Kozoroha, za nímž začíná už to opravdové tropické pásmo, je od nás vzdálený asi 500 km.

    Hned na první pohled nám bylo celkem jasné, že se nacházíme v provinčním městě. Tím v té době Brisbane rozhodně ještě bylo, i když už se začínalo dosti rapidně rozrůstat. Oproti Londýnu, ale i ve srovnání  se Sydney či Melbourne, bylo prostě malé. Tehdy měla oblast města asi milión obyvatelů, dnes už má dost přes dva milióny. Navíc hned vedle vyrostl Gold Coast, který v té době neznamenal skoro nic a dnes už má dost přes půl miliónu. Počátkem sedmdesátých let k tomu všemu ještě bylo daleko, i když budoucí prudký vzrůst už se dal vytušit. Zpočátku jsem také ještě ani nedokázal ocenit, jak privilegovaní jsme se svou britskou příslušností byli ve srovnání s emigranty z jiných zemí. Ti státem sponzorovaní totiž, ať už pocházeli z Itálie, Řecka, Francie, Česka, Polska či Německa, byli ubytováni ve Wacolu. To bylo místo kam jsem o několik let později často dojížděl, když jsem pracoval jako státem pověřený tlumočník pro české a slovenské přistěhovalce. V řídkém lese, roztroušeny kolem několika administrativních budov, stravovny a kantýny, tam stály v řadách většinou dřevěné montované domky (vlevo), v nichž byli ubytováni “new Australians”, noví Australané, jak se kolektivně nám všem nedávno příchozím říkalo, což někdy mohlo znít celkem laskavě, jindy ale také trochu potměšile. Z tábora ve Wacolu to bylo asi dva kilometry pěšky ke stanici vlaku, který jel do středu města, vzdáleného nějakých 18 kilometrů. Jinak jste se do města  nedostali, žádný autobus odtamtud nejezdil. Široko daleko tam kolem nic nebylo, kromě obchodu se smíšeným zbožím, takže pro čerstvé přistěhovalce tohle všechno představovalo dobrou iniciativu k tomu najít si co nejrychleji práci, odstěhovat se jinam a přestat být závislými na státu a na sociální péči. Kdo tohle naplánoval, plánoval chytře. Tábor ve Wacolu fungoval skoro půl století, dnes už ale po nějakých dvacet let na tomto místě stojí vězení pro narušitele zákonů nacházející se ve vyšetřovací vazbě.

 

     Stali se z nás Pommies!

   

    Nám Britům k nimž, jak si jistě všimnete, se hlásím kdykoliv se mi to hodí, se zásadně zde v Austrálii říká “Poms” nebo “Pommies”. To nezní moc dobře, takže v tomto případě zůstávám raději Čechem. Ostatně, s mým přízvukem by mě stejně nikdo z toho, že bych mohl být "Pommy" ani zdaleka nepodezíral. Má se za to, že tato přezdívka je zkratkou výrazu Prisoner of the Mother Country neboli “vězeň mateřské země”, mohla ale vzniknout i jinak, podle některých například podle barvy granátového jablka (pomegranate), kterou bledá pleť čerstvě přibyvších emigrantů z Británie, která je na sluneční dny notoricky skoupá, připomíná. V žádném případě to příliš lichotivé není, nicméně jako Pommies jsme zde v Queenslandu na tom nebyli zpočátku nijak špatně. Oproti tomu jak se zacházelo s migranty z ostatních zemí, jimž se dokonce v poválečných dobách říkalo "Ajtalians", jsme se měli jako lordi. Naše ubytování se totiž nacházelo v místě zvaném Yungaba (nahoře vpravo) hned na opačné straně řeky od centra města, kam by málem kamenem dohodil, v krásných historických budovách s hezky upravenými zahradami. Do středu města se odtud dalo dostat buď převozem nebo pěšky či autobusem přes most jemuž se říká Story Bridge a který i když postrádá majestátu sydneyského Harbour Bridge, přesto ale městu celkem dominuje. Pro nás je zvláště zajímavé, že most drží pohromadě tuny kovových nýtů, které dodala  firma ČKD – Česko-moravská Kolben & Daněk, když se začal stavět v roce 1935. Takže když po něm mám jít či jet autem,  považuji se raději za Čecha, ve víře, že takto mě ty nýty nezradí!

 

Brisbaneský Story Bridge snýtovaný dohromady českými nýty.

    Ubytování v Yungabě bylo vyhrazeno přísně jen pro britské emigranty, což by dnes, v časech politické korektnosti jako výrazně diskriminační opatření vůči emigrantům nebritským, asi příslušným orgánům jen tak neprošlo. Mohli jsme zde pobýt půl roku, potom si ještě zažádat o prodloužení a po celou tu dobu platit jen jakési symbolické nájemné. Přitom bylo možné se stravovat v jídelně, kde se také platilo podstatně méně než kdekoliv jinde. Pokud by byl všech těchto výhod člověk využil a pokud by si brzy našel práci, šlo to si v poměrně krátké době našetřit tolik, aby to stačilo na zálohu ke koupi domu. Což ale neznamená, že bychom toho byli my dva nějak využili. Kdyby se totiž vedly záznamy o rekordech dosažených v tom, jak krátce kdo požíval této státem nabízené sociální pomoci, manželka a já bychom to nejspíš buď vyhráli, či se aspoň umístili náramně vysoko. Když jsem se po létech, při jisté společenské události konané právě v Yungabě, před tehdejším federálním ministrem přistěhovalectví Rudockem zmínil o tom, že jsme zde s manželkou přespali celou jednu noc, nechtěl mi to věřit. Řekl jsem mu, že by se to snad dalo ověřit ze záznamů, které jistě jeho ministerstvo uchovává. Komputery se ale v té době ještě skoro vůbec nepoužívaly a pochybuji o tom, že by je ministr byl šel někam na půdu hledat, či tím aspoň někoho pověřil. Takže mi raději nakonec uvěřil.

    Došlo k tomuto rekordnímu výkonu následovně. Poté kdy jsme v pátek dorazili po celonoční jízdě vlakem ze Sydney, ponechali jsme si své dva kufry v místnosti kterou nám přidělili (popravdě, byla to spíš jen taková kóje) a vydali se k přívozu do města, abychom viděli kam jsme se to vlastně dostali. Na jedné z hlavních ulic se nacházela agentura pro kancelářské zaměstnance. Dáša, která v Londýně pracovala jako účetní pro finskou firmu, která jí dala dobrá doporučení, si jí všimla a prohlásila, že to rovnou zkusí. Po několika minutách se objevila, v ruce držela adresu, kam se měla jet představit. Sedli jsme na autobus, který nás odvezl přes most a ještě o něco dále, kde se nacházel jakýsi módní závod. Vynořila se odtamtud asi po čtvrt hodině s tím, že má místo a může nastoupit hned v pondělí. Několik hodin po našem příjezdu tedy už dostala práci, která se tady v té době skutečně válela na ulici. Počet volných míst totiž zdaleka přesahoval počet nezaměstnaných. Takováto idylka ovšem trvat věčně nemohla, za dva až tři roky dostat práci už takhle snadné docela nebylo.

 

     Náš první byt.

 

   Již dříve jsme si spočítali, že jakmile kterýkoliv z nás dostaneme práci, dokážeme pro začátek vyjít z jednoho platu. Okamžitě jsme proto odjeli zpátky do Yungaby kde, jak jsme již zjistili, se vyskytovala úřednice zabývající se mj. sháněním ubytování pro ty odvážlivce, kteří se rozhodli postavit se na vlastní nohy. Hleděla na nás s velkým údivem; nejenže to bylo z naší strany nanejvýše podivné a nestandardní chování, navíc byl pátek a to už dosti pozdě odpoledne. Nakonec se ale přece jen podívala do svých záznamů a potom kamsi zavolala. Dostali jsme takto adresu v nedaleké čtvrti s překrásným názvem Woolloongabba, proslulé hlavně svým stadiónem zvaným krátce "The Gabba". Ten je dnes již zmodernizovaný a dokonce se tam konaly některé fotbalové zápasy Olympijských her 2000, při nichž jsem fungoval jako oficiální tlumočník. V době našeho příjezdu se tam ale ještě hrál pouze cricket a konaly se psí dostihy na dráze, která tehdy hřiště obepínala. Cricketem, touto nejbritštější hrou pocházející ze země, která stála u kolébky většiny populárních sportů, se podrobněji zabývám na jiném místě na svých stránkách. Poznamenala totiž také Australany a to podstatným způsobem, stejně tak jako i jiné národy z bývalých britských kolonií.

 

 

Dům v Merton Rd Woolloongabba jistě kdysi dominoval této ulici, byl ale v té době rozdělený na čtyři byty. Náš se nacházel na levé straně schovaný za stromem jackarandou, kde kdysi býval kuchyňský přístavek. Nedávno byl dům, jak se zdá, znovu uveden zhruba do původní podoby.

