Vojen Koreis





Jak šel čas...

1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není




Obrazy Vojena Koreise


Většina z vystavených obrazů byla namalována buď olejovými po případě akrylovými barvami.

 
Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14






Jak šel čas...

1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )



  
 Jak jsem zakládal rádiovou stanici

    O tom, že snad bude možné vysílat v češtině, jsem se poprvé doslechl někdy v polovině roku 1978. Tehdy se vláda rozhodla udělit rozhlasové vysílací licence, mezi nimi také jednu pro pro etnické vysílání ve státě Queensland. O licenci se zajímalo hned několik organizací, z nichž dvě se ukázaly být vážnými kandidáty. Konkursní řízení bylo dost pohnuté, vítězně z něho nakonec vyšla EBAQ (Ethnic Broadcasting Association of Queensland), společnost označovaná svými protivníky za politicky levicově zaměřenou. O politiku mi nešlo, jen o to, abych mohl česky vysílat, vstoupil jsem tedy do EBAQ, i když s poněkud smíšenými pocity. Levicově mi to po letech prožitých v komunistické zemi příliš nemyslelo. Nověji příchozím Řekům či Italům, kteří nic takového nezažili, mohly ovšem poněkud umírněné marxistické ideje docela imponovat.

    Imponovaly i jiným, mezi nimi i některým ze zdejších Čechů. To byli ale hlavně ti, kteří nezažili komunistickou stranu v plném jejím rozpuku. Nedlouho předtím než jsme sem do Austrálie dorazili, dostali se k moci labouristé vedení premiérem Whitlamem. Gough Whitlam byl socialista každým coulem a také se ihned pustil do zavádění reforem namířených tímto směrem. Jeho zástupcem se stal dr. Jim Cairns, který byl už téměř marxistického smýšlení, i když sám o sobě tvrdil, že není ani socialistou ani humanistou, ani křesťanem, ani ničím jiným. Pár let po našem příchodu ale došlo k velikému převratu, poté kdy Cairns začal vyjednávat státní půjčku přes jistého pochybného pákistánského bankéře, čehož se media dopátrala. Výsledkem bylo to, že samotným Whitlamem poměrně nedlouho předtím dosazený guvernér země, který jako zástupce královny měl k tomu moc, svého bývalého přítele a stranického kolegu prostě z pozice premiéra sesadil a dal vyhlásit nové volby. Po nich se k moci dostali znovu konzervativci. Po od té doby silně zatrpklém Whitlamovi, který se dnes už věkem blíží ke stovce (narodil se 1916), dodnes ještě vzdychají různí socialisté-idealisté, pro něž představoval jakési božstvo. V době, kdy se zakládalo etnické rádio, sentimentální vzpomínky na Whitlama a jeho éru byly ještě velice živé. Naštěstí se ukázalo, že v interní politice rádiové komunity politická ideologie, která jistě v té době nadále cloumala některými z členů prominentních etnických minorit, nakonec příliš velkou roli nehrály. Proto jsem se mohl celkem bez obav začít angažovat.

    Jedním ze zakládajících členů společnosti byl Čech Henry Zehr, v té době pokladník a zástupce presidenta. Henry sem do Austrálie přišel s rodiči v roce 1949, kdy mu bylo něco přes dvacet, tedy ještě dost mladý na to, aby se naučil výborně anglicky, ale přece jen trochu starý na to, aby se úplně mohl zbavit českého přízvuku. Přiženil se do rodiny, která byla tradičně "labor", tedy zdejší verze sociální demokracie. O tom, jak by se měl správně psát název této strany, vedeme už léta spolu spory. Anglicky je to "labour" s "u" a tak si také od svého založení v roce 1891 členové této strany říkali, jenže asi tak od roku 1912 z nějakého důvodu to "u" ztratili a říkají si i se píší po americku labor. Je na to řada vtipů a slovních hříček — například, že tato strana pro vás "you", vysloveno stejně jako "u", či že to "u" si přivlastnily odbory (unions), s nimiž obvykle táhnou strana za stejný provaz, atp. Podle mne je to prostě další příklad nepříjemného amerikanizmu. Jsem ještě z Anglie zvyklý psát labour a australská spisovná angličtina, pokud vím, se v zásadě přidržuje pravopisu britského a nikoliv amerického. Proto, když mě Henry upozorňoval na to, že to tak není správné, že strana k níž patří se správně píše "Labor", hádal jsem se s ním o tom. Mám k této své pozici velmi dobrý důvod. Když totiž píši česky a pro české mediální prostředky, jsem si vědom toho, že lidé v Česku znají spíše anglickou verzi tohoto slova. Takže kdybych psal "labor" bez toho "u", skoro určitě by si čtenáři, rozhodně aspoň ti vzdělanější, myslili, že jsem to JÁ, kdo neumí správně psát anglicky! Nemohu přece od nich očekávat, že by znali australské poměry.

    Henry Zehr, krátce předtím než jsme sem přijeli, kandidoval za Labour Party do queenslandského parlamentu a prohrál jen o pár set hlasů. Povoláním účetní, v té době zpočátku zastával v radiu funkci pokladníka a také zástupce presidenta společnosti. Já jsem se stal oficiálně vedoucím naší čs. skupiny, která v té době čítala právě zmíněné dva členy. Radio 4EB, jak je dnes stanice známa, začínalo celkem s šestnácti programovými skupinami. Původním úmyslem bylo, že jednotlivé skupiny budou reprezentovat země z nichž jejich členové pocházejí, tak jak jsou vyznačeny na mapách. Ukázalo se ale, že tato organizace byla od prvopočátku jakýmsi barometrem, který dokázal předpovídat budoucí vztahy mezi etnickými skupinami v zemi jejich původu. Že v tehdejší Jugoslávii nastanou velké problémy, takové jaké si lidé žijící v této uměle vytvořené státní jednotce nedokázali v té době ještě vůbec představit, bylo nám zde v Austrálii jasné a to už o dobrých deset let dřív, než došlo k samotnému rozpadu Jugoslávie. Stejně tak vyšlo po čase najevo, že podobný osud očekává i Československo, jak si jinde povíme. Stanovy organizace se proto musely změnit tak, aby programová skupina mohla representovat buď existující stát, nebo jazykovou menšinu, která není jinak zastoupena.

  


Ve studiu stanice 4EB v průběhu vysílání.   


   
    Po udělení vysílací licence se dost těžko sháněly fondy ke stavbě vysílací věže a k vybavení studia. Už předem měla nová stanice příležitost k tomu rozhodnout se, zda chce vysílat na středních či ultrakrátkých vlnách. Protože mezi těmi kteří tehdy o tom rozhodovali převládaly názory, že potenciální posluchačstvo bude spíš mít k dispozici přijímače se středními vlnami, rozhodlo se tehdy, že se bude na nich vysílat. To byl jeden z četných případů toho, kdy socialistické smýšlení ovlivnilo negativně chod rádia — mezi řádkami lze jasně číst blahosklonná slova, "budeme vysílat pro členy chudších vrstev společnosti, kteří nemají na to, aby si koupili dražší přístroje s ultrakrátkými vlnami"! Když o hezkých pár roků později musela stanice znovu žádat o přidělení frekvence na těch ultrakrátkých vlnách, protože čas k tomu dávno uzrál, těch kteří by byli mohli prohlašovat "neříkal jsem vám to?", už ale v rádiu mnoho nezbývalo... O státní dotaci, kterou jsme potřebovali téměř zoufale, jsme mohli ale zažádat až po zahájení vysílání. Mezitím jsme prováděli zkušební vysílání ze studia, které nám pravidelně propůjčovala v té době rovněž nová, ale zámožnější stanice klasické hudby. Jejich zázemí se nacházelo ve společenských vrstvách které si mohly dovolit přijímače s ultrakrátkými vlnami, na nichž stanice 4MBS vysílala.

    Zkušební vysílání jsme prováděli asi po dobu jednoho roku a na každou skupina vycházelo přitom asi tak jeden program měsíčně. Mezitím se podařilo našim technikům nějak slepit dohromady různé součástky, tak aby z toho vznikl náš první vysílací panel. V sobotu 1. prosince 1979 se poprvé vysílalo z našeho studia. Bylo předem rozhodnuto, že ten den odpoledne se ve studiu vystřídá všech šestnáct skupin, každá s asi 20-minutovým pořadem, zatímco v nedalekém parku se budou konat oslavy. Protože k vysílání mělo dojít v abecedním pořádku a protože žádní Afghánci, Albánci, Bosňáci či Bulhaři ještě na obzoru nebyli, naše vysílání bylo na řadě jako první. Takže stanice byla pokřtěna Dvořákovým Slovanským tancem č. 3, spolu s mým hlasem. Občas, když dojde k nějakému výročí, dostane se mi proto i nyní cti mít o tom článek s fotkou v novinách.




Za dvěma z horních oken se nacházelo první studio naší rozhlasové stanice. Chodilo se do něho zadem po rezavém železném venkovním schodišti.

    Byla to doba přímo pionýrská. Do pronajatých místností nad lahůdkářstvím ve čtvrti West End se vešla kancelář, společenská místnost a jediné studio, odkud se vše muselo pochopitelně vysílat "živě" – nahrávat nebylo kde a kdy, leda snad v noci. Někteří enthusiasté, k nimž jsem patřil i já, jsme si ale později udělali svá vlastní studia doma, kde se dala natáčet například interview, atp. V samotném vysílacím studiu 4EB, které bylo asi tak velikosti průměrné koupelny, bylo kromě pár židlí místo jen pro kontrolní panel ovládající dva kotouče na desky, dva kazeťáky, páskový magnetofon a tři mikrofony. Dělat rádio takhle na koleně ale byla (aspoň pro mne) daleko větší legrace než s tím vším novým moderním vybavením, které dnes v studiu naleznete. Zpočátku byla jen malá hrstka nás, kteří jsme uměli ovládat vysílací panel, takže jsme si museli rozdělovat služby a asistovat těm programovým skupinám, které ještě neměly vytrénované operátory.

    Týden či dva nato, za horkého sobotního rána, jsem od osmi nejprve odvysílal svůj program v češtině, potom jsem měl mít službu až do dvou odpoledne. V devět měli vysílat Němci. Dostavily se dvě dámy, bez operátora, takže jsem musel s nimi zůstat ve studiu. Venkovní teplota v předvánočním Brisbane zatím už překročila třicet stupňů a za izolovanými stěnami studia, navíc zahřívaného třemi lidskými těly, musela být mnohem vyšší. Nějak se mi podařilo přes to dostat, nesen pomyšlením na to, že v deset hodin začnou vysílat Holanďané, kteří budou mít operátora. Ten se ukázal být nemocný, takže jsem se ze studia opět nedostal. Vietnamci, Chorvati a Poláci si operátory také nepřivedli, ti poslední zato měli s sebou menší dětský sbor, který nějak nacpali do studia. To už připomínalo spíš saunu a ze mne po celých šest hodin tekly potoky. Potom se ukázalo, že toho dne byla zaznamenána rekordní venkovní teplota, dost přes 40 stupňů! Nastavit přesně jednu desku, zatímco jiná vám hraje, to se musí tvrdě makat, není to jako s dnešními cédéčky! Od špičky nosu na drážky mi přitom tekl pramínek potu. Jakási dobrá duše mi donesla dva obrovské ručníky, takže jedním jsem si ve studiu bez ustání osušoval obličej a ruce, zatímco ten druhý jsem měl vyvěšený venku přes zábradlí, kde byl vždycky do pěti minut suchý. Teprve asi za týden nato se ve studiu objevilo trochu hlučné, ale celkem účinné starší klimatizační zařízení, které nám daroval jakýsi lidumil.

      Nedlouho poté jsem měl jiný pohnutý zážitek. V té době stanice vysílala jen v odpolední a večerní době, celý den jen v sobotu a v neděli. Naše sobotní vysílání v osm ráno bývalo první na pořadu. Přijel jsem asi s půlhodinovým předstihem a otevřel si vlastním klíčem. Ve studiu jsem se jakž takž vyznal, aby to, co vypotím před mikrofonem, taky šlo do éteru, o to se měl postarat technik. Ten se ale neobjevoval, i když už tam měl být. Snažil jsem se mu zavolat, telefon nikdo nebral; na cestě se mu rozbilo auto, jak se později ukázalo. Do začátku vysílání 15 minut, v zoufalství jsem se rozhodl vyslat SOS tehdejšímu presidentovi naší společnosti. Ten byl na nějaké konferenci v Sydney, jeho italská manželka Rita ale prohlásila, že viděla, jak se to dělá, a že se pokusí si vzpomenout. Vzpomínala si, zatímco já jsem v časech předmobilních kmital mezi telefonem a hlavním ovládacím zařízením, kde jsem tiskl všelijaké knoflíky a posunoval páčky. Rita nakonec prohlásila, že teď by to už snad mělo běžet. Abych měl jistotu, zahučel jsem rychle do studia, nasadil tam desku se Smetanovými skladbami a běžel ven na parkoviště do svého auta, abych tam pustil rádio. Hráli zrovna Smetanu.

 

    Programy

 

    Měli jsme tedy pro české programy k dispozici studio a byly nám přiděleny dvě relace týdně, ve středu odpoledne a v sobotu ráno. To bylo sice hezké, otázka zněla, co vlastně budeme vysílat? Moje sbírka desek obsahovala skoro jen samou klasickou hudbu, kolega Henry Zehr na tom byl podobně. Ten kromě toho neprojevoval žádné větší úsilí naučit se ovládat vysílací desku, byl prostě rozeným administrátorem, všechny ty páčky, relátka a kontrolky ho jenom mátly. Trvalo mu to nejméně rok než se odhodlal k tomu, aby sám a bez pomoci občas vysílal, takže většinou jsem na vysílání byl sám.

     Pokud šlo o české programy, potřebovali jsme nutně větší členskou základnu. S Henrym jsme se tehdy vydali do čs. klubu, abychom agitovali mezi zdejšími Čechy. Šlo nám jednak o to přesvědčit pár krajanů, že dělat radio není vlastně nic tak moc těžkého, pokud se žádní noví moderátoři nenajdou aspoň z lidí kolem klubu vymámit nějaké desky či pásky. Jenže, napoprvé to bylo skoro úplné fiasko. Nouze nebyla jen o kritické připomínky typu:

      "Dyť ty tam hraješ pořát jen samý ty symfónie!" 

        Namítal jsem: 

    "Dobře, dobře, zahraju vám nějaký to vaše um-ta-ta, musíte nám ale darovat nebo aspoň půjčit desky!" 

     Na opakované výzvy nám nakonec přece jen pomohli aspoň tím, že uspořádali taneční zábavu a výtěžek nám věnovali; pár lidí se později přihlásilo i s nějakými těmi deskami a páskami. Cédéčka už sice začínala být na světě, trvalo to ale nějaký čas než se dostala až k nám. Rádio se ovšem nedá dělat jen s českou muzikou a s ubohým komunálním humorem, čímž hubená sbírka v naší skříňce oplývala. Potřebujete k tomu také nějaké aktuality. Kromě oznámení o tanečních zábavách, pohřbech a podobných událostech týkajících se krajanské obce, čerstvé informace jsme v dobách před-internetových poskytovat prostě nemohli. K dispozici jsme měli jen nějaký ten český exilový tisk, který se k nám dostával většinou s několikatýdenním zpožděním. Svou potřebu dělat něco aktuálnějšího jsem zatím mohl aspoň přiživovat tím, že jsem přesvědčil vedení stanice o vhodnosti zavedení pravidelného kulturního programu v angličtině, s "live interviews". Tam jsem si vodil různé lidi a povídal si s nimi o umění, vědě, náboženství, psychologii, futurologii a tak všelijak. Také jsem začal dělat hudební pořady ohlašované anglicky, které se vysílaly většinou pozdě večer. Být sám ve studiu třeba do dvou ráno se mi náramně líbilo. A co teprve když mi nějaký posluchač zatelefonoval do studia s nějakou žádostí či komentářem a já věděl, že mě dokonce někdo poslouchá! O něco později se mi také podařilo natočit spolu s několika lidmi hudební komedii, kterou jsem napsal v angličtině a kterou jsem režíroval. Tu potom převzaly i jiné australské stanice.

 

Zde dělám interview při mezinárodním tenisovém turnaji v Gold Coast s českou hráčkou Květou Plishke, budoucí vítězkou čtyřhry ve Wimbledonu.


    Češi a Slováci

 

    Začátkem osmdesátých let se věci přece jen začaly trochu víc hýbat. Podařilo se nám získat pár nových hlasatelů a později i další. V té době se totiž už začala projevovat "třetí vlna emigrace", to byli ti kteří utíkali hlavně přes Jugoslávii. Tehdy také poprvé zazněla ze studia slovenština. Pracoval jsem v té době jako tlumočník pro státní oddělení pro přistěhovalecké záležitosti, takže mýma rukama procházela většina nových emigrantů, kteří přišli sem do Queenslandu. Ty, kteří se mi zdáli být zajímavějšími, jsem si takto mohl pozvat do studia, abych je trochu vyzpovídal. 

    Objevili se jednou dva Slováci, on byl nějaký technik, připadal mi nemluvný a nudný, zato jí, učitelce, to jelo ostosedm. Řekl jsem si, že o živý program bude jistě postaráno. Po nějakém tom zahájení jsem je oba představil, zapojil mikrofony pro hosty, položil první otázku a kývl na výřečnou dámu, očekávajíce podobný proud slov jakým na mne až doposud neustále mířila. Nadechla se zhluboka a ... nic! Ani hláska z ní nevyšla. Úplně zmrzla. Pohlížím na ni, chudinka se celá třese, oběť náhlého útoku zákeřné trémy. Uvědomila si náhle, že je v radiu, že to co teď řekne se ponese na vlnách éteru... Vzal jsem vzniklou pauzu na sebe, rychle jsem k otázce ještě něco začal dodávat, doufal jsem, že se z toho zatím dokáže vzpamatovat. Manžel-nemluva mě ale gestem upozornil, že nás chce z bryndy vytáhnout. Zeptal jsem se ho tedy, jak se to mělo s jejich útěkem ze socialistického ráje. Pomalou, rozšafnou, ale plynnou a nádhernou slovenštinou sa počial rozprávať o tem, aké to bolo s úradmi v Jugoslávii, ako ich Československy klub v Queenslandě sponzoroval. Hovořil plynule, to co říkal bylo zajímavé a zněl přitom naprosto suverénně. Učitelčina pusa po chvíli také roztála a nakonec jsme se jen stěží vešli do časového limitu.

    Barometr etnického vysílání, který už na samém začátku ohlašoval budoucí rozpad Jugoslávie, se nezmýlil ani v případě Československa. Skupina se rozrůstala, přibývali předplatitelé, přihlásilo se i několik Slováků, někteří z nich ale chtěli prosazovat své separatistické názory. Brzy si začali vyžadovat vlastní slovenské vysílání. Podle stanov společnosti to bylo nejprve předloženo výboru čs. skupiny, který žádné námitky nevznesl; ani dost dobře nemohl – to by přece bylo znamenalo popřít existenci slovenského jazyka. Správní rada proto rozhodla, že Slováci mají nárok na to založit vlastní jazykovou skupinu na tomto základě, takže tito začali vysílat samostatně už někdy v polovině osmdesátých let, dlouho před rozpadem společného státu.

    K podobným situacím docházelo v rádiu poměrně často, vzpomínám si například, jak původní indická skupina se také rozdělila, v tomto případě hrály ale hlavní roli náboženské rozdíly. V té době jsem již byl členem správní rady stanice, kde jsem zastával funkci programového ředitele, takže jsem se případem musel dosti podrobně zabývat. Ke svému překvapení jsem zjistil, že to, co bylo známo jako indická skupina, zahrnovalo ve skutečnosti indickou menšinu pocházející z ostrovů Fidži. Ti přišli uprostřed osmdesátých let do Austrálie jako uprchlíci, poté kdy na Fidži došlo k vojenskému převratu. Ukázalo se navíc, že tito "Indové" byli převážně muslimové a že se nesnesou s ostatními fidžanskými Indy, kteří byli většinou hindustánci. Co s tím? Vyřešili jsme to šalamounsky. Indické skupině sestávající se z fidžijských muslimů se jméno ponechalo. Zároveň byla založena paňdžábská skupina, jejíž vytvoření vedení stanice podpořilo a shromáždění zástupců skupin urychleně schválilo. Nebylo potřeba nikomu nic vysvětlovat; každý se zdál vědět nebo aspoň tušit, o co šlo. Indové hinduistické víry (mnozí z nich rovněž z Fidži) se mohli potom sdružovat v paňdžábské skupině. Důležitým mým úkolem jako programového ředitele bylo zajistit, aby ty skupiny které by si potenciálně mohly vzájemně vjet do vlasů, neměly své pořady ve stejné dny nebo je měly od sebe oddělené aspoň o několik hodin, aby se jejich členové v budově rozhlasu pokud možno nepotkávali.

    Po takovýchto rozkolech se členové nově vzniklých skupin sice většinou navzájem ignorovali, riskovat případné konflikty se ale nedalo. Vypadl jsem z tohoto kolotoče už před víc než deseti lety, je mi ale jasné, že mezi skupinami z oblasti bývalé Jugoslávie určité napětí trvá dodnes. Když se vytvořila slovenská skupina, Češi se také snažili Slováky ignorovat, moc dobře to ale nešlo. Slovákům totiž nestačilo, že mají svoji vlastní skupinu. Vadilo jim, že skupina, od níž se odtrhli, se stále ještě nazývala "Czechoslovak Group". Správní radě společnosti proto začali posílat dopisy, v nichž důrazně žádali, aby slovo "Czechoslovak" z názvu zmizelo, že ta druhá půlka slova tam nemá co dělat. Začalo to ještě před zánikem Československa a po něm se to pochopitelně stupňovalo. Správní rada se ale záležitostí odmítala zabývat, poukazujíce na to, že čs. skupina existovala od samého počátku společnosti a že i v současnosti má ve svém členstvu Slováky. Navíc že existují i jiná podobná sdružení, např. skandinávská či jihoamerická skupina. Československá skupina si tak po nějaký čas název udržovala. Byl jsem členem jak čs. skupiny, tak i správní rady, snažil jsem se ale v této kauze zachovávat neutralitu.

 

 

Budova rádia na Kangaroo Point. 

    4EB

    Jak vlastně takováto etnická rozhlasová stanice v Austrálii funguje? 4EB má licenci jako "Public radio station", což znamená, že nesmí vysílat reklamy tak jako mohou komerční stanice, může si ale pro své programy smluvně zavázat sponzory. Sponzorská oznámení bývala původně omezena  na čtyři minuty v hodině, myslím, že teď už je to jiné. Důležitými sponzory vždy byli na příklad telefonní a letecké společnosti, cestovní kanceláře, atp. Jazykové skupiny navíc často nacházejí své sponzory mezi obchodníky etnického původu, jimž jde pochopitelně o reklamu mezi těmi jazykovými menšinami, na které se zaměřují.

   4EB je vedena jako nevýdělečná a dobrovolná organizace, jinak má ale strukturu obchodní společnosti, se správní radou odpovědnou za její provoz. Třinácti člennou správní radu si členové-předplatitelé (je jich kolem 10 tisíc) každoročně volí, po několik let jsem byl jejím členem, zastával jsem asi po čtyři roky funkci vicepresidenta, občas i zastupujícího presidenta. Správní rada zaměstnává profesionálního manažera, jemuž jsou podřízeni ostatní profesionální zaměstnanci v produkci, reklamě, technické údržbě, v kanceláři atd. Správní rada má také kontrolu nad jednotlivými jazykovými-programovými skupinami, jichž bylo v nedávných letech kolem padesáti. Při takovémto množství programových skupin to v praxi znamená, že se dohlíží hlavně jen na to, aby si každá skupina při své každoroční valné hromadě zvolila platným způsobem svůj výkonný výbor, který se stará o její záležitosti. Správní rada zakročí jedině v těch případech, kdy skupina není schopna samosprávy či tehdy, kdy jsou zcela jasně porušeny demokratické principy společnosti.

    Jako programový koordinátor i jako vicepresident, jsem občas musel řešit různé problémy. Ty nejčastěji nastávaly tehdy, kdy došlo k rozkolům uvnitř některé ze skupin. Téměř vždycky šlo přitom o spory mezi dvěma či více ambiciózními osobnostmi. Lidé, kteří byli ve své původní vlasti kulturně činní, nebo měli v tomto směru výrazné ambice, obvykle těžko nacházejí v tomto směru v Austrálii uplatnění. Jejich hlavním problémem bývají jazykové nedostatky. O tom, jak těžké je se prosazovat když má člověk v angličtině přízvuk (a ten má každý kdo sem přišel později než tak kolem 16 -18 let), píši na jiném místě v této autobiografii. V normálním životě si ambiciózní jedinci dříve či později najdou své místo ve společnosti — stanou se z nich různí politici, když ne na celostátní tak aspoň na úrovni místních zastupitelství, atp. Zde jim to neznalost jazyka buď přímo znemožňuje nebo silně omezuje. Přes veškerá anti-diskriminační opatření, postrádají třeba dostatečné sebevědomí. Zde se jim ale nabízejí možnosti se přece jen prosadit, zvýšit si svůj profil. Stát se hlasatelem nebo dokonce vedoucím vysílací skupiny, zejména tehdy kdy se jedná o jednu ze silných a početných zdejších etnických skupin, jimiž jsou třeba Řekové, Italové Vietnamci nebo Číňané, to pro takového člověka často znamená nabýt prestižního postavení o něž stojí zato se třeba i trochu poprat!

    Povím vám o případu, který nám jednou trochu dost zamotal hlavu, přičemž se pokud možno vyhnu konkrétnostem. V jedné z těch nejpočetnějších skupin došlo k takovému klání o vedoucí pozici. Vzešli z něho vítěz a poražený, jak už tomu bývá. Ten druhý to nedokázal jen tak překousnout, takže si zamanul, že se jednak pomstí a že se přitom také pokusí o to trochu víc se zviditelnit. Se stopkami v ruce se proto jal sledovat programy této nejmenované skupiny, aby zaznamenal veškeré možné přestupky proti směrnicím, zejména těm týkajícím se omezení času věnovanému sponzorům. Skupina to byla početně veliká, která tudíž měla sponzorů habaděj, takže nějaké ty prohřešky brzy objevil a mohl o nich zčerstva poreferovat vládní komisi, jejímž úkolem je dozírat na veškeré australské sdělovací prostředky. To byla pochopitelně voda na mlýn pro takovéto byrokraty, jimiž se to v Canbeře jen hemží. Poslali nám exemplář v podobě dvoučlenného vyšetřovacího týmu, jednoho uhlazeného mladíka v kvádru a s kravatou, s ním postaršího pána v trendovém oblečku a s těžkými náušnicemi v obou uších. Polák, Řek a Čech usedli ke kulatému stolu se dvěma Australany a onáušnicovaný byrokrat na nás spustil dost zhurta. Trpělivě jsme ho vyslechli, potom jsme ale poukázali na nejasnosti v jimi vydaných směrnicích, dokázali jsme, že tyto lze vykládat tak či onak a upozornili jsme na to, že my si je vykládáme onak. Hotentot musel zabrzdit a nakonec se nám ještě oba pánové omluvili. Na letiště odjeli zřejmě v pevném odhodlání přepracovat nedokonalé směrnice, takže canberrský aparát měl na několik let o další práci postaráno. Mimochodem, po skončení jednání jsem je oba provedl budovou a ukázal jim naše studia. Hotentot pověřený úkolem dozírat na sdělovací prostředky se přitom bezděky přiznal, že je v rozhlasovém studiu poprvé. Byrokracie je všude stejná.

    Zpět k Čechům a Slovákům. Když nakonec došlo k rozpadu Československa, útoky na název skupiny se pochopitelně počaly stupňovat. Bylo mi jasné, že situace se takto udržet věčně nedala a proč také? Československo už nebylo a v dohledné době jistě nebude! Začal jsem se vážně zasazovat o změnu názvu. Přesvědčovat ty, kteří mleli pořád dokola, že sem přišli jako Čechoslováci a že jimi zůstanou, ať čert na praseti jezdí, bylo těžké, moc populární jsem kvůli tomu nebyl. Teprve když se vytvořila konkurenční skupina Čechů složená hlavně z mladších přistěhovalců a z těch trochu flexibilnějších mezi staršími, která se pokusila převzít iniciativu, ti "zastydlí Čechoslováci" u vesla se za hlasitého skřípění zubů narychlo rozhodli skupinu přejmenovat na českou, aby si tímto udrželi své pozice. Byl bych mohl před nimi prohlašovat: neříkal jsem vám to?

 

    Sydneyská olympiáda

 

    Různé machinace, osobní útoky, atp. kolem celé té věci se mi příčily; připadalo mi to všechno spíš jako souboj domovnic za dob neblahých uličních výborů. Stalo se kupříkladu následující. Nějaký čas předtím než měly začít Olympijské hry v Sydney v roce 2000, mi odtamtud zavolala jistá dáma. Jestli bych prý měl zájem o to přihlásit se jako tlumočník pro organizační výbor her. Že bych působil hlavně v Brisbane, kde se bude hrát jedna z kvalifikačních skupin fotbalového turnaje zahrnující také Českou republiku. Kromě toho zde budou mít své tréningové tábory i jiní čeští sportovci, atleti, plavci, atd. Prý bude v Brisbane na stadiónu ve Wooloongabě, kde jsme nedaleko měli svůj první byt, toho a toho dne, kdy by ráda se mnou učinila přijímací pohovor. Naznačila mi přitom, že se jedná o formalitu. Řekl jsem jí, proč ne?

   Krátce nato jsem byl tedy oficiálně přijat a byl jsem obdařen titulem "language expert", jazykový odborník. Potom jsem tam ještě musel několikrát jít znovu, aby si mě změřili stran obleku, atp. Navíc se nám ještě dostávalo různých instrukcí, týkajících se především bezpečnostních opatření. I když to bylo ještě před útokem na newyorské věže, k němuž mělo dojít až asi za rok, už bylo celkem jasné, že se k něčemu schyluje a bezpečnostní opatření byla proto velice přísná. Tolik, že jsem si říkal, že to člověku zkazí veškerou radost z toho mít podíl na takovéto vzácné události!

      Čeští tlumočníci jsme zde v Brisbane byli dva (v Sydney jich ovšem bylo víc) – se mnou ještě jeden "staročech", to jest emigrant z doby těsně poválečné. Měl také oficiální akreditaci a stále ještě občas zaskakoval jako tlumočník na celo-australské úrovni. Bylo mu už přes 80 let, byl to ale velice čilý pán který, pokud vím, je i v době kdy toto píši stále ještě naživu. Protože jsem se o tuto svou funkci nikterak nedral a byl jsem o to prostě požádán, uniklo mi, že byla považována za prestižní a to natolik, že se Československý klub, který se právě v té době silně angažoval v tom, aby byla ve 4EB ponechána Československá skupina, se také zasazoval o to, aby někdo z jejich vedení byl vybrán jako tlumočník. Žabo-myší války, které se odehrávají asi ve všech v etnických komunitách a jichž jsem shlédnul nespočetně, jak jsem již výše shrnul, mě nezajímaly. Takže jsem ve své naivitě vůbec netušil, že pro některé lidi z vedení čs. klubu jsem se stal krajně nepohodlným a jako takový i cílem útoků nožem na má nekrytá záda.

    Měli jsme právě poslední soustředění všech tlumočníků před začátkem her na hlavním stadiónu ve Wooloongabbě, když ke mně po jeho skončení přišla ona dáma, která mě do celé té záležitosti jaksi vtáhla a která našemu tlumočnickému týmu velela. Původem Řekyně, velice vzdělaná a sofistikovaná žena, asi ještě na té správné straně čtyřicítky. Zeptala se mě opatrně, jestli mám nějaké rozpory s čs. klubem v Queenslandu? Odpověděl jsem jí po pravdě, že si žádných osobních sporů s nikým vědom nejsem, popsal jsem jí ale zhruba situaci s vysíláním v českém jazyce a jaké tam jsou momentální potíže. Také jsem jí pověděl, že se angažuji na straně těch, kteří by chtěli změnit to zastaralé jméno skupiny na jiné, za stávající situace vhodnější, tedy na české vysílání. Stará sice nebyla, v podobných záležitostech ale byla zřejmě tužená, neboť v řecké komunitě, která je zde v Austrálii tak veliká, že se například říká, že druhé největší řecké město po Aténách je Melbourne, musí jistě být na denním pořádku. Vždyť právě i ten výraz "žabo-myší války" se připisuje právě tomu nejřekovitějšímu z Řeků, samotnému Homérovi! Takže tomu rozuměla.

    Pověděla mi o co jí šlo. Dostala prý telefonát od kohosi, kdo se představil jako prezident čs. klubu. Že prý se k nim doneslo, že vybrali mne jako tlumočníka a jestli je to pravda? Když mu potvrdila, že to pravda je, rozhorlil se a snažil se ji prý přesvědčit, aby rozhodnutí změnila. Prý nejsem vhodným představitelem československé komunity v Brisbane! Vysvětlila mu, že zde nejde o to kdo je představitelem čs komunity a kdo není, že zde o žádnou československou komunitu vůbec nejde. Jde tu o to, kdo je nejlépe kvalifikován k tomu, aby překládal z češtiny do angličtiny a naopak, když se jedná o záležitosti týkající se české olympijské výpravy. Proto si mne vybrali.

    Dotyčnému, který byl v té době zároveň vedoucím čs vysílání, jsem nikdy nic špatného neudělal a neměl jsem sebemenší potuchy o tom, že by se mohl takto obrátit proti mně. Dokonce, aniž by o tom on byl věděl, jsem při výše uvedeném pohovoru zmínil jeho jméno s tím, že bych ho také rád viděl jako tlumočníka. Rozhodli se ale pro onoho starého pána, který podle nich lépe splňoval kvalifikační požadavky. Tohle všechno mi paní Řekyně řekla spolu s tím, že i když nejspíš porušuje nějaká pravidla když mi o tom vůbec pověděla, že ale se podle ní zcela jasně jednalo o pokus mě zdiskreditovat, vedený za mými zády. Řekla mi také, že toho volajícího poslala kamsi. Protože byla dámou každým coulem, jistě to ale udělala slušně a diskrétně. Zjistil jsem potom ještě, že za celou záležitostí stála jistá česká dáma o níž je známo, že velice ráda hraje roli šedé eminence při těchto malicherných politických šarvátkách. Vskutku, bylo to jak v časech těch uličních výborů!

   

      Odcházím z rádia

 

    Po více než 20 letech (dnes už víc než 30 letech) své existence, mělo rádio 4EB v té době už vlastní budovu nedaleko středu města, s moderně vybavenými studii, třemi vysílacími, dvěma nahrávacími a jedním pojízdným studiem, o jehož zřízení jsem se dosti zasloužil.

 
Stojím před pojízdým studiem radia 4EB, z něhož jsem častokrát vysílal při různých příležitostech.

    Rozhodl jsem se ale po všech těch problémech a podrazech raději českého vysílání nechat. Nejen to, začal jsem uvažovat vážně i o tom, že bych ani nekandidoval na pozici ve správní radě. Hrál v tom i jakousi roli pud sebezáchovy. Po několik let jsem ve správní radě stanice zastával funkci vicepresidenta a potřeboval jsem se rozhodnout, zda mám kandidovat na presidenta, což ode mne dost lidí zřejmě očekávalo, nebo odstoupit a udělat místo pro někoho mladšího. Uvědomil jsem si ale, že za poslední asi dva roky jsem byl na pohřbu celkem pěti lidem z třinácti-členné správní rady! Čtyři z nich zemřeli na rakovinu, přičemž jen jedné dámě, Holanďance, bylo přes 60 let. Dalším třem, dvěma Irčanům a Řekovi bylo v době jejich smrti jen něco přes padesát, zatímco ten poslední a mezi námi nejmladší Chorvat, dostal srdeční záchvat, který nepřežil, jen v pouhých 42 letech!


Správní rada stanice v roce 1998. Za pouhé dva roky, pět z těchto lidí bylo už na onom světě...

    Mělo to také své výhody, být ve vedení rozhlasové stanice. Dostávalo se mi pozvání k různým příležitostem, státním oslavám, atp — zejména politici si nás, kteří jsme měli co dělat s medii, předcházeli jak se dalo. Byli jsme takto s manželkou například i pozváni k slavnostní večeři, kterou pořádal australský premiér John Howard. 


Se starostou Brisbane (vpravo) a s poradcem premiéra u budovy radia při oslavách výročí založení stanice.

     Jenže, vše musí mít svůj konec a umění včas odejít nebylo právě silnou stránkou této, jinak celkem úspěšné, hlavy australského státu, jak se za čas nato ukázalo. Povídal jsem si:

   "Je ti skoro šedesát, udělal jsi toho snad už dost pro multikulturní Austrálii, padnout za ni ale přece jen nemusíš! Chtěl jsi přece vždycky psát, není snad na čase věnovat se pro změnu něčemu jinému?"

    Takže o tom dnes už jenom píši.






©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena