Vojen Koreis


Jak šel čas...




Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není







Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2



Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru







MOJE FILOSOFIE

 

Co zapříčinil mariáš?!


    Na jiném nístě už naznačuji, že k jakémusi "osvícení" u mne došlo při hraní karet, když jsem na vojně jezdil s uměleckým souborem. Nyní snad nastal čas k tomu, abych se tom trochu víc rozepsal. Stalo se, že při jednom dlouhém přesunu mezi Prahou a jakýmsi místem na východním Slovensku mě to věčné hraní mariáše přestalo bavit a ze hry jsem odstoupil. Vedle nás se hrála jiná hra, kde jsem se jal kibicovat. Ti čtyři, kteří tam hráli, byli všichni muzikanti z Moravy, kteří vyrůstali v poněkud jiném kulturním prostředí než my ostatní, kteří jsme byli většinou Pražáky (za toho jsem se už zase znovu počítal). To co hráli, se vzdáleně podobalo mariáši, bylo to ale trochu jiné než mariáš a hlavně, hrálo se to s úplně jinými kartami než s jakými jsem se doposud setkával. Říkali jim “taroky”, což jak jsem později zjistil bylo slovo do češtiny převzaté z italského “tarocchi.” Správně se česky těmto kartám říká “taroty.”

      Karty, které měli, byly už značně obehrané, rohy měly otlučené do kulata a klidně mohly ještě pocházet z doby předválečné. Měly čtyři barvy stejně jako jiné typy karet, ale lišily se podstatně v tom, že kromě čtyř barev po čtrnácti kartách, měly navíc dvacet dva trumfů, označených římskými číslicemi. Balíček tak obsahoval celkem 78 karet. Byly na nich také zvláštní a velice zajímavé obrázky, jaké jsem předtím na běžných kartách neviděl. Nejzvláštnější byly právě ony trumfy. Karta, která se mezi nimi vyjímala nejvíc, byl podle mne trumf číslo XII, Viselec. Na ní se nacházel obrázek muže pověšeného na primitivní šibenici hlavou dolů. Odsouzenec visel přivázán k břevnu šibenice za nohu provazem, který měl omotaný kolem kotníku. Také na ostatních kartách byly podivné obrázky, ty mi ale v paměti tak nezůstaly jako ten viselec. Kdykoliv jsem potom narazil na slovo “taroty, Tarots či Tarot cards,” okamžitě se mi v hlavě vybavila tato karta. Pro mne se stala symbolem tarotů. V té době jsem ovšem neměl sebemenší potuchy o historii tarotů, o které se učenci stále ještě dohadují, ani o tom, že kromě historiků, se jimi zabývají například i psychologové, ale na druhé straně také různé okultní spolky. Nevěděl jsem ani, že jsou předchůdci všech hracích karet které v dnešní době v západních částech světa převládají, ať už se s nimi hraje mariáš, poker, kanasta, či Černý Petr. Netušil jsem také, že jednoho dne tyto karty do značné míry ovlivní můj život. Že mě ku příkladu nepřímo dovedou až k tomu, abych do češtiny přeložil dvě a půl tisíciletí starou báseň Chrisa Epe, lépe známou jako Zlaté verše Pythagorovy.

    Hledání duchovní cesty

      Po odchodu z Československa a asi 3˝-letém pobytu v Anglii, jsme se s manželkou, jíž jsem mezitím nabyl, ocitli v australském Brisbane. V době kdy jsem sem přišel, už jsem se dostal přes ty počáteční potíže s angličtinou a byl jsem právě zralý na to abych se, jen občas se slovníkem v ruce, mohl dát do seriózního čtení v tomto jazyce. A také do hledání, hledání něčeho, čím by si člověk mohl aspoň trochu spravit chuť z toho žalostného, jednostranného výběru, který v tomto směru měl v komunistickém Československu. Tamnější režim nebyl nikdy nakloněn čemukoliv co by se příčilo dialektickému materialismu a toto jistě zanechalo své stopy. Ty jsou patrné i v dnešní době a to u lidí, kteří by si to nijak nepřiznávají. Tohle ale většinou vidí jen vnější a nestranný pozorovatel a myslím si, že kdyby se o tom nahlas v jejich přítomnosti vyjádřil, asi bych nebyl příliš populární. Mám navíc pocit, že ten materialismus sahá hlouběji než jen tam kdy byl povýšen státem uznanou ideologii — že to jde už do dob předválečných a možná i dál. Vystupování z církve, což bylo v časech mezi oběma válkami velice běžné, spíš by se dalo říci módní, hlavně mezi intelektuálně zaměřenými lidmi, bylo už asi znakem toho, co mělo přijít později. V Česku se materialistické smýšlení začalo usazovat hned po první světové válce, Tento druh myšlení během komunistického režimu celkem pochopitelně ještě posílil. Dnes, podle statistických údajů žije v zemi víc lidí, kteří se sami označují za materialisty či ateisty, než kdekoliv jinde na světě. Nemá asi význam se tímto zde dále zabývat, protože ti kteří se pro jednou už takto rozhodli, jen stěží dočetli až sem.

    Dialektický materialismus mi nic neříkal, náboženství mě také příliš nelákalo. Zajímalo mne ale, co asi na tom mohou mít jinak inteligentní lidé, co je vede k tomu aby chodili do kostela, modlili se, zpovídali se ze svých hříchů, atp. Něco na tom snad přece jen musí být!

              
Spiritualisté?

    S manželkou, která smýšlela podobně, jsme byli oba ochotni experimentovat a příležitostí k tomu zde bylo dost a dost. Když jsme jednou náhodou přišli na to, že nedaleko středu Brisbane se nachází spiritualistický kostel, na němž plaketa hrdě hlásá do světa, že zde v roce 1921 měl přednášku Sir Arthur Conan Doyle, tvůrce onoho vždy přísně logicky uvažujícího a určitě žádnou nábožnou potrhlostí nepostiženého Sherlocka Holmese, řekli jsme si, že tohle by mohlo stát za to trochu blíže se na to podívat. O spiritualistech jsem totiž slyšel už když jsem ještě žil v Krkonoších, kde prý byli a snad ještě i jsou, tradičně silně rozšířeni. Zašli jsme tam jednou a protože to bylo něco dost jiného než co jsme až doposud poznali, šli jsme tam několikrát anovu. Netrvalo ale dlouho a začínalo mi být jasné, že tudy cesta rozhodně nepovede, že spiritualista ze mne nikdy nebude. Podobně jako ze mne nikdo neudělá katolíka, protestanta, či muslima. Bylo to … no bylo to prostě … chození do kostela.

    Náboženská obec náležející ke spiritualistickému kostelu mi připadala dosti podobná té, jakou naleznete v neděli shromážděnou v jakémkoliv jiném kostele, také obřad byl celkem podobný, jen s tím rozdílem, že poté kdy se skončila hlavní část, nastal čas k tomu, aby se vyřizovaly vzkazy ze světa duchů. Na pódium se postavilo medium, jichž bylo v kongregaci několik (kromě občasných hostujících, někdy i ze zahraničí) a která se střídala tak, aby na každé z nich vyšlo vystoupení asi tak jednou do měsíce. Ve stavu transu či jakéhosi polovičního transu, který se po chvíli soustředění dostavil, začalo medium promlouvat k přítomným. Někdy se medium, či ona netělesná bytost kterou údajně mělo pro tu chvíli zastupovat, dalo do kázání a to ne nepodobnému těm, jaká uslyšíte každou neděli v kdejakém kostele. Jindy se medium zmohlo jen na několik kratších vzkazů přítomným jednotlivcům, kteří se většinou zdáli vědět o co, či o koho, se má jednat. Nebo se tak aspoň stavěli, kdo ví?

    Jednou jsem totiž sám dostal vzkaz od kohosi, jehož medium označilo jako “mladšího muže”, přičemž další popis byl celkem dosti ambivalentní, následkem čehož jsem opravdu neměl sebemenší potuchy o tom, kdo by to mohl být. Řekl jsem si ale, jsi mezi spiritualisty, chovej se tedy podle toho, přece je nezklameš! Zachoval jsem se proto nanejvýše diplomaticky, když jsem předstíral, že jakoby vím o koho se asi jedná, takže jsem snad ani mediu, ani té asi tak stovce přítomných, nezkazil radost. Veliký dojem to ale na mě neudělalo. Stávalo se také někdy, že se medium zjevně nacházelo v dobré nebo dokonce i výjimečné formě a vzkazy potom jen pršely; naproti tomu jindy to spojení příliš dobře nefungovalo a bývalo to proto slabší.

    Kromě nedělních obřadů mívali zdejší spiritualisté po večerech také menší kroužky, tak zvané „vývojové“, z nichž některé se scházely v místnostech přidružených ke kostelu, jiné v soukromí. Tyto se zřejmě konaly hlavně proto, aby se mohla objevit nová nadějná media. Pár z těchto setkání jsme se také s manželkou tehdy zúčastnili. Odnesli jsme si z toho všeho některé celkem zajímavé zkušenosti, palčivé touhy po tom stát se spiritualistou jsem tím ale nenabyl. Nepamatuji si již jak přesně k tomu došlo, přes někoho kdo se kolem spiritualistického kostela pohyboval jsme ale za čas objevili, že se v Brisbane také nachází Theosofická společnost. O té jsem něco již slyšel, moc jsem toho ale o ní nevěděl.

   
Theosofie

    Šli jsme se tam podívat v pátek, kdy se tam pořádají pravidelné večerní přednášky. Uprostřed výškových budov se krčí něco, co vypadá jako celkem malý domek. Je to kulturní památka, postavená někdy uprostřed 19. století. Uvnitř je ale překvapivě hodně prostoru. Je zde knihovna pro členy společnosti, ale i pro ty, kteří si knihy chtějí prostě půjčovat, také prodejna nových knih, přednáškový sál a jiné místnosti. Několik minut nám stačilo k tomu, abychom pochopili, že jsme se ocitli ve společnosti seriózních knihomolů. Několik místností plných literatury jakou člověk stěží nalezne ve veřejných knihovnách na nás udělalo dojem, takže jsme si hned zařídili členství, zatím jen pro to půjčování knih. Když jsem se vyptával na podmínky členství ve společnosti, bylo mi rovnou řečeno něco v tom smyslu, že lidé bývají spíš od podání takovéto žádosti existujícími členy odrazováni. Pokud sem prý budeme po nějaký čas chodit a pokud se nám tu pořád bude ještě líbit, potom se třeba k tomu rozhodneme. Chodili jsme tedy pravidelně na páteční přednášky, které byly veskrze zajímavé, takže po několika měsících jsme se rozhodli si ty přihlášky k členství opravdu podat, následkem čehož nám za nějaký čas přišly působivě vyhlížející diplomy z indického Adyaru, kde je hlavní sídlo Theosofické společnosti. Netrvalo to ani příliš dlouho a sám jsem se stal lektorem při pátečních přednáškách. Na tu svou první tam nikdy nezapomenu. Její název byl Religion Named Communism neboli Náboženství zvané komunismus! S tím jsem měl zkušenosti, tak proč se o ně nepodělit ve společnosti podobně smýšlejících lidí?

    Theosof — kdo jím je, či byl?


     Seznam lidí, kteří buď přímo patřili mezi členy Theosofické společnosti nebo k ní měli svým způsobem myšlení velmi blízko, je vskutku impozantní. Některá z jmen by člověk celkem očekával, jiná mohou být překvapením. Pro zajímavost zde některá uvedu: 

     Hudební skladatelé – Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Arnold Schoenberg, Jan Paderewski, Alexander Skrjabin, Jean Sibelius, Gustav Holst…

Malíři – Paul Gauguin, Vasilij Kandinskij, Piet Mondrian, Kasimir Malevič, Paul Klee, Jackson Pollock, Marcel Duchamp, Nicholas Roerich, Alfons Mucha, František Kupka…

Vědci – William Crookes, Alfred Russel Wallace, Nicolas Camille Flammarion, Ernst Haeckel, Albert Schweitzer, Albert Einstein…

Autoři – Gerard Encausse – Papus, Ralf Waldo Emerson, Arthur Conan Doyle, William Butler Yeats, W. Y. Evans-Wentz, Lewis Carroll, Maurice Maeterlinck, August Strindberg, Algernon Blackwood, J. B. Priestley, Franz Kafka, James Joyce, Thornton Wilder, T. S. Elliot, D. H. Lawrence, E. M. Forster, Boris Pasternak, Henry Miller, D. T. Suzuki, Kahlil Gibran, Kurt Vonnegut, Jr…

Státníci – Edmund Barton, Mohandas K. Gandhi, Alfred Deakin, George Lansbury, Jawaharlal Nehru, Henry Wallace…

Pedagogové – Rudolf Steiner a Maria Montessori.

Filosofové – Herbert Spencer, Bhagwan Das, Jiddu Krishnamurti…

Vynálezce Thomas Alva Edison

Z Čechů – básníci Julius Zeyer a Otokar Březina, dirigent Rafael Kubelík, skladatel Alois Hába, spisovatelé Josef Váchal a Gustav Meyrink, nakladatel Bedřich Kočí, dramatik českého původu Sir Tom Stoppard…


     Je známo, že Franz Kafka a Max Brod navštěvovali v Praze přednášky Rudolfa Steinera. Byl zde viděn i Einstein, taktéž někteří z členů spolku Devětsil. Pokud jde o umění, surrealisté, abstraktní malíři a sochaři, architekti, hudebníci, skoro vše originální co vzniklo ve světovém moderním umění zhruba od konce 19. století, až do doby po první světové válce a co se táhne jeho dějinami dodnes, buď přímo čerpalo z theosofie nebo se aspoň o ni nějak otřelo. Ke kulminaci došlo kolem roku 1910. Například Kandinského významný spis O duchovnosti v umění (1911) je jasným svědectvím toho, že jeho autor si dobře prostudoval práce Blavatské, Sinnetta, Besantové, Leadbeatera, atd. Piet Mondrian byl členem TS po větší část života. Kupkovy obrazy už v jeho raném období kolem roku 1890 byly často jasně inspirovány theosofickými myšlenkami; později už přímo založeny na teoriích z theosofie převzatých. Snad vůbec nejzajímavější je to, že všichni čtyři umělci, které jmenují různí teoretikové umění jako možného prvního abstraktního malíře, tj. Kandinskij, Mondrian, Malevič a Kupka (ten u nich bývá momentálně favoritem), byli theosofy.


   Takovéto shromáždění mozků, jaké se najde v Theosofické společnosti hlavně kolem roku 1900, kdy to nejvíc vřelo také na polích umění, se jen tak nevidí a tito lidé se přece nenechali pro nic za nic vodit za nos! Už jen proto těm skeptikům, kterých je zejména v Česku nemálo a kteří nad theosofií krčí rameny nebo ještě častěji ji s nemalou jízlivostí a agresivitou napadají, zřejmě musí někde něco velice podstatného unikat. Tak jsem si říkal, když jsem sám podával přihlášku. Za to "něco" by theosof ovšem dosadil ducha, který vládne nad hmotou.

    Po uplynutí bezmála půldruhého století po založení Theosofické společnosti se zde stále nacházejí nové stopy vedoucí k theosofii. Například autorka knih o Harry Potterovi J. K. Rowlingová, i když to nikde nepřiznává, čerpá často z těchto pramenů a dokonce se v jednom místě zmiňuje o autorce prorocké knihy jménem Cassandra Vablatská – zcela jasně odkaz na Blavatskou. Jakýsi vliv theosofie a především antroposofie – jejího blízkého příbuzného na evropské pevnině, někteří lidé vidí dokonce i v dramatech, která ve 40-tých a 50-tých letech sepsal Karol Wojtyla, později papež Jan Pavel II. O Beatles, kteří projevovali značný zájem o esoterický buddhismus, ani nemluvě. No a konečně nelze také nezmínit to, že aktivním členem TS nebyl nikdo jiný než Elvis Presley! Třeba jím ještě i je, pokud se potvrdí zprávy o tom, že je stále ještě naživu, kdo ví?

O theosofii se toho v Česku mnoho neví, jak jsem už naznačil. Ti ze známějších Čechů, kteří se zabývali spiritualismem a theosofií (to první je sice dosti povrchní, často ale vede k tomu druhému a tudíž do větší hloubky), jako Mucha či Kupka (který měl psychické schopnosti a dokonce se po jistý čas i živil jako medium), k těmto vědomostem obvykle přišli až v zahraničí, například když studovali ve Vídni či v Paříži. Tom Stoppard se v Česku sice z čekých rodičů narodil, vyrůstal ale a po celý život žije v zahraničí, zejména v Anglii. V Praze existovala lóže TS už před první světovou válkou, později ale zanikla. Prominentnější než theosofie zde ale stejně byla antroposofie, kterou založil Rudolf Steiner poté, kdy se rozešel s theosofisty.

Za komunistického režimu by bylo ovšem nemyslitelné povolit čemukoliv jinému než marxismem odkojeným myšlenkám špinit stránky režimem povolených knih. Snad se někteří theosofové scházeli tajně. Před tím než do země zavanuly východní větry, vládli v Česku nacističtí pohlaváři a ti si pro změnu vypěstovali reputaci jakýchsi "okultních feťáků", kteří spolykali cokoliv, hlavně když to zavánělo nějakou mystikou, pokud možno pocházející z Tibetu. Proti theosofii proto stále ještě panuje silná zaujatost. Informace, které se tu a tam v minulosti objevovaly, bývaly často chybně vykládané, přímo nesprávné, či při nejlepším neúplné. Nacisté kupříkladu dokázali totálně lidem znechutit prastarý a čistý symbol hákového kříže. Jak mnoho toho mohl vědět o theosofii například Jaroslav Hašek je dnes již těžké říci, že věděl aspoň něco je ale zřejmé, když z kuchaře okultisty Jurajdy činí zaníceného čtenáře theosofické literatury.

    Mnohem více se můžete dočíst o theosofii, Theosofické společnosti a její zakladatelce Jeleně Petrovně Blavatské, na těchto mých stránkách věnovaných čistě jen tomuto účelu:

    http://www.blavatska.org/

    Kabala a taroty


     Po čase jsme v Brisbane objevili jinou společnost, která se zabývala zejména kabalou a spolu s tím i symbolikou tarotových karet. Zjistil jsem, že jen o tarotách existuje v angličtině tak rozsáhlá literatura, že nemám ani šanci ji všechnu přečíst. Nicméně, přečetl jsem toho dost k tomu, abych se stal jakýmsi znalcem v oboru tarotových karet. Když padne tento výraz. většina lidí v Česku, ale i zde v Austrálii, si představuje věštkyni s křišťálovou koulí a s kartami v ruce, či něco podobného. Na tomto místě prohlašuji, že v životě jsem se nepokusil o to, abych lidem, dokonce ani sobě samému, předpovídal budoucnost. To, v co věřím, jak ještě uvidíte, to totiž ani nedovoluje. Když se zmiňuji o tarotách, jde mi čistě jen o symboliku a to zejména tu, která se ukrývá ve 22 trumfech. Zde je také souvislost s kabalou a s hebrejštinou, jejíž abeceda má stejný počet písmen. Základy hebrejštiny jsem proto studoval. Asi před 15 lety jsme s jedním kolegou uspořádali dlouhou sérii přednášek trvající téměř půl roku, při němž jsme každému z 22 tarotových trumfů a jim odpovídajícím písmenům hebrejské abecedy, věnovali dvouhodinovou přednášku. Ty se konaly jednou týdně. To vám snad pomůže učinit si představu o tom, jak složité, ale také zajímavé, je toto téma.

   

    Kabala měla vždycky vazby s židovským náboženstvím. Nicméně, mnozí křesťanští učenci a kněží se ve své době naučili hebrejštině proto, aby mohli číst Starý zákon v originále. Měli tedy v rukou ty stejné klíče jaké měli židovští rabíni, to jest Bibli a jazyk. Kabala ovšem jde dále než kam sahá jakékoli náboženské přesvědčení. Ve své nejmocnější metafyzické formě k sobě láká moderní vědce, zejména fyziky, chemiky a matematiky, ale také psychology, například ty, kteří se zabývají jungovskou psychologií. V neposlední řadě k sobě kabala a to za všech věků, přitahovala filosofy. Člověku jakým jsem já, který nemá vazbu k žádnému náboženství a vlastně dokonce ani k národnosti, musí tedy zákonitě připadat nadčasová.


To, co vidíte nahoře a co vyhlíží jako schéma nějaké atomické či molekulární struktury, je kabalistický Strom života. Nemohu zde jít do žádných větších detailů, od toho konečně je moje kniha Kabala, nadčasová filosofie života, kterou si čeští čtenáři buď mohou zdarma stáhnout na internetu nebo se podívat na tyto moje stránky o kabale:.


http://www.kabalacesky.com/


Jak se to má s člověkem?


    Analytická věda, která opanovala pole až v posledních dvou či třech stoletích, v zásadě rozebírá na menší a menší kousky vše to, co nás obklopuje, tedy materiální svět. Člověk je ale schopen dohlédnout dále, hlouběji a výše než za hranice, které nám vytyčila hmota a o to právě mi jde: zkoumat co se za těmito hranicemi nachází. Předpokladem tu je, aby zde byla ochota se za ty hranice podívat. Ta zde totiž vždycky není. Lidé mívají strach z toho, že by mohli vypadat jiní, než ti kolem nich. Hledač pravdy to má proto vždycky těžké; nemůže si dovolit být ortodoxní, tím že se liší, stává se ale často solí v očích těm ostatním. Lidí, kteří se ocitli na rozhraní dvou světů, toho hmotného a duchovního, bylo víc. Nejvíc se mezi nimi asi vyjímá švédský mystik, vědec, teolog a filosof osmnáctého století Emanuel Swedenborg (vlevo). Byl už dobře známý svými spisy z oblasti kosmologie, fyziologie, anatomie, krystalografie, vědecké filozofie a dalších vědních oborů., když se dostal právě na to rozhraní. Následkem toho už nechal své poslední vědní dílo o lidském mozku nedopsané, protože se cítil povolaným k tomu, aby se ujal výzkumu z opačné, té mystické a vizionářské strany. Swedenborg byl synem profesora teologie a biskupa Jespera Swedenborga, který byl v jistém bodě dokonce prohlášen za heretika. To jistě muselo ovlivnit syna, který se začal zajímat právě o tento aspekt luteránské víry. Swedenborg tvrdí ve svých spisech, z nichž nejznámější je Nebe a Peklo, že mu byl Bohem otevřen duchovní zrak a že mu tak bylo umožněno nepřetržitě po období mnoha let pobývat v duchovním světě. Swedenborg dokonce tvrdí, že mohl rozmlouvat s jeho obyvateli a zkoumat jej tak, jak vědec pozoruje a zkoumá svět hmoty, a to za tím účelem, aby mohl lidem předat učení o duchovních skutečnostech a o životě.


Náboženské systémy tohoto světa prakticky všechny stojí na jedné jediné platformě, odkud zpravidla vychází v různých formách toto do jedné věty zhuštěné nedělní kázání: člověk má ve svém těle duši a ta je nesmrtelná! Dívám se na to dnes jinak a jaksi obráceněčlověk JE nesmrtelnou duší, která má momentálně tělo. Navíc jsem přesvědčen o tom, že těch těl má člověk několik a že každé z nich je uzpůsobené k tomu žít a pohybovat se na jedné z rovin existence, jimiž v průběhu svého evolučního vývoje všichni procházíme. Vše je založeno na vibracích, což nám ostatně dnes potvrdí kterýkoliv vědec-fyzik, přičemž každá z rovin existence má jiný vibrační kmitočet. Roviny se navzájem prolínají, aniž by si vzájemně překážely. Člověk na zemi si je plně vědom pouze jedné z těchto rovin, té hmotné, přičemž o existenci těch ostatních může, ale také nemusí, mít tušení. V některých případech si ale je jejich existence plně vědom, což většinou znamená, že se jedná o člověka duchovně vyvinutého.


Dává to smysl

   

Člověk může být aktivní na hmotné rovině a více či méně přitom bývá soustředěný na tu rovinu existence na níž se právě nachází. Jsou zde ale i jiné roviny na nichž se také pohybuje, i když z hlediska fyzického to není vždy právě viditelné či hmatatelné. Pro člověka, který není právě úplně zaslepený svými materialistickými názory, nemusí být například těžké si uvědomovat, že rovina emocí může pro něho být stejně důležitá, ne-li dokonce důležitější,  jako ta fyzická, i když to tak nevypadá. K čemu by se jinak v potu tváře snažil a pracoval, tj. překonával onu pro hmotnou rovinu typickou gravitaci, kdyby ho k tomu nevedly emocionální vztahy ke svým bližním, k životnímu partnerovi, k dětem, k příbuzným, k přátelům..? Kam by tohle všechno navíc vedlo, kdyby přitom neužíval svého rozumu, kdyby ve stejnou chvíli také nebyl jeho mozek aktivní na rovině mentální? Takto se nám velmi rychle podařilo identifikovat hned tři z rovin, na nichž se každodenní lidské aktivity konají, kam lidské vědomí, či často také jeho nevědomá část, dosáhne. Jsou jimi roviny fyzická, ta jíž jedině uznává materialista, dále roviny emocionální a mentální. Ty pro materialistu neexistují; vše co prožíváme emocionálně či mentálně je podle něho jen způsobeno nějakými elektrickými výboji, které vydává mozek, které ale nedokáže nijak popsat.


Když si ale uvědomíme, že

1.      vše stojí na vibracích

2.     my dokážeme tyto vibrace vnímat

3.      určitá škála vibrací vždy dominuje, zatímco ty kolem     ní jsou vnímány jaksi okrajově (i když někteří lidé je vnímají lépe než jiní lidé) 

mnohé z toho co nám doposud připadalo tajemné a nepochopitelné, náhle začíná dávat větší smysl. Například to, že trávíme poměrně dlouhý čas spaním — život v hmotných podmínkách na hmotné rovině je obtížnější než je tomu už jen o stupeň výše a během spánku se tělo zotaví, což . Mezitím se ale pozornost soustředí právě na tu příští rovinu, kterou je rovina emocionální a výsledkem je to, že se nám “zdají sny”. “Mně se nikdy žádné sny nezdají!” budou vám někteří tvrdit. Zdají se jim ovšem jako každému jinému, jen si je nepamatují, či pamatovat prostě nechtějí.

 

Theosofie nás učí, že takovýchto rovin je v přírodě sedm a že sedm je také celkový počet rovin na něž může dosáhnout lidské vědomí, na nichž může člověk žít, pohybovat se, uvažovat, vzpomínat si, uvědomovat si, a vůbec být přítomen aspoň některými z aspektů své osobnosti. Dvě z těchto sedmi rovin jsou nicméně pro nás momentálně nepřístupné. Lidská monáda, což je v zásadě totéž jako duše, v daném okamžiku soustřeďuje svou pozornost na jednu z pěti (později to bude šesti, potom i sedmi) rovin existence. Po smrti na fyzické rovině tedy přechází na příští rovinu, atd.





 

    Pythagoras ...

   ... je můj nejmilejší filosof. O Pythagorově osobě se toho traduje poměrně hodně, je ovšem dnes těžké odhadnout co je pravdou a co je pouhou legendou. Prameny našich informací totiž pocházejí z mnohem pozdější doby, od doby Pythagorovy často oddělené o celá staletí. Nejvíce se o ně zasloužili novoplatonisté alexandrijské školy a ti byli od Pythagora časově odděleni více než jsme na příklad my od historické postavy Jana Husa. V případě Hieroklově potom téměř jako od doby svatého Václava.

Pythagoras, tak jak ho vidí Micheangelo Buonarreti v nástropní malbě Athénská škola ve Vatikánském paláci.
   

    Pythagoras ze Samosu se narodil někdy kolem roku 560 př.n.l. a zemřel přibližně v roce 480. Už v mládí vynikal ve věcech ducha i těla; podle dnes už neověřitelných zpráv prý dokonce zvítězil jako zápasník při jedněch z Olympijských her. Ze Samosu, kde panoval tyranský panovník s nímž se brzy dostal do rozporu, budoucí filozof odešel a na mnoho roků se svým pozdějším životopiscům docela ztratil. Podle toho, co se nám zachovalo z jeho učení a vlivů, které se v nich dají odhadnout, si lze načrtnout mapu jeho cest, které skoro určitě vedly do Egypta, na Střední východ a do Persie, později snad až do Indie. Mohl se tedy se značnou pravděpodobností pohybovat v Babylonu či v jeho blízkosti a to zhruba v době, kdy vydal perský vládce Darius I. zde zajatým Židům povolení vrátit se do Jeruzaléma a postavit zde Druhý chrám. Tedy v době, kdy to v hrnci kabaly právě začínalo silně kypět.

    Po skončení svého putování se Pythagoras posléze objevil znovu v Řecku, a to už jako muž zralého věku. Brzy nato, přibližně padesátiletý, založil svoji proslavenou školu v Krotonu v jižní Itálii. Tam pokračoval v učení asi po příštích třicet let, s několika sty žáků, kteří se podřídili přísným disciplinárním zákonům, jaké Pythagoras vyžadoval. Krotonská škola byla nakonec napadena a vypálena jeho odpůrci a množství jeho žáků bylo přitom povražděno. Samotný Pythagoras sice uprchl, ale brzy nato, asi osmdesátiletý, zemřel. Někteří z jeho žáků pokračovali v tradici pythagorejského učení zejména v Řecku, kde se pythagorejská filosofie udržovala ještě téměř po dvě staletí.

   Jeden z přímých filozofových žáků Lysis Tarentský musel překonat těžký morální problém. Jako všichni Pythagorovi žáci, byl nucen kdysi složit přísahu, že nikdy psaným slovem nevyzradí to, co se v jeho škole naučí. Kdyby byl přísahu dodržel, naše kulturní dědictví ze starověku by bylo o mnoho chudší. Na štěstí se ale v pythagorejské doktríně také zdůrazňovalo, že člověk má především jednat podle vlastního uvážení. Lysis, který byl jedním z blízkých Pythagorových stoupenců, také unikl žhářství a masovým vraždám v Crotoně. Cítil se povinen šířit dále v Řecku učení svého mistra; zjistil ale, že ta se stala terčem mnohých pomluv a předsudků, jsa svými odpůrci prohlášena za nemorální. Rozhodl se dokázat, že tomu tak není, že Pythagorovo učení naopak má vysoké morální hodnoty. Složil proto báseň, která měla provždy před světem odhalit esenci pythagorejské etiky a která se stala známou jako Chrisa Epe nebo také jako Carmen aureum, což značí Zlaté verše.

    Novoplatónský filosof Hierokles Alexandrijský, působící v 5.století n.l., tedy skoro tisíc let po Pythagorovi, opsal Zlaté verše a dodal k nim komentář, čímž nesmírně pomohl tomu, aby se toto dílo zachovalo až do našich dob. Hierokles mimo jiné uvádí, že Pythagorovi stoupenci si Zlaté verše odříkávali jako modlitbu každé ráno a večer. Jisté je, že římští myslitelé Seneca, Cicero a Horace, působící o půl tisíciletí po Pythagorovi, také dodržovali tento obyčej, protože se všichni o tom zmiňují, stejně tak i Galén, který ve 2.století n.l. napsal ve svém Pochopení a léčení chorob duše, že si dvakrát denně recituje Zlaté verše.

    Francouzský básník, mystik, lingvista, hudební teoretik, skladatel a spisovatel napoleonské doby Antoine Fabre d'Olivet (1767-1825, vlevo) ovlivnil celou řadu okultistů 19. století. D'Olivet se kromě hermetismu, řeckých mysterií a filozofie zabýval i kabalou, studiem hebrejského jazyka i náboženství, také ale náboženskou doktrínou Krišny, jak se nachází v Bhagavad Gítě, rovněž zoroastrismem, čínským konfucianismem, jakož i nordickými legendami a náboženstvím. Dalo by se tedy snad říci, že byl zakladatelem moderního komparativního náboženství. Nevyhnutelně také ovlivnil celou řadu okultistů 19.století. Ocitl se v nemilosti císaře Napoleona (dokonce se vyskytly domněnky, že mohl být zapleten do připravy atentátu na Bonaparteho, což je jistě sporné), měl i spory s papežem, který ho obvinil z rozšiřování teosofických myšlenek. Když se toto vše sečte dohromady, stěží si lze představit lepší doporučení pro tohoto individualistu.

    D'Olivet přeložil Zlaté verše do francouzštiny a rovněž k nim napsal obsáhlý komentář. O jeho dílo se především opírám ve svém vlastním překladu, který následuje. Pochopitelně, že ve starořečtině se neužívaly rýmy, tak jak to dělám ve svém překladu. Ty se mi tam prostě začaly v určitém bodě tlačit a nakonec jsem ustoupil. Nejsem jediný z překladatelů Zlatých veršů, který tak učinil, proto se ani neomlouvám, jen vysvětluji.


CHRISA EPE – ZLATÉ VERŠE



PŘÍPRAVA
 
Bohům nesmrtelným daruj to, co jim náleží,
Vždy si přitom uchovávej svoji pevnou víru;
Važ si památky těch, na nichž tvým bližním záleží,
Stejně jako duší všech hrdinů Všehomíru.

OČISTA

Buď dobrý syn i bratr, řádný otec, druh milý.
Tvým přítelem jen člověk ctnostný by měl se stát,
Z něho prospěch můžeš mít, když rad jeho budeš dbát,
Kvůli nicotnosti nikdy se s ním nerozhádej.
Že k příčinám následky se váží, na paměti měj
Víš, že nejpřísnější zákony tak stanovily.

Tvým posláním je bít se a v sobě překonat
Ty bujné a nezkrotně se vzpínající vášně.
Střízlivost si udržet a hněvu se vyhýbat,
Nic zlého nepovolovat doma či veřejně,
Nadevše ale sebe sama si považovat!

Nepromluv ani nejednej náhle a bez rozmyslu.
Věz, že to čeho snadno nabyl jsi ztrácí smyslu,
Když smrt, která bohatství či slávu neuznává
Se dostaví, jak všem lidem nakonec se stává.
Pokud tě těžké rány potkají znenadání,
Proč Osud tak učinil přemýšlej bez ustání,
Zda jinou cestou se dát až dojdeš na rozhraní,
Vždyť víš, že moudrého bohové vždycky chrání.

Tak jak jedni pravdu, ti druzí lež rádi mají,
Filozof s rozvážností schvaluje či zamítá,
Když bludy vládnou, odstoupí, počká na okraji,
Dokud nevidí, že světlo pravdy již prosvítá.
Slova moje jednou provždy do srdce si vryj;
Nech se vést rozumem, ne tím co jiní dělají.

Oproti předsudkům oči i uši si zakryj;
Poraď se, uvaž, neřiď se tím co jiní říkají,
Jen hlupák jedná nerozvážně a bez cíle,
Tobě jde o budoucnost, o žádné kratochvíle.

Když něco neumíš, že znáš, o tom nepředstírej,
Nepřestaň se učit, stále trpělivost měj.
Vždy střídmý, tak zdraví svého nikdy nezanedbáš
Své tělo nasyť a své mysli odpočinek dej.

Zbytečnou pozornost nebuď tím jak se holedbáš
Závisti ke každému přebytku se dohledáš
Pýcha s lakotou nakonec dočkají se trestu
Ty si vždy vybírej tu zlatou střední cestu.

DOKONALOST

Než večer oči zavřeš a k spánku se uložíš,
Co dobrého jsem udělal? Co opominul jsem?
Co špatného? Když tyto otázky si položíš,
Podle toho jednáš, lepším se stáváš každým dnem.

Nad těmito radami medituj, řiď se jimi
Jménem toho jenž do srdcí nám vryl čtveřinu
Posvátnou, emblém nezměrný a ryzí všech hrdinů,
Kteří se vždy řídili symboly posvátnými.

Duše tvoje s vroucností a veškerou svou mocí
Vždy vzývat by měla to božstvo, s jehož pomocí
Tvá práce se započala a také skončí se
Vždyť jejich podpora se váže k této premise;

Podstaty bytostí, které ve své gloriole;
Rozdílným sférám vládnou, jak nahoře tak dole,
Zákonů nebes, kde končí se, kde začínají,
Přírodních zákonů, které v tomto zemském ráji
Jsou platné, také jak navzájem se prolínají,
to vše se dozvíš v této životní kapitole.

Své jediné a pravé poslání když pochopíš,
Marné, bezvýsledné vášně v svém srdci utopíš
Poznáš, že špatnosti, které lidstvo absorbují
Jsou jejich výběrem i plodem, že ubožáci
čas i energii jen neúčinně utrácí
Když po tom, co v sobě nosí jinde se shánějí.
Strasti si sami působí, když hříčky svých dogmat
Semo a tamo na vlnách bezbřehého moře
Slepě se kymácejí, tu dole, tu nahoře,
Neschopni se bránit ani orkánu se poddat.

Ó Die všemocný! Proč neotevřeš jim oči?
Ne, to nelze. Vždyť pokud takto božstvo zakročí,
ukáže lidem tu cestu která k Pravdě vede,
Rozpoznat Dobro od Zla již se jim nepovede,
Takové schopnosti jen Příroda jim může dát.

Moudrý a šťastný člověče, ty jenž jsi prohlédl,
Až k těm nejvyšším sférám nebeským jsi dohlédl,
Ty můžeš sám v budoucnu božskou bytostí se stát.
Zatím drž se těch rad, které ti nyní mohu dát,
Poznej jak nad tělesností rozumem vládu vést
Do jasného Éteru pak se budeš moci vznést
Mezi bohy věčnými sám nesmrtelným se stát!

****


    Člověk dnešní doby může na Zlaté verše reagovat různě. Někteří v nich mohou vidět něco jako Desatero přikázání. Pokud je tomu tak a pokud se hodlají Pythagorovými radami řídit, je na nich co si z toho vezmou. Ovšem, náš filosof nic nepřikazuje, pouze radí. Hned na začátku nám přece říká, že si máme udržovat svou vlastní víru, být sami sebou!

   

    Jak viděli svět Pythagorejci?


    Ze Zlatých veršů i z některých pozdějších komentářů se teď pokusím vytvořit jakousi představu o pythagorejské kosmologii. S hlediska Pythagorejců se vesmír skládá ze tří jednotlivých světů, které se mezi sebou navzájem prolínají. Elementární síly přírody se přitom projevují jako čtyři živly — oheň, voda, vzduch a země, což je jak na to nahlížejí hermetické společnosti i v současnosti. Následkem působení čtyř živlů na tři světy vzniká dvanáct soustředných kruhů. Pro mne je zajímavé hlavně to, že antická teorie o čtyřech živlech se v té nejposlednější době dočkává nové obrody a to na těch nejméně očekávaných místech — mezi vědci. Nukleární fyzikové si totiž všimli, že jisté síly (nebo snad bude lépe nazývat je potenciálními silami, či tendencemi) působící v atomových jádrech, mají určité kvality, které by se skutečně daly, a to ovšem velice zhruba, popsat jako živel ohňový (tepelný), vodní (kapalný), vzdušný (proudící, pohybový) a zemský (pevný, stálý). Je to jen další důkaz, že moderní vědec (pokud ovšem má otevřený přístup k věci) s antickým mystikem, by si asi mohli spolu docela dobře porozumět.

    Celý vesmírný systém pythagorejců je obýván různými bytostmi, ty se ale nacházejí na rozličných vývojových stupních. Čím většího stupně dokonalosti ta která bytost dosáhla, tím větší je její pole působnosti. Nedokonalý člověk je ovšem omezen jen na tu nejnižší sféru. Nepoznatelná bytost, kterou je všemocný Bůh (jak jsme si již řekli, na rozdíl od všeobecného mínění vytvářeného především pod vlivem všudypřítomné křesťanské ortodoxie, pythagorejská doktrína je v zásadě monoteistická), se naopak prolíná všemi sférami. Mezi těmito dvěma extrémy rozlišují pythagorejci tři hlavní kategorie bytostí. Nejvýše stojí nesmrtelní bohové, tradičně obývající vrchol Olympské hory. Legendární hrdinové, z nichž někteří již téměř dosáhli nesmrtelnosti, jsou o stupínek níže v této hierarchii. Ještě níže se nacházejí ty duše zemřelých lidí, které teprve na nesmrtelnost aspirují. V originální řečtině se tyto nazývají daimones neboli démoni. Tomuto slovu na neštěstí křesťanství později dodalo nesmazatelně hanlivý význam; původně ovšem znamenalo spíše polo-bohy. Mezi všemi těmito božskými a polo-božskými bytostmi, stejně jako v antických mýtech, v nichž jednají, najdeme to co by moderní jungovský psycholog nazval archetypy. V zásadě se jedná o stejné archetypy jaké vidíme v tarotových kartách, které ale užívají spíš křesťanských symbolů.


    Život je očistou


    Život člověka na zemi je podle Pythagorejců jakousi očistou; podle toho jakého stupně očisty člověk dosáhl, po smrti se ocitá v tomu odpovídající sféře existence. Podobný náhled na posmrtný život mají, mimo jiné, také moderní theosofové. Elevaci, i jen mezi polo-božské démony, si musí člověk těžce vysloužit, ani nemluvě o tom být povýšen mezi bájné reky! Nejžádoucnější je ovšem postup do řad nesmrtelných bohů, jenž by přesto, podle Pythagora, měl být konečným cílem každého jedince.

    Fabre d'Olivet dělí Zlaté verše na tři hlavní části, které nazývá Příprava, Očista a Dokonalost. Toto rozdělení jsem po něm přijal, protože si myslím, že je důležité. Celá báseň je vlastně soupisem rad určených "hledačům pravdy" tj. těm, kteří se pro jednou již rozhodli vydat se na cestu vedoucí ke společnému cíli lidstva. Předpokládá se, že takový člověk si uvědomuje jaká je jeho momentální pozice v celém schématu. Přípravou pro něho bylo vlastně vše, co tomuto rozhodnutí předcházelo a proto se k tomu přidává jen pár sporých rad: měli bychom si sice vážit těch kteří nám ukázali cestu, nesnažme se je ale jen napodobovat, zůstaňme především sami sebou! Jinými slovy: každý z nás jsme unikátní bytostí, každý máme svoje přednosti i nedostatky a tím se bude řídit naše budoucí cesta. Sebe vidím jako poutníka, hledače pravdy, toho hlupáka, který tím hlupákem být potřebuje, protože musí mít čistou hlavy, aby ke všemu přistupoval bez předsudků a s rozvahou.

V okamžiku, kdy jsme prošli bránou chrámu v němž se nám dostane zasvěcení, opouštíme profánní svět a ocitáme se v jiném světě, v tom který patří zasvěcencům Mysterií. Ty zde byly už v době Pythagorově a jsou zde i dnes. Kde jsou, to si musí člověk hledající pravdu objevit sám pro sebe. Mysteria mohou totiž mít různé formy a každému z nás vyhovuje něco jiného. Ve světě Mysterií platí jiné zásady, jiné morální zákony, na jejich zasvěcence se kladou jiné, vyšší nároky. Tak tomu bylo vždy, jen s malými obměnami a to jak v dobách egyptských či řeckých Mysterií, stejně jako i v moderní době.


    Víra v Boha?


    Stejně jako Pythagorovi stoupenci, sám také věřím v univerzální jednotící mocnost. To vůbec neznamená, že musím chodit kvůli tomu do kostela. Také to neznamená, že bych si představoval Pánaboha jako stařečka na obláčku nebo něco podobného. Podle kabaly, Stvořitel je vše-darující i vše-sdílející. Světlo, které vyšlo původně ze Stvořitele, bylo čistou energií. Celý akt stvoření závisí na tom, že Stvořitel je a vždy zůstane dokonalý a že jeho úmyslem, dalo by se snad lépe říci potřebou, je o to, co má, se podělit. Protože jsme stvořeni v jeho podobě, jak se v Bibli praví, máme také stejnou potřebu se o věci dělit a je darovat. Čím více toho vydáváme, tím více je nám i dáno. Nesmím nikdy zapomínat, že se zde pokouším popsat slovy něco, co je ve skutečnosti nepopsatelné. Nicméně si představte, že energie vzešlá odkudsi kam nedohlédneme, se mění v něco, sice stále ještě pouhými slovy nepostižitelného, avšak již poněkud více hmotného. To "něco" můžeme potom nazvat „nediferencovanou hmotou“; je to hmota, která neměla ještě možnost se diferencovat, „rozrůznit se“, čili stát se něčím, co bychom již mohli být schopni pojmenovat, podle vlastností jimiž by se projevoval. 

    Tak jak to nacházíme ve Zlatých verších už v samotném úvodu, je třeba mít v úctě to, v co jiní lidé věří, jak provádějí své náboženské rituály, atp. Nemusíme ale být otroky jakékoliv víry, což bývá bohužel pravidlem v případech mnoha lidí. Nemějme jim to ale za zlé. Dospěli-li jsme takto daleko, chápeme přece, že někteří lidé potřebují mít své náboženství jako jakousi berlu, s jejíž pomocí se mohou pohybovat směrem vzhůru. Nutností pro ty, kteří nastupují na cestu iniciace, je ale víra v univerzální mocnost a její atributy.

   Očista se začíná tím, že si urovnáme svůj vlastní život. Především to znamená, že si musíme uvědomit svoje lidské povinnosti, rodinné, synovské, manželské, rodičovské. Nadevše platí zlaté pravidlo, že s dobročinností by se mělo vždy začínat doma. Cena takové rady je v naší době snad ještě větší než v době Pythagorově. Po celém světě přibývá rodin, kde o výchovu dětí se musí starat jen jeden z rodičů. Tam, kde se manželství již zcela nenávratně zhroutilo, je snad pro děti lépe vyrůstat pod dohledem jen jednoho z rodičů, než aby měly být svědky neustálých hádek a nepříjemností. Přesto by ale neměly slyšet o tom chybějícím z rodičů jen samé pomluvy, což se bohužel velmi často děje. Po takovéto výchově si v dospělosti nebudou opravdu vážit ani jednoho ze svých rodičů. V moderní době se navíc některé ženy začínají rozhodovat pro matriarchát, což jim je umožňováno poměrnou dosažitelností lékařských služeb v oblasti gynekologie, embriologie, atp. Kam až toto naši společnost zavede, je zatím těžké odhadovat, můžeme jen doufat, že ne až k primitivnosti matriarchálního řádu!


    Základ je v rodině


    Pythagoras věděl, že mateřská, synovská a otcovská láska, jsou základy společenského pořádku. Teprve odtud vede cesta dále; láska k vlastnímu národu je například druhotným projevem lásky k vlastní matce. Podobně, ochota podrobovat se zákonům země, vyplývá z dobře vyvinutého smyslu povinnosti a lásky k vlastnímu otci. Proto je Pythagorova rada jednoznačná: važme si otce a matky, važme si svojí rodiny! Nemáme stejně ale na výběr. Rodina v níž jsme se narodili je naše a naše zůstane, ať už se nám to líbí či nelíbí. Větší část lidstva je snad toho názoru, že o tom do jaké rodiny se dostaneme, rozhoduje náhoda. Podle mne ale žádné náhody neexistují, vše je následkem toho, co předcházelo, vše má svou příčinu! Mnohdy nám něco může připadat jako pouhá náhoda, je tomu ale tak jen proto, že opravdové příčiny nevidíme, že nám zůstávají skryty. Potřebujeme dosáhnout určitého věku (což vždycky zdůrazňovali kabalisté, ti obvykle uvádějí 40 let), abychom pohledem mohli obsáhnout aspoň některé z cyklů, jimiž se řídí naše životy. Na počátku každého z nich je vždy nějaká příčina (nebo spíše uzel navzájem se proplétajících příčin); následky se dostaví až když k tomu čas dozraje, často za desítky let! Nebo až v jiném životě?

    Místo, čas i okolnosti za nichž došlo k našemu narození, mají také svoje příčiny, což ovšem znamená, že jsme se o ně zasloužili my samotní. Znamená to ještě mnohem víc. Jestliže jsme se podíleli na vytváření naší budoucnosti ještě před naším zrodem, muselo to být jedině v nějaké předchozí existenci!

    Reinkarnace


    Metempsychóza, převtělování duší, dnes spíše známá pod názvem reinkarnace, je nedílnou součástí pythagorejské doktríny. Bylo by dobré si ale přitom uvědomit, že technicky by tato slova neměla být zaměnitelná. Pod metempsychózou bylo původně míněno prosté stěhování duší z jakékoli tělesné formy do jakékoli jiné formy, tedy například z lidské do zvířecí nebo naopak. Tak jak tomu je většinou dodnes v buddhismu. Protože slovo je řeckého původu, automaticky byl tento koncept nevědomými autory připisován také Pythagorovi, ovšem mylně. V jeho doktríně jde především o vývoj, evoluci, lidské duše. Vývoj ovšem může postupovat jen jediným směrem, vzhůru. Někdy může po nějaký čas stagnovat. Někteří autoři zabývající se esoterickými náměty sice připouštějí, že je za určitých okolností možné aby lidská duše sestoupila o stupeň níže a zrodila se ve zvířecím těle, jako jakýsi druh trestu, nemáme ale žádné důkazy o tom, že by byl Pythagoras něco takového učil.



František Kupka: Počátek života (1900)

   

    Teorie metempsychózy či reinkarnace je sice fascinující, může nás ale snadno zavádět a je dokonce otázkou, zda nám je víra ve znovuzrození k něčemu prospěšná. Myslím, že je lépe, jednáme-li za každých okolností tak, jakoby se nám toho času nedostávalo, jako bychom měli třeba už zítra jednou provždy z tohoto světa odejít. Čas od času se jistě potká člověk s lidmi, kteří mu budou tvrdit, že už prožili těch životů víc a že si je pamatují, že tu už kdysi byli třeba jako egyptští faraonové nebo římští císaři. Jen stěží jako nějací otroci, obyčejní vojáci nebo služebné dívky, toho si prosím všimněte! Co ale s tím? I kdyby to byla pravda, i kdybych vám teď mohl povědět, že máte, řekněme, k dispozici ještě tucet dalších životů k tomu, abyste dosáhli dokonalosti na této rovině existence, k čemu by vám takováto informace mohla být platná? Spíš by vám to jen uškodilo, třeba by vás to jen svádělo k liknavosti, mohlo by vás to i dovést k rozhodnutí se své cesty prozatím vzdát a prohýřit jedenáct životů s tím, že to všechno doženete v tom posledním!

    Tohle je myslím validní názor. Jde nám přece jen především o  jediný život a to ten, který právě prožíváme! Podle některých životopisců prý Pythagoras svým žákům tvrdíval, že on sám si pamatuje celou řadu předchozích životů, které prožil, nedoporučoval jim ale, aby se po vzpomínkách na minulé životy nějak zvlášt sháněli. Z moderních autorů-filosofů, podobný názor zastává např. Rudolf Steiner. Lethé, mýtická řeka zapomnění, z níž se každá zemřelá duše napije, má svůj účel. V okamžiku našeho zrození (nebo, chcete-li, znovuzrození) stává se stejně to, co tomu snad mohlo předcházet, irelevantním. Pokud jsme se opravdu nějak podíleli na volbě našich rodičů, našeho těla, jeho genetické stavby, atp., teď už se s tím stejně nic moc dělat nedá.

    Kromě nutnosti, které se musíme vždy podřizovat, existuje ale v našem životě a v tom jak se utváří, ještě jiný důležitý faktor a sice naše vůle. Pokusme se představit si ohradu, která nás po našem zrození zcela obklopuje. My samotní se nacházíne uvnitř této pevné ohrady, kterou vytyčila nutnost. Naše vůle se může pohybovat celkem svobodně, ovšem jen v prostoru vytyčeném ohradou nutnosti. Většina lidí se s tímto omezením svobody prostě vypořádá nebo spíš si toho ani nejsou vědomi a ohradu se nijak nepokouší přelézt či se podhrabat. Jiní to tak ale nechat nechtějí a na ohradu se pokoušejí útočit. Vzpínající se vůle nám může podle okolností buď prospět nebo uškodit.  Nutnost a vůle jsou dvě ruce nacházející se pod pravomocí přísného vyššího zákonitého řádu, kterému staří Řekové říkali nemesis a který je z indických pramenů znám jako dharma.

 
    Zatímco naše povinnosti k rodině jsou nutností, proti níž se jistě můžeme postavit, ale za cenu jen těžko předem odhadnutých karmických následků, volnost máme v tom, jaké si zvolíme přátele. Přátelství můžeme navázat s kýmkoliv, přátelství můžeme také zrušit. Pythagoras nám k tomu dává dvě důležité rady: při výběru svých vlastních přátel hleďme především na poctivost a neopouštějme své přátele z malicherných důvodů. Pythagoras se prý díval na lidská přátelství jako na společenství při dlouhé cestě, kdy si přátelé vzájemně pomáhají k dosažení cíle, jímž je poctivost a šlechetnost. Připisuje se mu dokonce známé rčení "přítel je moje druhé já". Podle tohoto filozofa není přátelství jen jednoduchým svazkem dvou lidí. Tak to může sice platit v některé z nižších sfér, nesmíme ale zapomínat na to, že spolu s rozšiřujícími se soustřednými sférami pythagorejské kosmogonie, šíří se také dosah i významnost našich přátelských citů, takže ty nakonec zahrnují veškeré lidstvo a stávají se tudíž filantropií.

    Podobně se to má i s rozsahem naší vůle. Mnozí moderní psychologové, v duchu materialistické filosofie, vlastně mávli rukou nad našimi pudy a vášněmi, prohlašujíce je za nezvladatelné. Sigmund Freud na příklad viděl v našem libidu, pohlavním pudu, hnací sílu celé naší bytosti, které se rozumný člověk prostě poddává. Ortodoxním vyznavačům darwinismu také moc jiného nezbývá. Ten, kdo se podle vlastního přesvědčení vyvinul z opice nebo z nějakého společného předka, nemá důvod a ani vlastně nárok na to, uvažovat o tom jak podřizovat své nízké pudy vlastní vůli. Evoluční teorie má pravděpodobně své místo na materiální rovině, k evoluci lidského ducha ale dochází v rámci univerzálních zákonů a ty mají vyšší cíle i prostředky.

    Podle Pythagora, ale dokonce i podle moderního Junga, má člověk božský původ a dostalo se mu přitom daru svobodné vůle, která je schopna ovládnout jeho nižší pudy. Má-li člověk požívat svobody ducha, musí se právě naučit ovládat sebe a svoje vášně, tvrdí Pythagoras a naznačuje, že ani ta nejkrutější pozemská tyranie nás nedokáže tak pevně svázat jako pouta našich vášní. Ten, kdo ovládl svoje nižší pudy, dosahuje vnitřní svobody, která odolává jakékoli vnější tyranii; právě v tom spočívá síla světců, mučedníků i disidentů.


    Hérakles


    Stoikové a ještě mnohem později také křesťané, se často pokoušeli o úplné ubití lidských vášní, oddávajíce se asketismu. Pythagoras ale nic takového neradil, zdá se dokonce, že spíše od podobných praktik zrazoval. Jeho hlavním krédem vždy bylo "všeho s mírou!" V řecké mytologii se nachází jedna překrásná analogie, která nám přibližuje povahu lidských vášní. Hrdina Hérakles, byl při plnění jednoho ze svých úkolů (které symbolizují vývojovou cestu lidské duše) nucen utkat se s devítihlavou Hydrou. Místo každé hlavy, kterou Hydře dokázal useknout, narostly ale příšeře hned dvě nové hlavy. Hérakles to nakonec vyřešil tak, že pahýl který zůstal po useknutí hlavy uškvařil hořící pochodní a hlava už potom nenarostla. Poslední hlava se ukázala být nesmrtelná, tu musel Hérakles useknout, upálit, zahrabat do země a ještě zavalit těžkými balvany, aby znovu nevylézala. Žlučí mrtvé Hydry si hrdina zakalil šípy, které potom způsobovaly nezhojitelné rány jeho nepřátelům a pomohly mu při plnění dalších úkolů. Hydra je v tomto příběhu symbolem nízkých pudů, nesmrtelná hlava je tím nejprimitivnějším a nejnižším pudem. Nízké pudy nelze zlikvidovat prostou amputací, stejně jako dračí hlavy by se nejen brzy vrátily, dokonce by se i projevily s ještě větší silou. Hořící pochodeň, s jejíž pomocí Hérakles úkol dokonal, symbolizuje lidskou vůli, která jediná dokáže zvítězit nad rozpoutanými vášněmi. Po takovémto vítězství se nám navíc dostane další výhody; to co zbylo (v tomto případě žluč mrtvé Hydry), nám ještě může být i jinak užitečné.
    

Nízké pudy jsou produktem principu "nutnosti" a jako takové je dostáváme do vínku. Nicméně, dokážeme-li si je podrobit naší vůli, mohou nám prospět při konání dobra. Podobné motivy se také objevují v nesčetných pohádkách; asi tím nejlepším příkladem je známá "Kráska a zvíře", kde lidská vůle a laskavost také vítězí nad zvířeckými pudy. Jinými příklady mohou být osmý trumf tarotových karet, který se nazývá "Síla" a který zobrazuje mladou elegantní ženu se zkroceným lvem, nebo také čínská bohyně Kuan-Jin, sedící na hřbetě draka, který jí olizuje ruku. K tomu abychom mohli zažehnout pochodeň naší vůle, musíme ale především mít důvěru sami v sebe. Pokud si nevěříme, pokud si sami sebe nevážíme, pokud dokonce nenávidíme svojí vlastní osobu, jak si potom můžeme vážit čehokoliv ostatního, jak si máme považovat našich bližních?

    Pythagorejci označovali za hlavní lidské neřesti lakomství, popudlivost a pošetilost. Jejich společným jmenovatelem je potom nespravedlnost. Chce-li se člověk vyhnout těmto neřestem, musí v sobě pěstovat odpovídající ctnosti, střízlivost, odvahu, opatrnost a zejména spravedlivost, kterou považovali za tu největší ctnostnost ducha. Lysis nás varuje, že to čeho jsme v životě nespravedlivě nabyli, v okamžiku smrti stejně ztratíme.

     Dva hlavní motivy ovlivňují naše činy: nutnost a vůle. Cokoli se v našich životech děje nestalo se jen pouhou náhodou. To se týká každého našeho kroku, každé byť sebenepatrnější události, na druhou stranu ale také těch největších mezníků před jakými se kdy v životě ocitneme, i dalekosáhlých rozhodnutí, která musíme učinit. To vše je způsobováno lidskou vůlí, která působíce na poli nemesis/karmy/nutnosti, buď naplňuje nebo se protiví zákonu, který pro jednou vytyčila bohyně Spravedlnosti. Pokud je naše vůle v souladu s tímto zákonem, výsledkem je dobro, v opačném případě se rodí zlo. Člověk je ve své podstatě trojjedinou bytostí; má proto při své životní pouti k disposici tři smysly, působící v kombinaci s již zmíněnou vůlí. První má především na zřeteli zachování jeho fyzické existence, jeho tělesné schránky — touto silou je náš pud sebezáchovy. Druhá síla je zasvěcena lidské duši a je jí naší ctnostnost. Třetí síla se stará o rozvoj naší inteligence, tou je moudrost. V zásadě jsou tyto tři síly neutrální, je na nás a na naší vůli, jak s nimi nakládáme, jak dalece je rozvineme. V případě zneužití se u nich ale může projevit jejich negativní aspekt, což potom změní sebezáchovu, ctnostnost a moudrost v surovost, neřest a hloupost.

    Instinkt rozpoznává tělesné dobro či zlo, které vnímáme, ctnostnost rozlišuje mezi morálním dobrem a zlem a dává nám je pociťovat, moudrost, působící na rovině inteligence, chápe dobro a zlo, což předkládá našemu schválení. Tímto vzniká další trojice lidských schopností: vjem, pocit a souhlas. Fyzické dobro nebo zlo tak vnímáme buď jako rozkoš nebo bolest, duševně se nám tyto protiklady jeví jako láska nebo nenávist, moudrostí dokážeme rozlišovat mezi pravdou a lží.
Podle toho jak nakládáme s těmito nám darovanými smysly, zabarvuje se i nad nimi vládnoucí vůle, která se tak může stát prozíravou či otupělou, ctnostnou či neřestnou, moudrou či nedbalou. Člověk se proto má vždy snažit rozlišovat mezi dobrem a zlem a pokoušet se dopátrat jejich příčin. Dříve než se rozzlobí nad svým neblahým osudem měl by pochopit to, že bolesti a problémy, které ho sužují, si přivodil sám, a to svými vlastními činy. Samotná tělesná bolest nebývá tím opravdovým zlem, jímž jsou, jí se často projevují lži, neřesti a hříchy, kterých se člověk dobrovolně dopustil, následkem slabosti vůle. Tělesná či duševní bolest, pokud tyto jsou provázeny ctnostností, mohou být pro člověka vlastně požehnáním. Toho, kdo se nedává strhnout hněvem nebo netrpělivostí nad vlastním osudem, toho, kdo chápe že on sám je původcem zla, které se mu staví do cesty, toho nikdy "bohové neopustí".


    Pythagorova filosofie je postavena na teorii jednoduchých čísel. O té se zmíním jen krátce, protože jinak by si to vyžadovalo delší studium. Na počátku je jednička, kterou je nekonečné a nepoznatelné božství, které je samo o sobě neschopné projevu, následuje dvojka, dualita. Číslo dvě vzniká rozdělením původní jednoty, která si sama v sobě vytváří opozici. Princip otcovství je už takto odlišen od principu mateřství, světlo od tmy, dobro od zla, atp. Dualita je proto tou prvotní charakteristikou která vládne naším světem. V duálním světě panuje neustálý rozpor mezi dobrem a zlem, pravdou a lží a jak Lysis poznamenává, jedněm je bližší ta první, jiným zase ta druhá. Protože rozlišování mezi dobrem a zlem není jen mechanistická záležitost, protože se na něm podílí naše vůle, která může být zabarvena tu tím, tu zase oním, musíme být nejvýše opatrní, než s něčím souhlasíme nebo něco zavrhneme. Pokud se nám zdá, že v něčem převládá zlo, je pro nás moudřejší se odtáhnout a vyčkat, než jednat prudce a neuvážlivě. Je lépe se dobře na vše poptat, vše zvážit, učinit si svůj vlastní názor. Především ovšem platí známé přísloví o zlaté střední cestě.


    V závěru Zlatých veršů se nadevše zdůrazňuje důležitost meditace. Pythagoras nám doporučuje se každého večera pozastavit nad tím, co jsme toho dne učinili a vzali si z toho poučení. Zmínka o "posvátné čtveřině" je odkaz na další důležitou část pythagorejské doktríny jíž je tzv. posvátná geometrie, založená na základních číslech. Do výkladu tohoto se zde nehodlám pouštět, už tak jsem nejspíš elastiku čtenářské pozornosti napjal až k prasknutí. Tento výklad Pythagorejské filosofie, založený na jediném literárním díle které nám tento filosof, byť nepřímo, zanechal, snad postačí k tomu, abych mohl ukázat svá vlastní přesvědčení, svou vlastní filosofii. Zlatých veršů jsem k tomu využil proto, že tomu dodávají určitou strukturu.
Také proto, že jsem na jejich překladu strávil dosti dlouhý čas a často jsem se dlouze a složitě pídil po českých výrazech, které by se mi k tomu hodily. Nyní se snad hodí i k tomuto pojednání.

    Mnohem podrobnější výklady týkající se mé filosofické základny ovšem lze nalézt v mých knihách. Některé jsou v angličtině, ty jsou na prodej v našem knihkupectví i přes různé agenty roztroušené po světě. Pro české čtenáře mám ale tři knihy v češtině, které si lze zdarma stáhnout zde:

Poutníci v čase

Kabala - Nadčasová filosofie života

Blavatská a theosofie







©Voyen Koreis 2013 All rights reserved, veškerá práva vyhrazena,