 

    Na to, abychom se přemístili do svého nového bytu bylo už přece jen trochu pozdě, takže jsme se rozhodli zůstat pro tu jednu noc v Yungabě a veliké přestěhování s dvěma kufry (zbývající zavazadla nás měla stihnout až za několik dní) si nechat až na ráno. Naše nová bytná se nám představila jako "Penny", což hádám byla zkratka pro Penelope. Byla to stará dosti upovídaná dáma, která obývala jeden z bytů na něž byl původní klasický dřevěný "Queenslander" rozdělený a ostatní tři pronajímala. Penny, která zřejmě pocházela z kdysi dosti bohaté rodiny, se nám jednou pochlubila, že jako mladá dívka zdědila někdy ve dvacátých letech století několika-hektarový pozemek v místě zvaném Surfers Paradise. Marnivost mladé dívky se ale projevila tím, že Penny pozemek brzy nato prodala a to za dnes směšnou cenu čítající několik set liber, protože bylo pro ni důležitější nakoupit si šaty. Kdyby si byla pozemek ponechala, mohla být mnohanásobnou milionářkou. Surfers Paradise je dnes totiž úplným středem Gold Coast, což je něco jako australská Riviéra...

   

Náš první australský byt se sestával z velikánské místnosti, která byla v rozděleném původním domě v koloniálním stylu zřejmě kdysi kuchyní, z mnohem menší přilehlé místnosti, která nyní sloužila jako ložnice, do níž se jen stěží vešla dvojitá postel, z jiné místnosti, která bývala kdysi vstupní halou a z níž byl nyní obývák a z přilehlé koupelny se sprchou. Záchod byl sice jen pro naše užívání, nacházel se ale vzadu za domem, muselo se tudíž vyjít ven. Že tím člověk riskoval večer za tmy setkání s některými z méně příjemných členů boží čeládky, jsem si dobře uvědomoval. Nejvíc jsem se měl na pozoru před hady, o nichž jsem už dobře věděl, že na ně může člověk šlápnout kdekoliv na zahradě, případně je najít i v domě. Bral jsem si proto večer sebou baterku.

To jsem ale ještě nic nevěděl o "redback spiders". Tito pavouci zejména prosluli tím, že se nejraději schovávají pod poklopy venkovních záchodů, jimž se v Austrálii dostalo populárního názvu "thunder box", hromová bedna. Tyto před 40 lety už sice byly v městských oblastech na ústupu, ještě asi po desetiletí ale přetrvávaly na zahradách v některých čtvrtích města a nadále se pochopitelně dodnes vyskytují v hojných počtech na venkově. Kousnutí tímto poměrně malým pavoučkem s výraznou červenou tečkou na zadečku může sice být v krajních případech životu nebezpečné, především je ale ohromně nepříjemné. Zejména pokud se v této blízké příbuzné neblaze proslulé černé vdovy probudí nezdravý zájem o některou z částí pánské tělesné anatomie. Bolest kterou takovéto kousnutí způsobí je legendární, vyřadí oběť z akce na celé měsíce a navíc se vracívá periodicky, někdy i po řadu let! Tohle všechno jsem se ale dozvěděl, až když už jsme bydleli v domě s normálním záchodem, kde jsem neměl důvod k tomu pečlivě zkoumat spodní strany záchodových poklopů, tak jak to činí Australan odkázaný na thunder box. Kdo ale ví, čemu jsem tehdy možná o pouhý vlásek unikl?

     Oproti garsonce jakou jsme mívali v Londýně, kde jsme se museli o veškeré příslušenství dělit s několika jinými nájemníky, to byl přímo kvantový přechod do nového prostředí. V něm jsme se hned začínali rozkoukávat. Nejmarkantnější bylo jistě všudypřítomné horko. Vydali jsme se na nákup. Byl začátek března, tedy pozdní léto nebo počátek podzimu, to podle toho jestli se rozhodnete počítat 1. březen jako počátek podzimu, tak jak to činí Australané, či se přidržíte našeho systému, kdy začátek podzimu přichází až s rovnodenností. Už v sobotní dopoledne pálilo venku sluníčko ostošest. K hlavní ulici čtvrti to bylo jen několik set metrů a s kopce, takže jsme seběhli dolů dosti rychle. O něco později, za ještě mnohem většího horka a do kopce, obtíženi navíc nákupem, jsme se už vláčeli hodně pomalu. Naštěstí, ten nákup příliš veliký nebyl a ani být nemohl. V té době byly ještě nákupní hodiny zde v Brisbane a vůbec po celé Austrálii až neuvěřitelně krátké a nejen oproti Londýnu, ale i ve srovnání s jakýmkoliv trochu větším evropským městem. To se v dnešní době změnilo až neuvěřitelně, takže současná generace stěží uvěří, že ve všední den v Brisbane většina obchodů zavírala v pět odpoledne, zatímco v sobotu už v půl dvanácté. Pro někoho kdo měl typické zaměstnání od devíti do pěti, či spíše od osmi do pěti s hodinovou polední přestávkou, moc času na nákupy nezbývalo! Tehdy ale ještě v zemi panoval takový pořádek při němž se jednoduše počítalo, že muž bude pracovat a žena zůstane doma s dětmi a o nákupy se postará. A tak to také v Austrálii až poměrně donedávna chodívalo. Ještě pár roků poté kdy jsme sem dorazili, nezapočítávaly banky pro hypotéční účely do celkového příjmu plat ženy, pouze ten plat který měl muž, jako hlava rodiny. Tohle pravidlo ještě stále platilo když jsme o pár let později kupovali náš první dům a sháněli jsme se po tom, kdo by nám půjčil. Jak se tyhle věci mění – v dnešní době naopak banky shánějí komu by mohly půjčit a to co nejvíc! Kdyby něco takového člověk vykládal někomu z mladší generace, tak skoro určitě by to vypadalo jako nějaký stařecký blábol.

    Po měsíci prožitém na lodi s tou věčnou řeckou stravou jsme už moc a moc toužili po tom, až si uvaříme něco po svém. Jenže co? A také z čeho? Než jsme se trochu v ulicích města rozkoukali, bylo už po sobotní zavírací hodině. Nalezli jsme jeden krámek, který vlastnil jakýsi Řek (?), který byl smíšený se  snack barem a tudíž nezavíral už v půl dvanácté. Z mrazáku, který tam měl, jsme vydolovali kuře. To by nám s chlebem, který se nám také v tom místě podařilo koupit, mělo pro ten den stačit, řekli jsme si. Do kopce v tom horku jsme to nějak zvládli a chystali jsme se dát do vaření, když se vynořil další problém. V čem máme vařit? Těch pár kastrolů, které jsme si vezli sebou z Anglie, se ještě toulalo kdesi po světě a v té velikánské kuchyni, kterou jsme měli k dispozici, se nenacházela jediná vhodná nádoba, jediný hrnec, rendlík, pekáč či pánev, prostě nic v čem by se to kuře dalo upéct či uvařit. Jedinou věcí, kterou jsme kromě pár otlučených talířů v kredenci objevili, byl objemný prastarý čajník, takový jakému se v Austrálii, říká "billy", což jsem v té době ovšem ještě nevěděl. Zpívá se ostatně o něm už v oné neoficiální australské hymně o tulákovi, který ukradl ovci a se zlou se potázal: 

Once a jolly swagman camped by a billabong,
Under the shade of a Coolibah tree,
And he sang as he watched and waited till his billy boil,
You'll come a Waltzing Matilda with me.

Waltzing Matilda, waltzing Matilda...

    Mimochodem, když jsem tuhle písničku, v podání Jiřího Hály, hrál po letech někdy při svých rozhlasových pořadech, padali přitom Australané na zadek, tak se jim to líbilo! Správný billy o němž se v písni zpívá, by asi měl být čajník plechový či mosazný; tento byl aluminiový a na dně měl usazený aspoň centimetr tlustý kámen, vzniklý po mnohaletém užívání. Řešení bylo nasnadě. Uvaříme si kuřecí polévku v čajníku! Zmrzlé kuře v tom horku rychle změklo, takže se nám ho podařilo do čajníku nacpat už i po menším úsilí, i když ucho přitom dost vadilo. Další problém nastal když se kuře konečně uvařilo a my jsme se chystali k tomu vzniklý vývar i samotné kuře zkonzumovat. Kámen, který byl usazený na dně čajníku se, zřejmě působením tuku z kuřete, uvolnil, oddělil ode dna a rozpadl se na písek s menšími kousky. Také zde jsme si poradili; přes malý cedník, který se také mezi kuchyňským náčiním nacházel, jsme polévku přecedili, takže se dala jíst, či spíš pít.

 

     O životní prostor se dělíme se šváby!


    Večer bylo pořád ještě docela slušné horko. Dáša se šla osprchovat. Z ničeho nic vyběhla nahá z koupelny, ani si na sebe nestačila vzít ručník. Za jiných okolností bych byl takovouto podívanou jistě ocenil, jenže za ní se vyvalilo cosi hnědého; vypadalo to skoro jakoby ji to honilo. Ukázalo se, že to je jen hodně veliký šváb; byl nejspíš stejně vyděšený jako moje drahá polovice. Takového švába žádný z nás až doposud nikdy neviděl. Zpočátku jsme vlastně ani nevěděli, že se jedná o švába, protože něco tak velikého si člověk se švábem ani nedával dohromady. Doma v Česku a později v Anglii, člověku mohli zkřížit cestu nějací ti švábi, zejména v místech kde se dělá s jídlem, například v pekárnách nebo v restauracích. Většinou o nich ale jen slyšel a žádný větší problém pro nikoho nepředstavovali.

    Ovšem, jsme v Austrálii, kde si člověk musí na leccos zvyknout, včetně "cockroachů", jak se jim zde říká. Takový kokrouč, podobný tomu který tolik vyděsil moji ženu, doroste klidně tak do čtyř, pěti centimetrů. To nepočítám tykadla, s nimiž může měřit i dost přes deset. Zejména v tropických a subtropických oblastech na ně připadnete téměř všude. Pokud máte v domě nějakého toho švába takovéto velikosti, všechno je ještě celkem v pořádku. Jejich existenci musíte prostě vzít na vědomí, je dobré se pro jednou smířit s tím,  že se budete o prostor muset občas dělit s nějakým tím švábem. Můžete se tento hmyz ovšem pokoušet agresivně hubit a možná, že na nějaký čas i podlehnete iluzi, že jste tu válku vyhráli. Šváb je ovšem tvor peripatetický, který který navíc bývá až na některé výjimky okřídlený. Dům ocitnuvší se dočasně bez švábů představuje pro tyto tvory stěží odolatelnou výzvu.

    Dospěl jsem brzy k názoru, že je nejlépe zaujmout k švábům pragmatické stanovisko, tak jak to činí většina Australanů. Ti se s nimi prostě naučili vycházet. Na více místech v zemi se dokonce konají švábí závody – bylo by spíš překvapivé kdyby se tak nedělo, protože Australané milují cokoliv na co se dá sázet! Existuje dokonce odrůda švábů zvaná the giant burrowing cockroach (Macropanesthia rhinoceros), které si někteří lidé skutečně chovají jako domácí mazlíčky. Tento šváb, který je bezkřídlý a nemá ani žádná delší tykadla, dosahuje velikosti až 8 či 9 centimetrů, váží kolem 35 gramů a dokáže žít i déle než 10 let. Zkameněliny švábů podobných velikostí, některé z nich staré až 300 miliónů let, byly nalezeny leckde po světě; dnes ale se takovéto švábí těžké váhy najdou už jen na tomto kontinentě a to jen v jeho tropických částech.

     Většina z nás se musíme spokojit s běžným švábem, který zde dorůstá stěží polovičky této velikosti. Tu a tam slyším zdejší Čechy říkat, “My žádné kokrouče v baráku nemáme, my jsme se jich pro jednou zbavili!” Či tak nějak podobně. Přítomnost švábů v domě berou, podobně jako mnozí jiní nedávno sem dorazivší Evropané, jako osobní urážku; cítí se, jakoby něco takového muselo nutně zanechat nesmazatelnou skvrnu na jejich pověsti. Pokud ovšem takový člověk skutečně žije v domě v němž se žádní kokroučové nevyskytují, potom vězte, že problém má on, nikoliv vy, kteří nějaké ty šváby doma máte v přijatelném množství. Pravděpodobně to totiž znamená, že se musel příliš horlivě zasazovat o jejich vyhubení. Takovéto místo potom musí nutně být plné všelijakých jedů a chemikálií, jichž se tito tvorové sice straní, které ale vy denně dýcháte a jichž se dotýkáte. Zkušenost mě naučila, že nejrozumnější je se s existencí švábů v Austrálii vyrovnat; být vždy a za každých okolností připraven na to, že se někde objeví, že na vás odněkud vyjuknou. To znamená mít na ně na strategických místech políčené nějaké ty pastičky, prášky a podobně, hlavně kolem potrubí v kuchyni či v koupelně, kolem nichž se nejčastěji potulují, hlavně to ale nepřehánět.

    Přišel jsem také časem na to, že tam kde jsou nějací ti velcí švábi, většinou nebývají žádní malí. Nevím, jestli je ti velcí sežerou či jen vyženou, jednoduše tam nejsou. Opravdový problém vám nastane teprve když zjistíte, že někde máte spoustu malých švábů. To potom již nezbývá nic jiného, než nechat celý barák vyplynovat, na čas odtamtud zmizet, jít do hospody, zajet si k moři. Hlavně pořádně vyvětrat než se tam vrátíte. Tohle se nám stalo asi o rok později, když jsme se nastěhovali do jednoho domu. Večer člověk přišel do kuchyně a slyšel jen takové šustění. Když rozsvítil, ještě stačil zahlédnout nožičky a krovky mizící tu a tam, kdekoliv se dalo. Naštěstí jsme tehdy ještě pronajímali, takže výdaje s vyplynováním musel nést majitel domu! Dlouho jsme tam ale stejně ani potom bydlet nezůstali.

    Také jsem si našel práci.


    V Anglii to nebylo snadné najít si slušnou práci. Vystřídal jsem tam několik zaměstnání, žádné z nich za moc nestálo. Byl jsem opravdu zvědavý, jestli se potvrdí to, co se tam o Austrálii říkalo, že je tu práce spousta. Šel jsem tedy na zdejší pracovní úřad. Tam mě vyzpovídali, podívali se do svých záznamů. Bylo by tu prý místo skladníka u jedné menší firmy. Jel jsem se tam hned představit; nebylo to příliš daleko od našeho bytu, jen asi tři stanice dráhy. Okamžitě jsem byl přijat. Práce zde v té době skutečně jakoby ležela na ulici. Ukázalo se, že se jedná o rodinnou firmu tzv. bílých Rusů, potomků těch, kteří se po revoluci uchýlili nejprve do Číny a když i tam začala být pro ně půda horká, emigrovali do Austrálie. Stařešina rodu se jmenoval křestním jménem Basil a pod tímto jménem si někdy koncem třicátých let otevřel v Brisbane obchod s kávou, který stále existuje, dnes už v ní nejspíš figuruje třetí generace této rodiny. Postupem času přibylo ke kávě, kterou firma v době kdy jsem pro ni pracoval prodávala už jen velkoobchodně, různé lahůdkářské zboží. To vše bylo uloženo ve skladišti které, jak jsem se nedávno ujistil, stále ještě stojí ve čtvrti Norman Park. Starý pán už se zabýval jen kávou, jejím pražením, atp. Jeho zeť Genadij neboli Gene, přibližně mého věku, oficiálně vedl firmu, jeho bratr byl jedním ze čtyř obchodních cestujících, zatímco další zeť Gus rozvážel to zboží, které se prodalo do Brisbane. Já, společně s jistým Francouzem, také nedávným příchozím, jsme dávali dohromady objednávky a balili jsme ty, které se posílaly mimo Brisbane.

    Když jsem si nedávno ověřoval některé údaje, objevil jsem náhodou na internetu novinový článek z roku 1953, kde se píše o prvním soudním stání k němuž došlo následkem tehdy státem nově vydaných nařízení, týkajících se švábů v restauracích a obchodech. Obžalovaným byl právě výše zmíněný Basil, který v té době ještě vedl svůj obchod s kávou na jedné z hlavních ulic Brisbane. Podle obžaloby se dotyčný nedržel patřičně těchto nařízení, podle nichž měl užívat dostatečně silný prášek DDT (uvádí se tam přímo míra koncentrace tohoto tehdy ještě všeobecně uznávaného kouzelného prostředku), aby udržoval pod kontrolou švábí populaci ve svém obchodě. Obhájce namítal, že kontrola byla prováděna za horkého počasí, kdy je v Brisbane zcela nemožné se úplně švábů zbavit, protože noví a noví stále přilétají. Žalobce sice také souhlasil s tím, že šváb se ve zdejším podnebí nikdy zcela vymýtit nedá, soudce ale přesto uznal obžalovaného vinným a vyměřil mu pokutu ve výši 3 liber. K tomu musel chudák Basil ještě zaplatit dalších 6 šilinků za soudní výdaje. Hádám, že toto soudní řízení jistě bylo aspoň jedním z důvodů proč se obchodu na hlavní ulici zbavil a zavedl si již zmíněnou firmu, k čemuž muselo dojít zhruba v té době. Rozhodl se prostě, že on bude od té doby už jen dodávat kávu a o to, jak se zbavit kokroučů, ať se starají jiní!

    Dělat skladníka za základní mzdu mě příliš nebavilo, takže asi tak za půl roku jsem se začal ohlížet po něčem jiném. Manager Gene mi sice sliboval, že časem by mě mohl povýšit na obchodního cestujícího, nijak se k tomu ale neměl. Dnes, když se zpovzdálí dívám na tuto firmu, chápu proč asi. Pokud mohu říci, stále ještě ji vede, přičemž firma se nikterak nerozrostla, spíš to vypadá, že se zmenšila. Což pro malý rodinný podnik vůbec není tak špatná věc. Zdá se, že Basils, jak se nazývají, stále ještě obchodují s kávou a také s kořením, což vždycky bývaly pro ně hlavní opěrné body. Jinak v lahůdkách a podobných artiklech je stále větší konkurence, jednak od supermarketů tak i od různých asijských obchodů, jejichž počet se tu zmnohonásobil. Takže Gene se zřejmě moudře rozhodl s nimi nesoutěžit a držet se nadále jen toho, co rodinu už živí větší část století. Na to místo bych tedy asi byl musel dost dlouho čekat, nejspíš dokud někdo jiný neodejde a také bych se ani nemusel vůbec dočkat. Takže jsem udělal dobře, když jsem odešel.

    Hned den nato jsem nastoupil u firmy, která prodávala koberce, česky by se dnes spíš řeklo podlahové krytiny. Takové ty role, většinou 360 cm (původní míra 12 stop) široké, různé tloušťky i kvality. Firma se jmenovala House of Axminster. Dvakrát týdně inzerovala v novinách, lidé potom buď zavolali nebo přišli rovnou do skladu si vybrat co chtějí. Šéf byl Angličan, také poměrně nedávno přišlý do Austrálie, mladý a dravý podnikatel. Několik let poté kdy jsem pro něho pracoval, firmu koupil, přejmenoval ji na Carpet Call, potom k ní přikoupil ještě jinou firmu, kterou nazval Curtain Call a která se zabývala prodejem záclon a takto si brzy vytvořil značně velké obchodní impérium, které dodnes stále úspěšně vede. V době, kdy jsem pod ním pracoval, byl ale ještě pouhým managerem a o tom jak začne dobývat australský obchodní svět se mu asi zatím jen po nocích zdálo. Pracovat pod takto ambiciózním šéfem nebylo ovšem nijak snadné. Počet metrů prodaných koberců hrál vždycky v mysli tohoto člověka tu nejhlavnější roli, přičemž to, že stejně jako moji kolegové, jsem ho mohl oslovovat "Jime", což se tak nějak skoro rovná českému tykání, vůbec pro mne ani pro ně neznamenalo žádné úlevy. Tohle je totiž v Austrálii celkem běžné, šéfovi můžete tykat, to ale neznamená, že vás nezjebe kdy se mu zachce! 

    Mým úkolem bylo vždy zajet tam kde kupující chtěli mít koberce položené, nechat je buď ve skladišti či z nabízených vzorků vybrat si to co by jim vyhovovalo, vyměřit prostor, spočítat cenu a obchod uzavřít tím, že jsem od nich inkasoval zálohu. Někdy to šlo ráz na ráz, jindy to trvalo hodiny než se zákazník rozhodl, pokud se rozhodle, protože záruka úspěchu zde nikdy nebyla. Sklad se nacházel hned na opačné straně řeky od středu města, kde tehdy stála celá dlouhá řada budov podobného skladištního typu. V osmdesátých letech byly všechny, až na pár výjimek, zbořeny, aby udělaly místo pro největší projekt jaký Brisbane do té doby zažilo – EXPO 88. Když to se po půl roce skončilo, připadly pozemky městu. Dnes, jak jto zhruba odhaduji, tím místem kde jsem sedával u stolu a čekal na zákazníky či na to až mě vysvobodí zazvonění telefonu, procházejí střední řady hlavního divadelního sálu městského kulturního střediska, který pojme asi dva tisíce diváků. I tady mne divadlo jistým způsobem pronásleduje...

 

 
Zde jsem kdysi prodával koberce. Dnes zde stojí moderní budovy zahrnující divadelní sál
pro dva tisíce diváků, pár menších divadelních sálů, koncertní síň, muzeum, atp.

   

    Nejdůležitější bylo nalézt si něco, co by přinášelo trochu slušné peníze, abychom se v Austrálii mohli zavést. To vlastně znamenalo v první řadě sehnat těch peněz poměrně dost, aby bylo na zálohu ke koupi domu. Při rozhodování o tom, zda má člověk koupit či pronajímat, nehrály role jen emoce (jen málokdo si přeje zůstat až do smrti bezzemkem), ale také prostá matematika. Za nájem totiž člověk vydal přibližně stejnou částku jakou by potom splácel bance, kdyby ta mu na koupi domu půjčila. Když už platit, potom nejlépe tak, aby člověk platil v zásadě sám sobě, protože dluh se časem podaří umořit. První překážkou která stála v cestě byla záloha – bez té to nešlo a našetřit si na ni nebylo nijak snadné. Dále člověk potřeboval mít pravidelný příjem jako tzv "bread winner" neboli ten kdo do domu přináší chléb, je živitelem rodiny. V té době totiž ještě panoval v této zemi systém, který by pozdější generace považovaly za nemyslitelný a ovšem i za krajně politicky nekorektní. Banky, které byly hlavními poskytovateli hypoték, se řídily pravidlem, podle něhož v případech manželských párů se výše nabízeného úvěru vypočítávala pouze podle výše příjmu manžela. Plat manželky banky prostě nebraly v úvahu. Roli v tom hrála ovšem čistá logika. V případě, že by přišla do jiného stavu, žena by musela opustit zaměstnání; s touto eventualitou se muselo počítat a proti ní se zabezpečit. Jistěže existovaly výjimky, zejména v případech vysoce kvalifikovaných žen nebo těch které si obstaraly potvrzení o neplodnosti, atp. Nás se ale toto základní pravidlo týkalo a to dosti bolestně. Znamenalo to, že budu muset, aspoň v té kritické době kdy budeme žádat banku či spořitelnu o půjčku na dům, vydělávat co nejvíc a mít to navíc od zaměstnavatele potvrzené černé na bílém. To celkem vylučovalo takové druhy zaměstnání jakým bylo prodávání koberců, kde jsem měl jen poměrně malý základní plat k němuž se potom připočítávaly prémie za úspěšně dokončené smlouvy o prodeji. Ty mohly sice být někdy docela vysoké, jindy ale za moc nestály. Jako v každém podobném zaměstnání, nezáleželo zde jen na schopnostech, ani na odpracovaných hodinách. Dost často to jednoduše stálo jen na tom, jaké měl či neměl člověk na kupce štěstí.

     Bylo mi celkem jasné, že budu muset učinit nějaký kompromis mezi tím, co bych dělat chtěl a tím, co budu muset dělat pro to, abych se uživil. Na rozdíl od svého tehdejšího šéfa Jima Smithe jsem v prodávání koberců budoucnost neviděl. Tlak od něho vycházející a vedoucí k neustálému zvyšování pracovních výkonů, byl dalším důvodem, který mě asi po roce přiměl k tomu z tohoto místa odejít. V té době už se pomalu začínala měnit ekonomická situace v zemi a pracovních příležitostí už nebylo tolik jako v době kdy jsme sem dorazili. Říkal jsem si, že to v budoucnu bude spíš horší a že asi tím nejbezpečnějším druhem zaměstnání by bylo něco, co má co dělat s jídlem. Lidé přece budou vždycky potřebovat jíst, zatímco koupi takového koberce mohou klidně odložit na neurčito. Šel jsem na čas znovu pracovat jako skladník, tentokráte k firmě nazývající se Hans Continental Smallgoods. To poslední slovo je ryze australský výraz a nenalezl jsem je v žádném anglicko-českém slovníku. V podstatě znamená smallgoods totéž co uzeniny, i když se to z toho slova dost těžko pozná. Holanďan Hans ven der Drift založil svou uzenářskou firmu někdy kolem roku 1960, takže v době kdy jsem pro něho pracoval byla už dobře zavedená zde v Brisbane, i když ještě ne po celé zemi, k čemuž později také došlo. Na rozdíl od mého bývalého šéfa Jima Smithe, Hans si ale své impérium nepodržel – někdy v 90-tých letech prodal firmu výhodně Japoncům a pokud vím, užívá si dodnes takto nabytých miliónů.

    Po nějaký čas jsem pracoval ve skladu, abych se co nejlépe seznámil s produkty, jichž byly desítky, od uzenin, šunek, klobás, buřtů, párků, kabanosů, až po imitace maďarských a dánských salámů, atp. Po několika měsících jsem se stal obchodním cestujícím. Dostal jsem menší asi dvoutunový náklaďáček, takové speciální chladírenské vozidlo, s nímž jsem jezdil po zavedených trasách, od jednoho obchodu k druhému. Někdy to byly supermarkety, kam jsem většinou dodával balené zboží, jindy lahůdkářství, kam šly pletence kabanosů, uzené šunky, celé nekrájené salámy a podobné věci. Firma měla tehdy devět takovýchto pojízdných ledniček. Mezi námi řidiči-prodavači panovala celkem přirozená kompetitivní atmosféra, čehož firma využívala k tomu, aby pořádala různé soutěže. K soutěžení mezi socialistickými kolektivy to sice mělo daleko, princip byl ale stejný. Brzy jsem v nich začal vynikat a nakonec jsem dosáhl titulu absolutně nejlepšího firemního obchodního cestujícího. Mohu proto o sobě hrdě prohlásit, že jsem se v Austrálii stal úderníkem! 

    Jako správný stachanovec jsem ovšem pracoval dlouhé hodiny. Slova naivních obdivovatelů Západu z vinárny Embassy mi tehdy bzučela v hlavě a bzučí dodnes – "To radši tam budu dělat závozníka..." Práci, která se ode mne očekávala, by v tehdejším Československu určitě dělali dva lidé, řidič a závozník. Odpracovali by si přitom každý z nich osm hodin, přičemž by měli aspoň hodinovou přestávku na oběd, kromě toho asi ještě pár kratších přestávek na svačiny. Já jsem to auto nejen řídil, ale také jsem zboží doručoval. To doručování by v ČSSR dělal závozník, který by kmital, zatímco já jako řidič bych vozidlo odřídil někam, kde bych si potom v klidu vykouřil cigaretu, jimž jsem v té době ještě holdoval. Nebo obráceně. Takto se mi tu cigaretu podařilo si za volantem vykouřit jen když jsem musel řídit trochu delší čas, abych se dostal od jednoho zákazníka k jinému. Odhaduji, že na to co jsem sám stihl objet za týden, by dva zaměstnanci socialistického transportu, řidič se závozníkem, potřebovali minimálně dva týdny. 

    Můj den vyhlížel asi takto: Ráno jsem z domu, který jsme si v té době ještě pronajímali, vyjížděl kolem šesté hodiny a brzy nato už jsem byl v místě, kde se nacházelo jak depo tak i sklad zboží. Tam jsem převzal vůz v němž mi večerní směna mezitím doplnila zboží a vydal jsem se na cestu. Nejprve jsem vždycky navštěvoval řeznické krámy, které prodávaly naše uzeniny jako vedlejší produkt, protože ty se otevíraly už brzy ráno. Tak po osmé hodině to už šlo se dostat do běžných obchodů a supermarketů, jichž v 70-tých letech bylo víc než jak je tomu nyní, které ale byly menší. Teprve k polednímu se otevřely a staly se pro mne přístupné hotely a restaurace. Jezdil jsem po celý den, přičemž když jsem měl trochu delší přesun z místa na místo, ukusoval jsem při řízení z nožičky kabanosu, párku nebo něčeho podobného, co jsem si vzal vzadu z lednice. To totiž býval můj oběd. Přestože jsem oběd vůbec nesvětil, zpátky do depa jsem se obvykle dostával až někdy kolem šesté večer, kromě středy, kdy jsem míval o něco kratší trasu a končil tak asi o hodinu, někdy i o dvě, dřív. Potom jsem ještě musel spočítat peníze, které jsem inkasoval a na cestě domů je ve zvláštním vaku hodit do noční schránky banky. V sedm večer jsem přijížděl domů, jak na koni. Když nepočítám cesty z práce a do práce, byly to minimálně 12-hodinové šichty, bez oběda, bez svačiny. Pracovní dny to byly dlouhé, nicméně jsem si s provizemi často přišel i na trojnásobek průměrného týdenního platu, který byl v té době kolem 80 dolarů. Což mi firma také potvrdila pro banku, když jsme si šli půjčit peníze na barák. Nedlouho poté došlo ale u Hanse k reorganizaci a firma přešla na jiný systém vyřizování objednávek i dodávek. Bylo by tam sice pro mne místo, cenili si mne také proto, že jsem navíc dokázal často získávat nové zákazníky. Přešel jsem ale k jiné firmě, která dělala totéž co ta předchozí před reorganizací a kde pracovní tempo nebylo tolik vysoké. O něco později ještě k jiné firmě, která vyráběla bramborové lupínky všech možných i nemožných chutí a druhů, které jsem rozvážel společně s ořechy a jinými zákusky. To už jsme měli náš první dům a nemusel jsem se tolik honit.

    Nerad bych ale předbíhal. Koupit si dům jsme zkoušeli několikrát, hned od samého začátku. Vždycky to dopadlo stejně. Něco se nám líbilo, podepsali jsme smlouvu, šli s ní do banky zažádat o půjčku. Byla ale taková doba kdy banky nepůjčovaly, či spíš půjčovaly jen těm, kteří pro ně nepředstavovali vůbec žádné riziko a my jsme se v jejich očích takto nekvalifikovali. Když nám nikdo nepůjčí na celý dům, zkusme si půjčit aspoň na parcelu s tím, že  něco na ní postavíme později, řekli jsme si. Koupili jsme jednu na jižní straně města asi za pět tisíc dolarů, příliš se nám to místo ale nelíbilo, takže když se o několik měsíců později naskytla příležitost pozemek prodat za šest a půl tisíce, prodali jsme s výdělkem. Přitom jak jsem denně jezdil po čertech a ďáblech, objevil jsem kout, kde se mi líbilo. Bylo to v místě zvaném Bellbird Park, kde se teprve nedávno předtím začaly prodávat pozemky a stálo tam zatím jen několik domů. Koupili jsme jeden pozemek; byla ta taková nudle, něco přes dvacet metrů široká a skoro sto metrů dlouhá, táhnoucí se od silnice, která šla podle hřebenu kopce, dolů do údolí. Hlavní pro nás bylo, že náš budoucí dům bude stát vysoko na kopci. Předtím jsme totiž zažili něco, co nám dalo pořádnou lekci o tom, jak rozumné je postavit si dům na místě dostatečně vysokém!

   


Takto vybarvené bylo naše první auto v Austrálii, skoro 20 let starý holden. Fotografie které mám z té doby byly všechny černobílé, takže jsem nalezl obrázek vozu stejného typu a hlavně stejné barvy, abyste se jí mohli pokochat!

   

   Když přišla povodeň

 

  V létě 1974, tedy asi rok po příjezdu do Austrálie, jsme bydleli ve čtvrti Salisbury, kde jsme si pronajímali dům. Začátkem ledna, tedy uprostřed léta, jsme si vzali oba dvoutýdenní dovolenou s tím, že se trochu podíváme po Austrálii. Auto jsme si koupili hned po několika týdnech, když jsme ještě bydleli v tom prvním bytě ve Wooloongabbě – pamatuji si, že stálo 330 dolarů. Byla to  koupě nadmíru odvážná – holden, asi tak z roku 1957, ale ta barva! Převážně růžová. Na fotkách, které z té doby mám, je auto bohužel jen v černobílém, podařilo se mi ale nalézt obrázek jiného holdena zhruba stejného věku, který se mu hodně podobá a hlavně má tu správnou barvu. Tak ho sem dávám, abyste si o tom našem mohli udělat představu. Auto mělo jen tři rychlosti, které se přehazovaly takovou pákou pod volantem, žádné velké vymoženosti nemělo, to všechno co v něm bylo ale fungovalo, což bylo nejdůležitější! Zůstalo s námi potom ještě asi dva roky, než úplně dosloužilo. Ty tři stovky, které jsme za ně dali, jsme ještě dostali na protiúčet, když jsme kupovali za ně kupovali náhradu, o dost novějšího hillmana. 

    Onu cestu na jih zvládlvrůžový holden perfektně. Odjeli jsme s ním do New South Walesu, nejprve do Sydney, kde žil v té době můj již zmíněný strýček z druhého kolena, s jehož původem anglickou manželkou jsme se také setkali ještě krátce před odjezdem do Austrálie v Londýně. V Sydney jsme zůstali několik dní. Podívali jsme se potom ještě do Canberry a zajeli jsme si až do Snowy Mountains, australských Alp. Cestoval s námi také malý springer spaniel Sargon, kterého jsme si nedlouho předtím pořídili. Nebylo mu ještě ani celých šest týdnů, když jsem ho nedlouho před Vánoci domů Dáše přinesl. Ležela v posteli, nebylo jí dobře, chytila zřejmě nějaký virus. V momentě kdy jsem jí do postele přinesl malého Sargonka, okamžitě se uzdravila! Jak by také ne? Bylo to nesmírně roztomilé malé štěňátko, vypadalo jako model k prototypu všech dětských hraček –  obrázek vám sem prostě dát musím, abyste se jím mohli také potěšit. Už tehdy bylo patrné, že je to pejsek přilnavý a také velice houževnatý, přímo tvrdohlavý. Sargonek opravdu vyrostl ve psa s velice výrazným charakterem. Vyklubal se z něho náramný plavec; jakmile spatřil vodu byl prostě k neudržení. V tomhle podnebí to ale žádný větší problém nepřestavovalo. Později, když jsme si pořídili asi 10 metrů dlouhý bazén, rozhodl se, že je on jeho pravým vlastníkem a nás že tam pustí jen z milosti. Do vody skákal s břehu šipkou, což jsem nikdy žádného psa dělat neviděl! Připomínal ve vodě spíš tuleně, než psa. Sargon s námi pobyl na tomto světě třináct let a nějaké ty měsíce. O těch dalších zvířátkách, která ho následovala, vám povím na jiném místě.

    Zpět k tomu pohnutému roku 1974. Už když jsme ke konci naší dovolené dojížděli do Brisbane, začínaly se kolem stahovat mraky. Shora z tropických oblastí sem doputoval cyklón, něco co se zde stává tak jednou za deset nebo dvacet let. Každým rokem v letní době se těch cyklónů vytvoří několik, jak ale postupují dolů podle pobřeží, s tím jak se voda stává chladnější postupně ztrácejí tu původní ničivou sílu větru a rozpadají se většinou ještě dřív než sem k nám dojdou. Cyklón, to bylo něco o čem jsem až doposud jen slyšel, ale nikdy nepoznal, něco co jsme doma v Česku a Evropě vůbec neměli a s čím jsem se seznámil až zde v Austrálii. K tomu, aby člověk mohl opravdu intimně poznat takovýto hrozivý přírodní jev, musel by ovšem žít na dalekém severu. Z hlavních měst Austrálie pouze Darwin leží v oblasti přímého ohrožení cyklóny (téměř každým rokem tam mívají pohotovost) a v tom stejném roce 1974, ale až v prosinci, byl o Vánocích cyklónem Tracy téměř srovnán se zemí, přičemž zahynulo více než 70 lidí. V průměru přitom pouze jeden z pěti domů zůstal v Darwinu po této živelné katastrofě stát. Z ostatních hlavních měst jednotlivých států už jen Brisbane a částečně Perth leží v pásmu kam může cyklón, či spíš jen jeho zbytky, teoreticky ještě dojít, k Sydney či k Melbourne už cyklóny nedojdou. Z větších měst kolem sta tisíc obyvatelů či více, se mohou v cestě cyklónu v Queenslandu ocitnout ještě Cairns, Townsville, Mackay a Rockhampton, spolu s celou řadou menších měst a resortů. V daleko řídčeji obydlených severních částech Západní Austrálie, kde cyklóny bývají snad ještě častějším jevem, potom to jsou zejména Broome a Port Headland. V 60-tých létech jeden menší cyklón došel až do Brisbane a docela slušně přitom pocuchal Redcliffe, což je přímořská čtvrť na severu města – zrodila se tam zhruba v té době slavná popová skupina Bee Gees. To se ale stalo ještě předtím než my jsme sem dorazili, takže to znám jen z vyprávění. Bee Gees znám také jen z vyprávění neboť tento způsob hudby mi nic moc neříká.

    Cyklón (v Americe také hurikán, v Japonsku tajfun) vzniká tím, že se tlaková níže soustředí nad mořem a následkem otáčení zeměkoule začne také rotovat - na jižní polokouli se tak děje zleva doprava. Cyklón proto nepřekročí rovník; pohybuje se směrem od něho, podle toho na které polokouli se nachází, buď na jih či na sever. Vznikají přitom větry, které nedaleko středu mohou dosáhnout až nějakých 400 km/hod. Takto silné cyklóny jsou ovšem velmi vzácné, i když cyklóny s 300 km větry se tvoří už poměrně často. Takový cyklón potom spadá do nejvyšší 5. kategorie a byla jím výše zmíněná Tracy, která zničila Darwin. Cyklón nejnižší 1. kategorie mívá větry síly asi kolem 100 km/hod, potom to stoupá zhruba po 50 km/hod pro každý další stupeň. Plně vyvinutý cyklón obvykle patří do druhé či třetí kategorie a vypadá na satelitním snímku jako veliké kolo se spirálovitě se odvíjejícími rameny. Uprostřed mívá dobře viditelné „oko“, několik kilometrů široké, kde nejsou žádné mraky ani větry. Na obrázku zde je satelitní snímek cyklónu Yasi z února roku 2011. Ten dlouho vypadal, že by si mohl pohrát s městem Cairns (asi 150 tisíc obyvatelů) podobně jako to udělala kdysi Tracy s Darwinem, nakonec se ale městu vyhnul a ty jeho 300 km větry se vyřádily jinde, takže jen na několika samotách napáchaly poměrně malé škody. Jedna věc si v případě cyklónů dá skoro s jistotou předvídat a tou je, že se budou chovat nepředvídatelně. Meteorologové sice někdy dokáží určit pravděpodobnost směru jímž se cyklón vydá a úspěšnost jejich předpovědí se spíš zvyšuje, když už by se ale zdálo, že ji mají tak říkajíc na provázku, tato podivná bytost najednou změní úmysly, zastaví se, či se otočí jako na obrtlíku a jde někam úplně jinam, než kam ji z míry vyvedení vědci původně posílali. Nazývám cyklón bytostí, protože se skutečně takto chová, jako nějaká živoucí bytost; je to navíc tvor s velice nestálou, vrtošivou, popudlivou povahou. Třeba takovou bytostí i je, co my víme?

    Na obrázku je oko cyklónu Yasi docela zřetelně viditelné v té nejhustší části mraku těsně u pobřeží. Ten bílý křížek dole značí Brisbane, kde se nacházíme a kam až skoro sahá rameno cyklónu; odtud je to po silnici do Cairns asi 1750 km. Z toho si snad dokážete lépe udělat představu o tom, jak veliký byl tento cyklón. Pozorovatel na místě jímž přímo prochází oko cyklónu nejprve zaznamená neustále se zesilující větry a déšť, potom po několik minut úplný klid a možná dokonce i modrou oblohu. Ti kteří to zažili obvykle prohlašují, že to jim to připadalo jako zjev nadpřirozený. Po chvíli se větry znovu vrátí a se stejnou intenzitou, tentokrát ale z opačné strany. Bohudíky, praktickou zkušenost s tímhle zatím nemám. Typický cyklón, jak jsem se již zmínil, se chová naprosto nepředvídatelně, meteorologové se mohou jen dohadovat, nejen o tom jakým směrem se pohne, ale i také jak dlouho tím cyklónem vůbec zůstane. Některé cyklóny se totiž dokáží udržet při životě až měsíc (nejdelší život z těch plně zaznamenávaných měl hurikán John, z roku 1994, který žil celých 31 dní), zatímco pomalu kličkují nad oceánem, jakoby se nedokázaly rozhodnou, co vlastně mají udělat. Jiné si s tím jsou jisté a hned poté kdy se vytvoří už si to rovnou namíří k pevnině, takže během 24 hodin je po nich veta. Skoro jakoby spáchaly sebevraždu. V okamžiku kdy se totiž cyklón dostane nad pevninu, začne rychle ztrácet sílu. Pouze přímořské oblasti bývají proto bezprostředně ohroženy cyklónovými větry, ty sice mohou zasahovat do vnitrozemí, někdy i pár stovek kilometrů, v případech opravdu silných cyklónů to to může potrvat den či dva než se rozpadnou. Déšť se ovšem může takový bývalý cyklón rozhodnout shodit kdekoliv.

    V okamžiku kdy se tlaková níže promění v cyklón, meteorologové mu přidělí jméno. To je snad jediná věc, kterou stran cyklónů mohou dělat s určitou sebejistotou, i když v minulosti se ani zde nechovali politicky korektně. Až asi do konce 70-tých let, se totiž cyklóny křtily zásadně jen ženskými jmény, což ovšem bylo diskriminací podle pohlaví, v tomto případě navíc doslova do nebe volající. Takže nyní už dostávají cyklóny střídavě ženská a mužská jména a to v abecedním pořádku. Nemám po ruce přesné statistiky, mám ale takový nejasný pocit, že těm cyklónům s mužskými jmény tak nějak chybí v ruce ten váleček! Cyklón, který se přihnal hned po našem návratu z výletu na jih, se jmenoval Wanda. Ta sice už také ztratila svou ničivou sílu větru, zato měla v sobě spoustu vody. Wanda překročila pobřeží nedaleko na sever od Brisbane a zastavila se několik desítek kilometrů směrem do vnitrozemí, kde zůstala stát, dokud se veškeré té vlhkosti nezbavila. Začalo pršet a pršelo a pršelo. Den nato byla sobota a byli jsme pozváni na narozeninovou party jednoho ze zdejších Čechů. Bylo to na opačné straně řeky od nás, tím jsme se ale v té chvíli ještě nijak nevzrušovali. Během večera už byly přívaly deště tak prudké, že chvílemi se zastavila veškerá zábava, protože se skoro nedalo slyšet ani když jsme si vzájemně křičeli do uší. Někdy po půlnoci jsme se vydali na cestu domů. Měli jsme starosti o štěňátko Sargona, kterého jsme nechali doma. Ty se ještě zvětšily, když dost brzy jsme narazili na zátarasy, které tam už postavila policie. Cesta k hlavnímu mostu byla zaplavená. Jak se dostaneme domů, na druhou stranu rozvodněné řeky? Policista nám poradil, abychom zkusili most v Jindalee o několik kilometrů dále proti proudu řeky, ten že prý má ještě být otevřený. Jeli jsme tedy tím směrem a most se ukázal být na štěstí sjízdný. Později jsme se dozvěděli, že nedlouho poté kdy jsme po něm úspěšně projeli, už byl také zavřený. Přes most sice voda netekla, narazila ale do něho bagrovací loď, která pod ním zůstala beznadějně zaklíněná. Ta potom do mostu bušila po mnoho hodin a způsobila natolik těžké strukturální poruchy, že most nakonec musel zůstat zavřený ještě po několik měsíců po povodni.

 

Loď zaklíněná pod mostem, po němž jsme ještě stačili projet. Zde vede přes řeku přímo do vodní pláně. Pod vodní hladinou na opačné straně mostu se nachází jedna z městských čtvrtí prakticky celá.

 

    Zjistili jsme později také, že pár lidem z té naší party se potom úspěšně podařilo utopit svá auta, když se nemoudře pokoušeli projet tam, kde to nešlo! V neděli pořád ještě pršelo. Z domu jsme ani  nevyšli, nebylo kam jít, obavy jsme ale neměli, protože jsme si byli celkem jisti tím, že dům v němž bydlíme by měl být dostatečně vysoko. V pondělí byl svátek – výročí založení Austrálie a do práce se proto nemuselo. Také by to ani bylo nešlo, rozhodně pro většinu lidí. Když už to o další tři dny později možné bylo, zjistil jsem, že sklad odkud jsem prodával koberce byl totálně vyplavený a všechny role nových koberců se musely vyhodit. Brzy nám tam ale byly doručeny jiné. Dáša tehdy pracovala jako účetní v hotelu Parkroyal, v té době nejmodernějším hotelu v Brisbane a ten byl pod vodou až do prvního patra! Botanické zahrady naproti němu zmizely pod vodou úplně.

    V to pondělí, když jsme si ráno pustili rádio – denní televize ještě tehdy neexistovala – se tam o ničem jiném nemluvilo než o záplavách a o tom jak je to strašné! Až později jsme se dozvěděli, že celkový počet obětí na životech přesáhl třicet. Vsedli jsme toho dne do auta s tím, že se pojedeme podívat co se to vlastně děje. Pršelo sice ještě, už ale drobněji. Ujeli jsme asi kilometr, když ulice náhle před námi končila. Kolem nás stála jiná auta a skupinky lidí, kteří se dívali na jedinou souvislou vodní pláň táhnoucí se zřejmě mnoho kilometrů. Vyčnívaly z ní tu a tam koruny stromů, dopravní značky a střechy domů, často jen jejich špičky, člověk si přitom mohl snadno domyslet, že tam někde jsou ještě také domy zaplavené až nad střechu. Mezi tím vším kroužilo pár motorových člunů a plavili se různě lidé na loďkách. Ten obraz zaplaveného města mám dodnes před očima a už nikdy nevymizí. Je to obraz pokoření lidské civilizace. Pohromy, jakými byly ty dvě které jsem zde zažil (druhá povodeň přišla o mnoho let později), jsou zde zřejmě proto, aby člověku čas od času připomínaly, jak maličký je proti přírodě a jak malou má šanci, když ta se rozhodne si s ním pohrát!

 

 

Povodeň z roku 1893, kdy mělo Brisbane stěží sto tisíc obyvatelů – toto je Queen Street, nejhlavnější ulice města

 

    Povím vám ještě jednu perličku, o níž jsem se dozvěděl až poté kdy jsme se přestěhovali do našeho nového domu a začal jsem hrát golf střídavě na obou hřištích, které se v blízkosti nacházely. K nim vede silnice u níž stojí klasický australský hotel, který stál u kdysi hlavní výpadové silnice směrem k městu Ipswich, které dnes prakticky splynulo s Brisbane. Ulice lemovaná vzrostlými fíkovníky byla zatopená několika metry vody. Když povodeň vrcholila a dosahovala áž k verandě asi tři metry nad zemí, připlaval odkudsi k hotelu mohutný býk, který se zoufale snažil zachránit na verandě. Několik maníků, jací se vždycky vyskytují kolem takovýchto hotelů, kde obvykle také bydlejí, sedělo na verandě, kde popíjeli pivo, které si s moudrou předvídavostí předem nanosili z výčepu nahoru. Ubohého zvířete jim přišlo líto a tak odstranili kus litinového ornamentálního zábradlí, aby se býk mohl dostat na verandu. To se sice povedlo, místo ale museli hned nato zvířeti přepustit, protože sdílet je s vyděšeným několika metrákovým býkem jim připadalo riskantní. Až doposud to šlo poměrně hladce. Jenže, potom voda začala odpadávat, až se ztratila docela. Býk zůstal uvězněn na verandě, několik metrů nad zemí. Co teď s býkem? Dolů po schodech se nikdo ani neodvážil se pokusit ho dostat.  Asi by to stejně nešlo. Po několik dní potom majitelé hotelu krmili býka na verandě, kde ho pro jistotu zabarikádovali, až se podařilo přes společnost pro ochranu zvířat získat jeřáb, s jehož pomocí byl býk z verandy odstraněn. O jeho dalších osudech jsem se bohužel už nic víc nedozvěděl...

    Povodeň v lednu roku 1974 byla tou největší od roku 1893, kdy voda snad dosáhla ještě o něco větší výšky. Přesně jak vysoko tehdy voda vystoupila je dnes těžké říci, protože orientační body se v důsledku rapidního vzrůstu města změnily. Podle některých zachovalých fotografií, jako to kterou zde máme, mohla jít voda ještě snad o metr výš. Nedávné záplavy v roce 2011, které přišly rovněž koncem ledna, přitom vrcholily o několik desítek centimetrů níže než ty z r. 1974. V úvahu je ale nutno vzít to, že už od 80-tých let stojí asi 40 km od města, přímo ve sběrné oblasti kam kdysi lila vodu Wanda, mohutná přehrada s vodní plochou která může při plné kapacitě zabírat o dost víc než sto čtverečních kilometrů. Ta jistě musela ubrat metr či dva z celkové výšky povodně, takže ta poslední povodeň mohla být potenciálně vůbec největší z těch známých.

    Když se tedy na to celé podíváme tak trochu okem analytickým, uvidíme, že zde byly tři velké povodně v rozmezí necelých sto dvaceti let. Ve starých pranostikách většiny civilizací bývá zmiňována stoletá voda a také voda padesátiletá. Jedna z těchto záplav by mohla tedy být tou stoletou a zbývající dvě vodami padesátiletými. K tomu, abychom mohli dělat nějaké definitivní závěry, asi bychom ale potřebovali mít k dispozici podstatně víc informací. Tyto části kontinentu konečně nejsou obydlené ani po celá dvě staletí. Takže dosti marné jsou úvahy o tom, zda lze podobné katastrofy předvídat, či jak se na jejich nepravidelné výskyty připravit, kde stavět a kde nestavět. Pro mne, jakožto pamětníka záplav v Brisbane v roce 1974 a 2011, které obě měly přibližně stejnou ničivou sílu, z toho všeho vyplývá jen jedno hlavní poučení: lidé se nikdy nepoučí...

  Tady, na východním pobřeží Austrálie bývá tohle obzvlášť patrné. Statisticky je nepravděpodobné, že by Australan po uplynutí sedmi let ještě bydlet v tom stejném domě, který právě obývá. V Evropě naproti tomu k tak velikým přesunům obyvatelstva nedochází, či spíše až donedávna nedocházelo. Typický Evropan prožíval většinu svého života ve stejném městě či vesnici, často tam, kde žili i jeho předkové, často po mnoho generací. Možná, že dnes bydlí v jiném domě než oni, který si třeba postavil právě tam, kde se nikdy stavět nemělo. Potom na to ovšem doplatí, když se dostaví stoletá voda, o níž mohl slyšet a o níž mu třeba i vyprávěl jeho dědeček, nad čímž on ale mávl shovívavě rukou. Lidé mívají notoricky krátkou paměť, ať už žijí tam kde žijí. Jenže tady v Austrálii by mohly být následky neuváženého plánování staveb mnohem drtivější. Staví se tu víc, jednak díky rychlejšímu vzrůstu populace, také ale proto, že lidé tu bývají náročnější. Prakticky tu na příklad neexistuje, aby mladý manželský pár bydlel po delší čas u rodičů, prostě se očekává, že budou bydlet ve svém od samého začátku nebo hodně brzy. Často i před svatbou, pokud o té vůbec uvažují. Pravda, je tu mnohem víc místa. Komu nevadí, že bude do práce dojíždět desítky kilometrů, ten si může vybírat bezpečné místo k stavbě domu bez problémů. Blíž ke středu města je ale o dobré pozemky nouze.

 

 

Tým do sedmi let, který jsem trénoval,  syn Darius (druhý zleva) se chlubí vyhranou putovní trofejí.

    Asi před dvaceti lety jsem trénoval dětský fotbalový tým, ve kterém hrával můj syn Darius (později přesedlal na tenis). Hřiště stálo nedaleko poměrně nového sídliště s výhradně rodinnými domy, které tu vyrostly až po zmíněných záplavách z roku 74. Znám ta místa dobře a proto jsem věděl, že jak hřiště tak dobrá polovina přilehlých domů by se při stejně vysoké povodni ocitly  3 - 4 metry pod vodou. Při té nedávné povodni se jistě pod ní ocitly znovu, ovšem z těch lidí, kteří tam tehdy bydleli, už tam stěží někdo dnes ještě bydlí – už od té doby uplynulo mnohem víc než sedm let, takže o to se pravděpodobně už postaraly ty statistiky. Děti, které hrály v našem tehdejším týmu, bydlely většinou na tomto sídlišti. Nedalo mi to, abych se příležitostně a opatrně nevyptával jejich rodičů, zda si jsou vědomi toho, že bydlí v povodňovém území. A vidíte, buď jim to vůbec nepřišlo na mysl nebo to s blazeovaností přehlíželi. Všichni až na pár výjimek sem přišli odněkud odjinud, jedni ze Sydney, jiní z Kanady či bůhvíodkud, povodně tu nezažili, takže se tím netrápili. Po nás potopa!

    Nerad bych byl apokalyptickým prorokem, už léta mě ale pronásleduje jedna ukrutná vidina. V Brisbane a v okolí, v místech přiléhajících k moři, se v nedávné době silně rozmohly tzv. canal estates. K tomu dochází následovně. Mazaný podnikatel se rozhodne rozmnožit svůj kapitál. Za babku koupí nějaký k ničemu se nehodící pozemek, nejlépe močál. Ten se nejprve trochu vysuší a potom se tam pošlou buldozery, které vyrýpají bludiště příkopů, kolem nichž navrší a zploští nasypanou hlínu. Když je vše hotovo, prorazí se příkop k moři, kanály se zaplní a máme tu canal estate. K tomu, abyste se kvalifikovali jako majitel takovéto exkluzívní reality, potřebujete splňovat dvě základní podmínky. Mít dobře naplněný trezor a v hlavě pavučiny. Potom si můžete postavit palác, vpředu stojí váš bourák, vzadu neméně impozantní plavidlo, jachta či motorový člun, s nimiž lze vyplouvat přímo na moře. Prostě nádhera.

    Jenže, co se asi stane až jednou, zákonitě, přijde velká voda? Ona může navíc přijít ze dvou stran. Z vnitrozemí, pokud hodně zaprší, ale také od moře. Brisbane se nachází na spodní hranici cyklónového pásma. Cyklon, pokud by se zastavil nedaleko pobřeží, by svým tlakem zvedal hladinu moře, které by se potom hrnulo do canal estate. Nemluvě ani o jiné a ještě horší eventualitě, o tsunami, příbojové vlně, způsobené podmořským zemětřesením. Samotná Austrálie je sice geologicky dosti stabilní, ovšem už Nový Zéland, od něhož nás tu dělí jen pruh oceánu, se nachází v tzv. Ohnivém pásmu, kde může k zemětřesení dojít kdykoliv. Totéž platí o některých z ostrovů Tichomoří. Že tu už něco takového už bylo, dokazují  legendy aboriginálců. V jedné z nich se vypráví o vzniku Glasshouse Mountains, což jsou divukrásné skalní útvary sopečného původu, nacházející se kousek na sever od Brisbane, na kilometry vzdálené od moře. I odtamtud musel kdysi utíkat domorodý kmen před tsunami a ti, jimž se to nepodařilo, tam zkamenělí stojí dodnes. Po těch škodách, které viděl celý svět tsunami nadělat v nedávných letech v Thajsku, Malajsku, Indonésii a v přilehlých oblastech, později také v Japonsku, člověk už spíš pochopí, že takovéto legendy se nejspíš zakládají na pravdě.

 

Glasshouse Mountains – jsou to podle legendy zkamenělí domorodci, jimž se nepodařilo uprchnout před tsunami.


    Náš první dům

 

     Pozemek jsme tedy měli, zbývalo nalézt stavitele a hlavně: někoho kdo by nám na tu stavbu půjčil. V hlavách se nám honily všelijaké nápady a plány k tomu jak by měl náš budoucí dům vypadat, museli jsme se ale sklonit před realitou. Tou bylo, že největší šanci na to, že nám někdo vůbec půjčí budeme mít, když zažádáme o půjčku pokud možno co nejmenší. A když má být co nejmenší ta půjčka, musí být co nejmenší a nejobyčejnější také dům, který za ni postavíme! Řešením bylo jít za stavitelem, který staví domy co nejtuctovější. Takového jsme si tedy našli a vida! stavební společnost nám tentokráte peníze půjčila. Zastavil jsem se na pozemku, když jsem nedaleko projížděl, abych se přesvědčil o tom, že kolíky označující místo kde má dům stát jsou na správných místech (stejně nakonec postavili dům o několik metrů blíž k silnici než jsme původně chtěli...). Stojím v kontemplativní náladě na místě budoucího domu, když náhle něco zaslechnu zašustit za mými zády. Otočím se a hledím přímo do tváře velikému klokanovi stojícímu jen několik metrů ode mne. Chvíli jsme se takto na sebe dívali, potom to klokana omrzelo, otočil se a odskákal. Byl to tzv. eastern grey, podobný tomu na obrázku, což jsem v té době ještě ale nevěděl. Dorůstají až velikosti člověka a tenhle mi rozhodně být o moc menší než já sám nepřipadal. Dovedou prý někdy být i docela agresivní, když si chrání teritorium, tento se ale netvářil nijak zvlášť nepřátelsky, spíš byl jen podobně překvapený jako já. Musel přitom být na lidi už trochu zvyklý, protože hned vedle našeho pozemku se nacházel jiný, s již postaveným domem, v němž už po nějaký čas bydlela rodina přistěhovalců z Holandska. Jinak tam ale mnoho domů ještě nestálo, i když už se začínaly objevovat, jak houby po dešti. Jak postupně nové domy přibývaly, ubývalo klokanů kolem nás, i když se tam nejspíš dá nějaký občas zahlédnout i dnes, stejně jako pštrosi emu, kteří jsou zde také celkem běžní.

    Stavební firmě to trvalo jen asi měsíc postavit náš dům! Čekal jsem pořád, že se někde něco zadrhne, tak jak jsem byl na podobné věci zvyklý ještě z Československa. Přece to takhle rychle jít nemůže! Jeden den tam jsou vykopané základy a když se tam o tři dny později člověk znovu jede podívat, už tam stojí dřevěná kostra celého budoucího baráku. Za dalších pár dní nato už je dům pod střechou! Kromě toho, že malíři se pořádně nepodívali na to jakou barvu jsme si vybrali (byla to taková světle hnědá) a napajcovali dům prostě na bílo, tak jak asi na to byli zvyklí, k žádným incidentům nedošlo. Dům malíři přemalovali tak jak měl být za další den a my se mohli nastěhovat. Vyřešili jsme to tak, že jsme uspořádali stěhovací party. V pátek k večeru přijeli lidé k nám ještě do Morningside, kde každý naložil do auta co se dalo. My už jsme v té době měli auta dvě, cortinu a hilmana, který mezitím nahradil starého růžového holdena. Jeden známý Jugoslávec Miro (poměrně nedlouho nato umřel na rakovinu tlustého střeva, nebylo mu ještě ani třicet) měl náklaďáček, kam se naložilo pár těch větších kusů nábytku, postele a křesla. Hrozila bouřka, už cestou začalo pršet. Když jsme dorazili k novému domu, lilo jak z konve. Říkali jsme si sice, že nám prší štěstí, než jsme všechno dostali dovnitř bylo to ale mokré. Spali jsme ten večer v ještě vlhkých postelích, spali jsme ale poprvé zde v Austrálii a poprvé vůbec v životě, v našem!


O našich zvířátkách

 
    Zmínil jsem se již o Sargonovi, anglickém springer spanielovi, který s námi jako malé štěně cestoval po jihu Austrálie. Ten asi po roce dostal ještě nevěstu stejné rasy jménem Niki; jedno z jejich šesti štěňátek jsme si také nechali a dali jsme jí jméno Becky. Ta později měla těch štěňátek dokonce devět! Z nich už jsme si ale žádné nenechali. Zato jsme zhruba v té době adoptovali také ruského vlkodava neboli barzoje jménem Car. O nějaká ta léta později, když všichni tito zmínění pomřeli, jsme ještě měli dalšího springera Arguse. Všichni naši springříci byli milí, čilí a chytří pejsci, všichni se dožili právě těch třinácti let – to se zdá být pro tuto rasu věkový limit. Niki a Argus k stáru oslepli, nijak zvlášť jim to ale nevadilo. Potom jsme ještě měli párek lhasa apso Činki a Tiki, čímž pádem jsme přišli na to, že takto malí psi pro nás nejsou. Šli jsme potom do druhého extrému a pořídili si novofundlanďanku Zaru, která ale umřela jen jako tříletá na jakousi nemoc krve. Hned po ní jsme adoptovali křížence té stejné rasy s vlčákem, jménem Biggles... V současnosti máme zlatou retrívkyni Roxie a nedávno jsme jí pořídili společníka, štěně stejné rasy jménem Rufus (oba jsou na obrázku, Rufus ještě poněkud ztmavne). Náplní života retrieverů je nosit nám míčky, přičemž se od nás očekává, že jim je někam hodíme, tak aby pro ně mohli běžet a zase nám je přinést. To až doposud byla práce Roxie, tak říkajíce její svatá povinnost, jedině pro to ona žije. S tím, s nějakým jídlem a spánkem, což potřebuje k zotavení po té vší námaze, si naprosto vystačí. Uvidíme, jak se v tomto směru vyvede Rufus.

    Mezi kočkami které jsme měli byly Henrietta (ta žila déle než 18 let), Muni, Muši, Kai-kai II, Theodor a několik jiných, které nám skoro všechny přejela auta, hlavně zpočátku, kdy jsme bydleli v hustě obydlených částech města. V současnosti máme dvě sestřičky ušlechtilé a kromobyčejně klidné a líné rasy ragdoll, jménem Gennie a Kira (dole).




©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena